“Přestože příběh je svou matérií veskrze lokální, téma opery je obecně lidské až archetypální.”

„Perkmon je určitou odpovědí na Weberova Čarostřelce.“

„Pojem ‚česká hudba‘ považuju za anachronismus.“

Po dvou letech od čistě hudební rekonstrukce a následného koncertního provedení Teplice opět ožijí nastudováním „hornické opery“ Perkmon někdejšího pukrmistra a zakladatele tamního lázeňského orchestru Josefa Matyáše Wolframa. Dirigent Jan Zástěra, duchovní otec celého projektu, nyní stojí před výzvou o stupeň vyšší, totiž s úspěchem dospět i do cíle scénického nastudování. Za tím účelem bude 20. června řídit vedle skupiny sólistů právě i teplické filharmoniky. Hudební událost konající se u příležitosti stého výročí zbudování zvoleného kulturního stánku Krušnohorského divadla slibuje významem přerůst hranice regionu.

Co bylo prvotním impulsem k „roztočení kol“ tak velkého a náročného projektu?

Celé to souvisí s tím, čím se zabýváme v Trautzlově umělecké společnosti a s kolegy tady v Teplicích. Cítíme, že je zapotřebí pečovat o část dědictví a kulturního odkazu, kterému se nikdo nevěnuje. Čas od času sesbíráme síly, peníze a čas a pokusíme se o něco velkého. Projít si martyriem scénického nastudování je v našich podmínkách velice náročné, ale naštěstí také mimořádně krásné.

Opera Perkmon je z těch dvanácti, co Wolfram napsal, zajímavá hlavně svým tématem, které je vrostlé do našeho regionu. Přestože příběh je svou matérií veskrze lokální, téma opery je obecně lidské až archetypální. Syžet je zasazen do Krušných hor a vychází ze zdejšího folklóru. Pokud se tady na Teplicku věnujeme „buditelské“, „obrozenecké“ práci, tak bylo jasné, že po Perkmonovi sáhneme nejdřív.

Pokud jde o péči o lokální odkaz, myslel bych si, že hlavním „pečovatelem“ bude zrovna Severočeská filharmonie Teplice, kterou budete dirigovat při projektu Perkmona. Neděje se tak?

To je choulostivé téma. Zrovna Josef Wolfram tento orchestr založil před skoro dvěma sty lety. Orchestr přimkl k městu a lázním, ukotvil jeho dobré fungování, zajistil mu financování a spoustu dalších věcí. Od tohoto momentu dál se ale orchestr vyprofiloval složitým vývojem úplně jinam. Teď je to filharmonie se vším všudy, která hraje repertoár velkých orchestrů. Když se staví dramaturgie sezóny, nikdo si nevzpomene na Wolframy, Trautzly a podobně. Já to velmi dobře chápu: repertoár není známý, jeho kvality nejsou prověřené a zjistitelné jinak než samotnou jeho produkcí. Provozování „zaprášených“ děl samozřejmě brzdí samotné noty, které dá daleko větší práci připravit – jiné klasické jen vytáhnete na pult… Musím ale říct, že vedení orchestru je nakloněné k tomu hrát dílo svého zakladatele. Velká výhoda je, že jeho hudební kvality nejsou ani trochu „béčkové“ a tu hudbu opravdu stojí za to hrát.

Světovou premiéru měla opera Perkmon v roce 1829 ve Stavovském divadle. Těch dvě stě let „od vytvoření“, co zmiňujete v materiálech, je myšleno přesně jak? V partituře je nějaká originální datace přímo od Josefa Wolframa?

Ne, to je jen orientační údaj… Kolem roku 1822 přišel Wolfram k nám na sever a tím i do kontaktu s námětem; o tématu začal přemýšlet. Kdy partituru dopsal, to přesně nevíme.

V jaké podobě jste dílo našli? A kde jste ho vlastně našli?

Část partitury je z Drážďan, část partitury je z Hamburku, z Drážďan z jiného archivu je také libreto a scénické poznámky. Kompletní partitura nikde není. Jednu digitalizovanou část jsme si prostě stáhli, pro první dějství jsme do Drážďan jeli a tak dále. Takto jsme operu celou poskládali a vlastně to nebyla nějak extra složitá práce. Chvilku jsme se akorát báli, že nebude třetí dějství. To by byla velká škoda… Jinak, zachoval se i autorský klavírní výtah, který vyšel tiskem a teď je dostupný na více místech; podobně s libretem.

Představuju si, že práce na rekonstrukci díla jsou velice náročné a komplexní. Vydovádí se muzikologové, editoři not, překladatelé – libreto jste přeložili z němčiny – zpěváci, instrumentalisté a jistě mnozí další; vznikne i nahrávka… Co bylo nejobtížnějším momentem při restauraci díla a jeho přípravě k provedení?

