„Pucciniho poslední dílo je nejkrásnější, v harmonii a instrumentaci nejdokonalejší.“

„Amplifikovaný zvuk orchestru, v zesílení nikterak přesvědčivý, nemůže stát příliš v popředí. Musel by být alespoň na úrovni mého autorádia.“

„Prakticky permanentní je zároveň pohyb Otáčivého hlediště, až by se z něho mohla citlivějším jedincům točit hlava…“

Pro operní soubor Jihočeského divadla je letní čas prázdnin dobou zvýšené aktivity. Otáčivé hlediště u zámku Český Krumlov je divácky přitažlivé, bývá zárukou výborné návštěvnosti. Po mimořádně úspěšné Rusalce a Trubadúrovi se tam letos soubor představil s operou Turandot. Premiéra 2. srpna zahájila sérii představení vrcholného Pucciniho díla, která potrvá do 10. srpna. Hraje se v hudebním nastudování Maria De Rosé, v režijním pojetí šéfa plzeňské opery Tomáše Ondřeje Pilaře. Scénografii vytvořil ve spolupráci s režisérem Jan Polívka, kostýmy Aleš Valášek a choreografií byl pověřen Sergej Škalikov. Před Otáčivým hledištěm účinkuje 180 účinkujících, s posíleným orchestrem hrajícím v Bellárii, ale rovněž s posíleným operním sborem.

Giacoma Pucciniho netřeba operním zájemcům, natož fandům, zvláště představovat. Pro mnohé je Puccini přímo synonymem pojmu opera. Patrně méně se ví, že Puccini byl zdatným teoretikem, mužem hlubokého hudebního vzdělání. Právě poslední operní dílo Turandot leží již hluboko ve dvacátém století (provedeno 1926), kde se nám může zdát Puccini již jistým anachronismem. Není tomu tak. Puccini nepohrdal rozmachem nových hudebních proudů 20. století, ale pečlivě je studoval z partitur. Pilně si probíral harmonie Debussyho, Schönberga, Busoniho i Richarda Strausse. Přetavuje nové vlivy originálně do Turandot – podobá se trochu Verdimu a jeho vyrovnávání se s vlivem Wagnera ve Falstaffovi. Vliv impresionistů na Puciniho v Turandot pociťujeme intenzivně. Obsazení orchestru je větší, jakoby po vzoru Richarda Strausse (jehož Salome předstihla s premiérou Turandot o dvě dekády), charakterizace postav se prohlubuje, kresba komických figurek ministrů Pinga, Panga a Ponga je neporovnatelná s ničím v tehdejší operní literatuře. Pucciniho poslední dílo není patrně v jeho tvorbě nejpopulárnější, leč je zřejmě nejkrásnější, v harmonii a instrumentaci nejdokonalejší. Je to navíc pozdní výspa typické pěvecké opery, jak výstižně člení operní vývoj německý muzikolog Kurt Honolka.

Árii Kalafa nesmírně zpopularizovali tři slavní tenoři nedávné doby – Luciano Pavarotti, Plácido Domingo a José Carreras. Jejich zásluhou se z árie Nessun dorma stal doslova evergreen, mocný hit s vysokým „há“ v závěru, který mnohdy pozná i hudební laik, opery příliš nevyhledávající.

Puccini se premiéry Turandot nedočkal. Závěrečný duet Kalafa a Turandot zůstal ve skice, zpracoval ji Franco Alfano. Turandot je nádherné, hudebně mistrovské dílo, se skvělou instrumentací a typickou zhuštěnou dějovostí. Opera se zařadila do „nadnárodního“ repertoáru světových operních divadel, obdobně jako Tosca, Bohéma a Madame Butterfly.

Námět opery je prostý. Pohádková hra Carlo Gozziho pojednává o čínské princezně, která dává popravovat své nápadníky, protože nikdo z nich neuhodne její tři důmyslné hádanky. Příběh zpracovali libretisté Giuseppe Adami a Renato Simoni.

Viděl jsem na Otáčivém hledišti obě premiéry. Jak známo, dnes je doba hostů, vlastních sólistů mají regionální divadla minimum. Idea hostů vypadá na první pohled lákavě, ale ne vždy se podaří získat pro letní období obsazení, jakým se na stejném místě prezentovala Heřmanova inscenace Rusalky. U nové inscenace Turandot zaujme především nápaditá, dynamická, filmově vystavěná režie Tomáše Ondřeje Pilaře. Za vizuálním zážitkem směřuje ostatně do přírodních divadel mnoho diváků. Amplifikovaný zvuk orchestru z Bellárie, v zesílení nikterak přesvědčivý, nemůže stát příliš v popředí. Musel by být alespoň na úrovni mého autorádia a jeho reproduktorů nikoliv špičkového rázu, zachovávajících plně identitu jednotlivých skupin a nástrojů. Výkony sólistů se realizují naopak bez pomoci zesílení, což nebývá v přírodních divadlech obvyklé. Je to stále otazníček, který kladu od doby úspěšných Komediantů s José Curou, který si vyžádal použití mikroportů. Z mého pohledu to bylo tehdy velice šťastné řešení, všechny hlasy zněly ze všech míst stejně zřetelně, zesílení bylo neobyčejně decentní. Stálo by za úvahu, zda experiment iniciovaný světovým pěvcem, který se ukázal být výborným řešením z mnoha aspektů, nevyužít trvaleji.

