„Lidé potřebují vidět divadlo.“

„V jubilejní sezóně musíme finančně vyjít s tím, co bylo v minulých letech.“

„Nejsem proti experimentům, ale musejí být inteligentní a musejí vycházet z hudby.“

Má za sebou nespočet operních představení a operních koncertů, dirigoval v Japonsku, Rakousku, Švýcarsku, Španělsku, Německu, Rusku, Egyptě, Brazílii, Číně a Spojených státech, doprovázel Editu Gruberovou, Petra Dvorského, Montserrat Caballé, Gabrielu Beňačkovou, Jelenu Obrazcovovou, Ilonu Tokody, Lawrence Brownleeho, Mojcu Erdmann, Pavla Bršlíka, Petra Mikuláše, Evu Urbanovou… Je stálým hostujícím dirigentem Slovenské filharmonie a od roku 2008 šéfdirigentem Opery Slovenského národního divadla. Teď je druhou sezónu i jejím ředitelem. Rastislav Štúr, letošní padesátník, bratislavský rodák a absolvent brněnské JAMU, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus zdůrazňuje, chce dělat operu pro lidi. Uvažuje o cestách k naplňování nejvyšších uměleckých cílů a upozorňuje, že obě bratislavské budovy, v nichž SND hraje, potřebují rekonstrukci. Ta historická hodně velkou.

Připomínáte sté výročí Slovenského národního divadla. Vzniklo v roce 1920, v novém samostatném státu Čechů a Slováků. Zdůrazňujete v jubilejní sezóně československé téma?

Pro mě je klíčovou věcí. Sám jsem se narodil v Československu. Všechno s naším týmem koncipujeme tak, aby souvislost s Československem byla patrná. Měli jsme 14. září koncert k otevření sté sezony, spojily se k němu soubory opery, baletu i činohry. Konal se v historické budově SND a po stránce hudební byl koncipován z děl československých skladatelů.

Ona ostatně na samém začátku stála – jako úplně první operní představení Slovenského národního divadla – Smetanova Hubička, viďte?

Bylo to tak. A plánujeme Dvořákovu Rusalku, která se samozřejmě tehdy také dávala. Chystáme ji v dobové pohádkové režii, pro všechny, hlavně pro rodiny dětmi. Režírovat bude Martin Kákoš, a to poprvé nějaký operní titul, bude to první premiéra opery v této sezóně. Scénu vytvoří Milan Ferenčík, významný slovenský výtvarník. Mimochodem, já sám mám k Rusalce mimořádný vztah: byla vůbec první operou, kterou jsem jako malý chlapec viděl, a moje matka v ní zpívala… Slovenské národní divadlo chápeme jako divadlo pro národ. Jsou pochopitelně přítomny rozdílné názory. Někdo by rád viděl moderní režie, ale současně za mnou chodí mnoho lidí, kteří říkají, že by chtěli krásné klasické inscenace, což neznamená staré, ale znamená to vytvářet a hledat inscenační klíč tak, aby odpovídal hudební, dramatické a logické koncepci tvůrců operních děl. Říkají, že se jim po takových inscenacích stýská… A tak jsme opravdu chtěli, aby Rusalka, až přijde na jaře na řadu, byla samozřejmě na úrovni, ale současně pro všechny. Aby to byla opravdu lyrická pohádka – tak, jak je to i ve Dvořákově partituře. Premiéra se uskuteční 20. a 22. února 2020.

Vy teď máte méně představení kvůli rekonstrukci nové budovy. Už se na Slovensku psalo, že to není pro začátek jubilejní sezóny zrovna šťastná situace…

Ano, jde o rekonstrukci části jevištní techniky. Ale já jsem rád, že k ní konečně došlo, vždyť jsme nemohli například v minulé sezoně hrát Toscu. Zasekla se opona… To jsou věci, které se měly řešit už před deseti roky. Ale i díky současnému generálnímu řediteli SND se podařilo, že už konečně přišly peníze. Opravit se to prostě musí…! I když nastaly značné komplikace, protože jsme se o finančním pokrytí rekonstrukce dověděli definitivně až v dubnu. Celou už připravenou sezónu jsme museli změnit… Umíte si představit, co to znamenalo…

To se týká nové budovy?