Myslím si, že velice zajímavé, a také mimořádně důležité, bylo náležitě interpretovat námět opery. Na první pohled jde o jednoduchou, skoro až dětinskou pověst z Krušnohoří. O hornících, salamandrech a různých potvorách z podzemní říše. Může se to jevit jako něco, co nevykročí z rámce pohádky. Když se však člověk podívá pozorně pod povrch, najednou se objeví pašijový příběh o obětování se hlavního hrdiny za celé společenství; je zde i motiv vzkříšení… Boj dobra se zlem je zasazený do skoro až biblických souvislostí.

Toto byl velice důležitý moment na celé práci. Snadno by se mohlo stát, že by věc zůstala u té jednoduché interpretace, a to by pak dílo stěží překračovalo lokální měřítka. V té souvislosti jsme si dali tedy i tu práci s přebásněním libreta, aby mělo náležitou pěveckou dikci. A právě i překlad myslím správné interpretaci dobře poslouží; sdělení posluchači ozřejmuje.

Tedy chápu, že překlad, co byl posluchači k dispozici před dvěma lety, se od současného přebásnění liší.

No to velmi! S přebásněním jsme si dali velkou práci. Osazovat schémata německého originálu s jejich jambickými verši českými slovy není samo o sobě nic jednoduchého. Wolfram si s jednotlivými verši navíc často různě variačně hraje, a tak se jejich základní struktura ještě více komplikuje. Pak do takových forem nalít stejný obsah včetně různých významových nuancí, aby člověk zůstal věrný předloze, to vyžaduje značnou dávku invence a trpělivosti. Ale jsem si jist, že se ta péče vyplatí.

Dílo při své původní premiéře údajně mělo úspěch a následně se uvádělo na evropských scénách. Jak si vysvětlujete, že postupně upadlo v zapomnění?

Těchto případů jsou kvanta. Dílo většiny barokních autorů bylo zapotřebí znovu objevit, včetně těch největších, třeba na zaprášených kůrech v Lipsku a tak podobně. Kdyby se jich nikdo s nějakou vehemencí neujal, tak bychom o nich v mnoha případech skutečně nevěděli.

Je to obecný problém. Měnícího se vkusu, ale pak také přirozené selektivnosti a jisté nespravedlnosti dějin. Kvalita samotná nezaručí, že věc bude nepřetržitě dostupná.

Žijeme ve světě narativů. Když je pak určitý způsob pohledu dostatečně zakořeněný, ovlivňuje nás, i když už třeba dávno ztratil svou aktuálnost. Máme Smetanu, Dvořáka, Janáčka a to je Rok české hudby. To je pohled, který měl ve své době svou logiku, ale přestože se po různých Nejedlých už dávno slehla zem, narativ v nějaké své formě žije dál. Máme ho kdesi hluboko pod kůží a myslíme si, že česká hudba znamená toto.

To je vidět i na Wolframovi a vlastně i jeho Perkmonovi. Autor spoustu věcí udělal úplně nově, dotáhnul své nápady do efektní, funkční podoby. A přesto: s Bellinim, Donizettim historie počítá a to, že stejnou věc jako oni vymyslel někdo léta před nimi, dnes už nikdo nevezme. A vlastně ani to, že Wolframova řešení jsou často poctivější a kvalitnější.

Čistě hudebně: Jak byste skladatelův styl charakterizoval? Nacházíme se někde v období raného romantismu…

Je to takový romantičtější, výrazně romantičtější a citovější Rossini, nebo naopak mnohem elegantnější Weber, pokud Wolframa chcete zapasovat mezi jeho současníky. Styl má mnoho společného se stylem dřívějším, ale hudební myšlení a celá práce s námětem jsou nasměrované mnohem dál do 19. století.

Perkmon je určitou odpovědí na Weberova Čarostřelce. Ten je svým syžetem a jeho zpracováním vcelku naivní; krásný, ale naivní. Představuju si, že Wolfram operu musel znát a trochu v něm „šila“ tato jistá nedotaženost, ale zároveň popularita. Wolfram chtěl říct, že celá věc se dá udělat ještě lépe. A opravdu se mu to povedlo.

Děkuju za titulek! Ve stylu: Wolframův Perkmon je o krok dál než Weberův Čarostřelec. Nebo: Wolfram skládal lépe než Weber.

Ne, tak to zas nechci říct! (smích) Není to soutěž… I když, ti autoři se potkávali a dostávali vlastně stejné nabídky. Wolfram také mohl jít dělat hudebního ředitele do Prahy nebo do Drážďan. Ale funkce odmítal, protože v Teplicích měl pohodlí a byl tam šťastný. Evropské dvory a intelektuálové jezdili naopak za ním a on je v lázních hostil. Když pak hosté odjeli a v lázních tři čtvrtě roku nebylo „do čeho píchnout“, tak skládal a každou chvíli přišel s novou operou.