Tomáš Ondřej Pilař se na svoji premiéru v Českém Krumlově připravoval poctivě, podrobně studoval Pucciniho partituru, v níž je mnoho pokynů pro režiséry, vědom si jedinečných možností místa. Otáčivé hlediště mu umožňuje filmový typ realizace pohádkového příběhu, dávající opeře neobvyklý dynamismus. Soustavná snaha o pohyb činí Pilařovu Turandot oproti inscenacím v budovách divadel typickou, originální. Viděl jsem jich řadu, mnohdy s výtečným obsazením, ale inscenačně se všechny podobaly jako vejce vejci, takže mi v mém pomyslném videu po inscenační stránce splývají. Měly podobnou, jakoby až oratorně laděnou charakteristiku.

Mám pocit, že po dvou představeních v Českém Krumlově si asi budu pamatovat nejvíce právě režijní ztvárnění. Pohyb, dynamismus, barevnost, neustálou snahu o změnu. Prakticky permanentní je zároveň pohyb Otáčivého hlediště, až by se z něho mohla citlivějším jedincům točit hlava… K celkovému příznivému dojmu z inscenace přispěla určitě volba pestrých barev kostýmů Aleše Valáška a velice zdařilá choreografie Sergeje Ščelkalova! Bravo! Toto jsou zřetelná silná pozitiva nové inscenace.

Obsazení je v Pucciniho dílech zásadní otázkou, protože italská opera, ať chceme či nechceme, si žádá ty nejkrásnější a nejbarevnější pěvecké fondy, školené novoitalskou školou maximální zvukové koncentrace, dokonalé krytosti přechodových tónů, plynulosti kantilény. A samozřejmě suverénních výšek, na které pravý fanda italské opery obvykle čeká.

Měl jsem možnost sledovat obě premiéry. Jsem tomu rád, použiji-li repliku Přemysla ze Smetanovy Libuše. Po oné první premiéře jsem totiž odcházel v menších rozpacích, co vlastně uslyším druhého dne… Inscenátoři zřejmě žertovali, neboť druhé obsazení mne přesvědčilo více, trochu jsem si oddychl, řeknu-li to upřímně. Neboť pozitiva se píší vždy mnohem snáze.

V popředí obou premiér stál jediný představitel tenorové role Kalafa – Paolo Lardizzone. Alternanta jsem neměl možnost spatřit. Talentovaný italský tenorista, angažovaný v Plzni, vládne zvučným, barevným a v rozsahu spolehlivým tenorem spinto charakteru, prostorově velmi nosným. V jeho případě není zmiňovaný mikroport opravdu třeba, byť ho režisér v této inscenaci staví do akusticky výhodných pozic. Na druhé premiéře, v sobotu 3. srpna, byl více uvolněný či lépe rozcvičený. Kulminační tóny role mu vycházely jistěji, suverénněji. Ať již „bé“ konce první árie, nebo již plně dotažené vysoké „cé“ unisona s Turandot ve druhém dějství, pěvecky i intonačně, což často moc souvisí („Jen tři jsou hádanky, jeden je život…“). Nebo na suverénním vrcholném „há“ slavného hitu „Nessun dorma“. Konce frází byly na druhém večeru dotaženější v délce trvání, v ústřední árii by jejich dotažení přineslo okamžitý vzestup o třídu výš, vstříc Carerrasovi či Pavarottimu. Tón končí až s úderem doby následující, ne dříve, tato drobnůstka činí ve frázování až zázraky! Celkově se jedná o zdařilý výkon, který posiluje i charisma sympatického umělce.

Titulní role Turandot je velmi obtížná, z toho vyplývá, že opravdu suverénních představitelek je málo, obsadit ji bývá oříškem. Byl jsem proto vděčen za výkon sopranistky Ivety Jiříkové na druhém operním večeru, která byla hned od vstupní árie přesvědčivější v pevných, rovných tónech svého průbojného hlasového fondu, včetně jistějšího rozsahu, než její kolegyně Anastasiva Roytman. Tato pěvkyně sice dokáže přesvědčit zjevem a představitelsky, ale to je přece jen v tomto typu opery trochu málo. Její soprán tenduje k přílišnému tónovému neklidu a málo krytým výškám v oblasti vrchní kvarty hlasového rozsahu.

Na první premiéře imponoval pěvecky v triu kouzelně oblečených ministrů Jiří Brückler v roli Pinga, voluminózností svého příjemného lyrického barytonu a příkladným, muzikálním frázováním. Globálně vzato se mi ale víc zamlouvala trojice ministrů druhého večera. Především větší kompaktností, divadelností, živostí, smyslem pro jemnou komiku v mimice. Trio účinkovalo v obsazení Ján Rusko (Pang), Aleš Janiga (Ping) a Peter Račko (Pong). Na premiéře se vedle již zmíněného Jiřího Brücklera představili tenoristé Ondřej Koplík (Pang) a Peter Malý (Pong).