Ano.

A historická…

…ta potřebuje opravu také, ale u ní půjde o mnohem, mnohem větší investice. Budeme hrát, dokud to půjde, tuhle sezónu se určitě nic dít nebude. Myslím, že ani příští. Ale premiéry tam neplánujeme, to by bylo riskantní. Uvidíme, jestli se podaří najít i na tuto rekonstrukci peníze.

Když hovoříte o Rusalce, musí přijít otázka, jestli v jubilejní sezóně plánujete i nějakou novou inscenaci některého slovenského díla?

Vhledem k okolnostem budeme mít takovou premiéru až na konci sezóny. Uskuteční se na festivalu v Bregenzi – samozřejmě ne na Jezerní scéně, ale v divadle. Jde o novinku objednanou u Ľubice Čekovské – původní slovenskou komickou operu s názvem Impresário. Zabezpečujeme tam sólisty a asi pětadvacetičlenný orchestr. V Bratislavě ji pak budeme hrát v září. Plánujeme také koncertní provedení opery Kováč Wieland od Jána Levoslava Belly. Bude to lahůdka pro fajnšmekry. Ale byli bychom zároveň rádi, kdyby toto dílo pak slyšeli i lidé mimo Bratislavu – zajeli bychom alespoň do Košic, do Banské Bystrice…

To je dílo, které je spíše slovníkovým heslem. Opera napsaná v osmdesátých letech devatenáctého století, poprvé uvedená až v roce 1926… A nehraje se…

Přesně tak. Myslím, že ji kdysi pan dirigent Ondrej Lenárd dával v devadesátých letech v Redutě koncertně, ale u nás v divadle od meziválečných let na repertoáru už nikdy nebyla. Je to první slovenská opera, ale tak trochu německá. Komponovaná na literární předlohu Richarda Wagnera a libreto Oscara Schlemma.

Také teď máte na programu Suchoňovu Krútňavu. To je už opravdu první slovenská národní opera…

Teď na prosinec připadlo sedmdesát let od její premiéry. Uvádíme ji v sezoně v historické budově celkem čtyřikrát. Jsem rád, že se v tomto případě po několika letech zase pohostinsky do opery SND vrátil Ondrej Lenárd.

A jak je to vlastně s vaším dirigováním?

Od té doby, co jsem ředitelem Opery, tak není čas. Maximálně tak jednou do měsíce. Ale není špatné si sednout do hlediště a vychutnat si operu zase jinak…

Jak vidíte budoucnost? Chcete spoléhat hlavně na vlastní síly, nebo spíše na to, že bude Bratislava součástí mezinárodní operní výměny?

Jedna věc jsou ideály, druhou věcí je realita a peníze, které jsou k dispozici. Úplně všechno si dovolit nemůžeme. Ale slovenská pěvecká škola je tak na výši, že se na naše zpěváky můžeme spolehnout. Na prvním místě je pro mě kvalita, náš soubor, který má mimořádné osobnosti a talenty, a samozřejmě rádi jednou za čas dáme prostor i výjimečným hostům ze zahraničí. A důležité pro mě také je hledat nové talenty, které bychom mohli přijmout do našeho souboru. Hosty budeme zvát podle dostupných financí. Samozřejmě, že ve zvaní výjimečných hostů budeme pokračovat. Měli jsme tu a budeme zase mít například Simona Keenlysida – jako Dona Carlose, jako Rigoletta… Byli tu Pavol Bršlík, Petr Nekoranec, Štefan Margita… A tak dále.

A máte od ředitele divadla příslib financí na takové účely?

On je pochopitelně ale závislý na ministerstvu kultury a na ministerstvu financí. Všichni nicméně takové priority chápou, a tak doufám, že budeme schopni pokračovat v naplňování těch nejvyšších uměleckých cílů.

Nemáte třeba víc peněz na jubilejní sezonu?

Ne, musíme vyjít s tím, co bylo v minulých letech.

