„Novodobá premiéra není jen určitou hudební kuriozitou, ale je především důležitým příspěvkem k obnovení historické paměti celého regionu.“

„Tomuto poslání slouží současná inscenace opravdu znamenitě. S velkou pokorou, zodpovědností a nasazením.“

„Skutečnou hudební radost přinesly publiku operní sbory. Ty byly nejen precizně nastudované, ale sboristé prokázali i skvělé herecké schopnosti, které ještě podtrhl jejich ryzí zápal.“

Majestátní hradba Krušných hor překvapivě uzavírá průhledy některými ulicemi severočeských Teplic. Přísnost a zdánlivá nedostupnost horského hřbetu, který se občas skrývá v mlžném oparu, působí doslova magicky. Přitahuje váš pohled a probouzí fantazii. Kulisa jako stvořená pro pohádku… Právě do Krušnohoří je zasazen děj pohádkové raně romantické opery Perkmon (Der Bergmönch) Josepha Matthiase Wolframa, jejíž scénické provedení v Krušnohorském divadle v Teplicích uzavřelo ve čtvrtek 20. června 59. ročník Hudebního festivalu Ludwiga van Beethovena.

Jednalo se o obnovenou premiéru po téměř dvou stech letech od prvního uvedení opery v pražském Stavovském divadle (1829). Drama lásky, žárlivosti, vrchnostenské krutosti a nespravedlivého útlaku prostých horníků, k jehož šťastnému konci přispěje nadpřirozená síla – Perkmon, vládce hor –, je osmou z dvanácti oper svého autora a v době vzniku si získala pozornost i na scénách v Berlíně, Drážďanech a Vídni. Po Wolframově smrti však spolu s jeho ostatní tvorbou upadla v zapomnění, stejně jako sám autor.

Novodobé „vzkříšení“ Perkmona je velkou zásluhou především Trautzlovy umělecké společnosti s jejím uměleckým šéfem, dirigentem, skladatelem a sbormistrem Janem Zástěrou. (Rozhovor s ním čtěte ZDE.) Teplický patriot Zástěra se dlouhodobě věnuje zapomenutým skladatelům svého rodného kraje, mezi nimiž se Wolfram vyjímá jako osobnost mimořádných schopností i zásadního historického významu.

Joseph Matthias Wolfram (1789–1839) přišel, po studiích práv v Praze a Vídni, kolem roku 1817 do Krupky, kde se stal soudním zapisovatelem a následně městským radou. Už roku 1819 ale stejný post získal právě v nedalekých Teplicích a v roce 1824 se stává teplickým purkmistrem, tedy starostou. Za jeho patnáctiletého působení zažívá město svůj historicky největší rozkvět a zapisuje se výrazně na kulturní mapu Evropy. S Wolframovým přispěním vzniká na konci dvacátých let 19. století také teplický lázeňský orchestr, jenž se o deset let později transformuje v orchestr městský, který je přímým předchůdcem dnešní Severočeské filharmonie. 

Novodobá premiéra Wolframova díla tedy není jen určitou hudební kuriozitou, ale je především důležitým příspěvkem k obnovení historické paměti celého regionu zpřetrhané událostmi turbulentního 20. století. A tomuto poslání slouží současná inscenace opravdu znamenitě. S velkou pokorou, zodpovědností a nasazením. Opera byla nastudována v produkci zmíněné Trautzlovy umělecké společnosti, která dílo spolu se Severočeskou filharmonií pod taktovkou Jana Zástěry koncertně provedla již v roce 2022. Aktuální ztvárnění však přineslo zásadní změny. Využívá především nové přebásnění původně německého libreta Karla Borromea von Miltitze do češtiny. Na básnickém překladu textu se podíleli Dušan Sárička, Lukáš Sedlecký, Jan Zástěra, Martin Budek a Daniel Burda. Díky precizní dikci pěveckých sólistů, především tenoristy Jakuba Turka, bylo možné fabuli díla porozumět přímo z dění na jevišti, bez pomoci titulků či tištěného programu.

Orchestrální obsazení bylo pro účely inscenace zredukováno na minimum, přesto někdy instrumentální složka působila poněkud mohutně a zvukově nevyrovnaně. V sólových pěveckých rolích se výrazně projevily představitelky ženských postav. Bronislava Smržová, jako Hedvika, zaujala lehkostí svého hlasu a přirozeností hereckého projevu. Velký hlas Miroslavy Časarové, v roli Františky, pak s obdivuhodnou intonační jistotou vybíral všechny zákruty jejího rozsahově náročného partu. Velmi příjemně a samozřejmě působil i hlasový projev Ondřeje Benka, coby horníka Guntrama. V dalších rolích se představili Daniel Kfelíř a Ondřej Potůček.

Zručnost zkušeného operního autora prokázal skladatel především v ansámblových číslech a skutečnou hudební radost přinesly publiku operní sbory. Ty byly nejen precizně nastudované (sbormistr Matouš Pavlis) z hlediska intonace, hlasové jistoty či rytmické pohotovosti zpěváků, ale sboristé prokázali i skvělé herecké schopnosti, které ještě podtrhl jejich ryzí zápal. Sborových partů se pro tuto mimořádnou staggionu ujalo hned několik lokálních pěveckých těles; Collegium hortense, Ženský sbor Soulady, Pěvecký sbor Fontána – ZŠ Maršovská, Krušnohorský pěvecký sbor a žáci ZUŠ Teplice. Mohutný ansámbl v některých obzvláště působivých scénách zaplnil celé jeviště a zpíval i z postranních lóží divadla. 

Jevištní prostor rozpohybovala taneční skupina VIVAjump pod vedením choreografky Pavly Macákové. Harmonii celku dodaly i jednoduché stylizované kostýmy a scéna Martina Tomáška, stejně jako citlivý režijní přístup Davida Kříže.

Inscenace byla zaplněným hledištěm Krušnohorského divadla v Teplicích po zásluze odměněna ovacemi ve stoje. Publikum mělo možnost vidět zcela plnokrevnou operní produkci, které dodal mimořádnou hodnotu její lokální a historický kontext. Za šťastným koncem této pohádky však tentokrát nestojí nadpřirozené síly, ale nadšení a obdivuhodná práce místních hudebních profesionálů, kteří neúnavně přispívají k obnově kontur tamní historické kulturní mapy. Díky za to.

Foto: Petr Macek a Jan Macek