K Weberovi chci ještě podotknout, že se nabízí paralela. Jeho Čarostřelce totiž letos celé léto dávají v rakouském Bregenzu na obrovské jezerní scéně pro tisíce diváků…

Asi si ještě pár let počkáme, než tam budou dávat Perkmona. (smích) Ale vážně. I to je jedním z našim cílů – dílo rozšířit a dostat do povědomí. Je velká škoda, že tak kvalitní kus leží ladem.

Dílo v koncertní podobě zaznělo už před dvěma lety, současné snahy tedy míří především ke scénickému atributu. Druhou přidanou hodnotou je přebásnění do češtiny. Sehrál aktuální Rok české hudby roli určité přidané motivace do toho všeho znovu jít?

Asi ne, spíše se to jen hezky potkává… Když nad tím přemýšlím, vlastně se to potkává velice dobře. Protože si myslím, že to je velmi důležitá otázka ptát se, co je „česká hudba“. Česká hudba není ten „nejedlovský“ narativ. Je to něco mnohem bohatšího, košatějšího i logičtějšího – ta formulace skrz národní obrození je tak archaická! Dnes nám sice věcně už nic moc neříká, přesto však ten étos prosakuje do dnešních dnů, do dnešního repertoáru… Nevím, nakolik užitečným dárkem k Roku české hudby je stokrát ve všech lokálních variantách pořád dokola hraná Má vlast a podobně. 

Ale jak vy sám vnímáte Rok české hudby?

Za mě se jedná o trochu obskurní záležitost. Vlastně moc nechápu, k čemu je. Jestli by k něčemu mohl sloužit, tak vidím potenciál v nastolování otázky Co je „česká hudba“? Bylo by skvělé, kdyby programy koncertů a festivalů byly stavěné s touto myšlenkou.

Chápu, že česká hudba v určitém bodě historie potřebovala jisté národnostní zacílení. Dnes nás ale definice pomocí národa spíše svazuje, pojem „česká hudba“ považuju za anachronismus; snad spíš „hudba v Čechách“? To by tolik nesvazovalo. Třeba právě Wolfram vlastně nepatří ani do Čech, ani do Německa. Není součástí české národní hudby ani pečlivě zformulovaného příběhu německé romantické opery. Ve své době měl díky tomuto přesahu velkou výhodu a jeho díla byla srozumitelná komukoliv. Dnes – jsme u toho opět – není součástí narativu, a tak se o něm neví ani tam, ani tam. Podobně by se dalo hovořit o dlouhé řadě dalších autorů, po kterých k naší vlastní škodě „neštěkne pes“.

Jak byste vysvětlil pojítko mezi závěrečnou produkcí teplického Hudebního festivalu Ludwiga van Beethovena a dílem Perkmon Josefa Wolframa? Proč kus patří na závěr festivalu?

Opera je velkolepá věc, jakási třešnička na dortu. V rámci festivalu se podaří uspořádat jednu dvě velké akce a Perkmon tedy tentokrát tvoří jeden z jeho vrcholů.

Mimochodem, Perkmon letos zazní celkem třikrát. Teplicím předcházelo uvedení na zámku Jezeří a později máme v plánu také produkci v němčině z originálního klavírního výtahu v saském Freibergu.

Zmiňoval jste, že Wolfram oper napsal více. V souvislosti s úspěchem Perkmona: Máte „choutky“ na ještě další Wolframovu operu?

Choutky by byly! Všechno je otázka peněz, času, energie. Produkci Perkmona by normálně dělal celý barák lidí, my to s naší Trautzlovou uměleckou společností děláme trochu „na koleni“ v pár lidech. To dobrodružství si užíváme, ale celkově je to velice náročné. Teď tedy chvíli vydechneme a zauvažujeme, co dál. Uvést všechny Wolframovy opery je v našich podmínkách práce tak na třicet let. Opravdu výzva na celý život, ale myslím si, že jeho hudba si naši energii a čas zaslouží. Zvlášť Perkmon: ta muzika funguje bezvadně, dramaturgie té opery v podstatě nemá hluché místo, je napěchovaná od začátku do konce a bezvadně vymyšlená.

Myslíte si, že jste objektivní?

Děkuju, že mě vracíte zpátky na zem… (úsměv) Samozřejmě, určitá citová angažovanost hrozí nekritickou adorací, ale opravdu – jak dílo postupně stavíme na nohy, stále hlouběji pronikám do té záplavy nádherných detailů a rafinovaností, dennodenně žasnu, s jakou poctivostí je to udělané… Ale dobře, že mi nevěříte. Ostatně, přijeďte se podívat.

Foto: z příprav inscenace / archiv Jana Zástěry, České sbory / Jonatan Jan, Youtube J. Průši