Role Liu nalezla vhodnou interpretku v pěvecky subtilnější lyrické sopranistce Iloně Mataradzu, kde by mikroport učinil dobrou službu zejména v prvním dějství; snaha o piana a decrescenda by vyzněla v divadelním prostoru lépe, přesvědčivěji. V daném typu prostředí se trochu míjí dobře zamýšleným účinkem. Ivana Rusko z druhého večera vládne nosným, pružným lyrickým sopránem, pěkně ji vyšla v nataženém legátu a v niternosti výrazu árie Liu ve třetím dějství, v mimice byla velmi přesvědčivě vykreslena. V tomto podstatném momentu opery jsem jejímu výrazu věřil.

Basovou roli Timura zvládali oba basisté velmi dobře, pěvecky se mi líbil o trochu více již v inscenaci Rusalky osvědčený Martin Gurbal‘. Herecky a ponorem do výrazu textu se ve scéně smrti Liu lépe prezentoval Apostol Milenkov, ryze hlasově poněkud méně výrazný. Císaře Altouma si „střihnul“ šéf budějovické opery Tomáš Studený, jak sám zdůrazňoval, není pro tuto roli třeba „belcantový“ pěvec a on sám má konzervatorní pěveckou průpravu. Pravda, jeho projev patřil k tónově docela nosným, na druhém večeru lépe disponovaným v hloubkách partu. Snad tímto počinem nedal najevo, jak hodlá řešit per futurum ekonomické problémy divadla, totiž, že by za jeden plat obsáhnul vždy druhooborové role v následujících premiérách. V tomto by byl jistě originální, snad ho nebudou následovat další šéfové českých operních scén. Vždyť takový Jiří Heřman je taktéž pěvecky školen, obdobně jako pan Studený…

Jak jsem již výše předeslal, orchestr hraje v Bellárii (v objektu před rozsáhlou rekonstrukcí), je aparaturou zesilován, zvuk je směrován do prostoru a střetá se s neamplifikovaným projevem sólistů i sboru. V Rusalce se mi zesilovaní zvuku jevilo již zdařilejší, tentokrát jsem byl trochu překvapen zvukovou mlhovinou, působící spíš jako filmová hudba (že by k filmové režii?), kde se barevnost jednotlivých skupin nástrojů smazávala, byla nevýrazná. Je to škoda, orchestr u Turandot je posílen o řadu netypických nástrojů, což poněkud v amplifikaci zanikalo. Souhra sama o sobě byla ale pod taktovkou šéfdirigenta a hudebního ředitele Maria De Rose na dobré úrovni, technicky zprostředkovaný kontakt mezi jevištěm a orchestrem fungoval spolehlivě. Ve třetím dějství při scéně Liu a poté i Timura zněl orchestr v barvě zřetelněji, smyčcové nástroje dostávaly zřetelnější alikvoty, které jinak po celý večer chyběly. V transferu zvuku z Bellárie byly bez svrchních alikvotů prakticky všechny nástroje, čili jejich charakteristika zvuku se poněkud neutralizovala.

Ostatně Ramón Vargas pronesl na tiskové konferenci českokrumlovského festivalu roku 2017 zajímavá slova, která mají vztah k tomuto typu produkcí: „Dnes obecněji vzato se chodí lidé na opery hlavně dívat, ne tolik poslouchat jako za dob Bergonziho či Di Stefana.“ Pokud měl pan Vargas pravdu, pak je tato inscenace Turandot výborná, neboť režie se opravdu vydařila, je dynamická, barevná, plná pohybu a touhy po rychlé změně. Díky zejména opernímu sboru, který byl režisérovi zásadním partnerem. Střídal v homogenitě zvuku a vyváženosti harmonie dobré okamžiky se slabšími, hodně záleželo na postavení v režií určeném místě. Ve třetím dějství zněla mužská část pozoruhodně celistvým zvukem v harmonii. Operní sbor spolu s dětským sborem Jitřenka tvořily hlavní osu spolupráce s režisérem na jeho filmové vizi zpracování. Tato vize se z mého úhlu pohledu nadmíru dobře vydařila!

Předpokládám, že širokému publiku se bude inscenace líbit. Pěvce Ramóna Vargase, jehož slovům jsem byl přítomen před dvěma roky, možno akceptovat. Proto se i trefně říkává, že po éře hvězd, poté dirigentů, žijeme dnes v epoše formované hlavně režiséry.

Ramón Vargas musel svoji pěveckou produkci před dvěma roky v Českém Krumlově v Pivovarské zahradě předčasně ukončit pro silnou bouřku… Totéž hrozilo nyní oběma premiérám, zejména druhé, kdy dlouhý déšť ustal až po posunutém začátku představení. V zimě, v mokru a blátě pěvci a sbor statečně obstáli, nic se přerušovat nemuselo. Díky a bravo!

Foto: Petr Zikmund