Určitě se objevují názory, že se – třeba i z finančních důvodů – držíte až příliš při zdi…

Objevují, například mezi slovenskými publicisty, ale mnohem víc je těch, kteří mají názor odlišný. Víte, každopádně bych rád uspokojil nejen ty, co touží po tradičnějších inscenacích, ale i ty – kterých je mnohem méně – kteří chtějí modernu. Ale určitě se chci vyvarovat výstřelků a pokusů, které se tu v minulosti také děly, kdy jsme věc zahráli dvakrát a za účasti třetiny publika… Konkrétně třeba v minulé sezóně šlo o inscenaci opery Sadko od Rimského-Korsakova. Krásná pohádka, která ale u nás byla přístupná až od sedmnácti… Režie byla šokující, mimo všeho, co si dovede člověk představit… Inscenace u nás vůbec nezabrala – a dalo se to dopředu odhadnout. Takových věcí bych se rád vyvaroval. Nejsem proti experimentům, ale musejí být inteligentní a musejí vycházet z hudby.

Jak budete vyvažovat?

Rád bych, abychom měli v každé sezóně díla umělecky kvalitní a umělecky hodnotná a díla přinášející uměleckou výpověď. V této sezóně Rusalka jako opravdová klasika, Aida trochu modernější – a pak Figarova svatba, kterou bude režírovat Jiří Heřman, abychom propojili Česko a Slovensko. Řekl jsem mu, že bych chtěl takovou Figarku, kterou budeme hrát deset let a na kterou budu lidé stále chodit. Mám k němu důvěru, věřím, že udělá krásnou inscenaci.

Můžete prozradit i něco vzdálenějšího? Jak budete odvážní?

Chtěli bychom se samozřejmě dostat postupně dál od Pucciniho. Uvažujeme například o Straussovu Růžovém kavalírovi, už dlouho tu na něj nebyla odvaha… Za dva roky budeme mít Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu s režisérem Andrejem Zoldakem… A rozhodující je podchytit mladé publikum. V dalším roce by měla přijít po Rusalce Dvořákova opera Čert a Káča, potom Janáčkova Liška Bystrouška.

Také jste založili Operní studio. Jaký je na začátku zájem?

Přihlásilo se nám skoro osmdesát mladých zpěváků. Otvíráme studio pro Slováky a pro Čechy. Jsem rád, že teď máme přehled o perspektivních pěvcích! Jsme na dobré cestě. A věřím, že se později osvědčí i ve světě.

A orchestr?

Také se omladil. Ano, také odcházejí muzikanti do jiných orchestrů, ale ti, co zůstanou, jsou nadšenci.

Jak je to s návštěvností?

Už dlouhé roky diváka nevychováváme tak, aby se vraceli na opery pravidelně. Byla tu šokující představení, lidé přestali chodit. Chodí se na Bednárikovu Turandot, chodilo se na Chudovského Traviatu, chodí se na Carmen, na Nabucca – a to je tak všechno. Do takového prostředí je těžké přijít s inscenací, ve které je na jevišti pětimetrový penis. Ano, byli i lidé, kteří říkali, že je to zajímavé a že bychom měli jít dál právě takovou cestou, ale já to tak nevidím… Byly tu premiéry inscenací, které při třetím představení byly vyprodány už jen z jedné třetiny. Byli tu režiséři, revoluční režiséři, kteří jsou v Evropě uznávaní jako kapacity. Ale naše slovenské publikum je zvyklé na jinou poetiku. Teď se snažíme dramaturgii zklidnit, a to tak, abychom mysleli na diváka a aby režiséři nehájili své ego, ale dílo, a aby jejich estetika odpovídala estetice publika. A chtěl bych, aby byla víc podtrhována hudební stránka.

Bude víc koncertů? Je i to cesta, jak oslovit publikum?

Ano, zažil jsem to už před pětadvaceti roky za pana ředitele Hrubanta. A fungovalo to.

Budou koncerty jen operní?

Nebudeme zasahovat do vod, v nichž působí Slovenská filharmonie. Spíše půjde o árie, ale nic bych neměl proti tomu, kdybychom třeba zahráli Verdiho Requiem. Nebo Orffovu kantátu Carmina burana a podobná velká vokálně-instrumentální díla. A nebo některé věci, které se nehrají. Letos na konci léta jsme jako koncert měli Bondovky v opeře, tedy filmovou hudbu. Jiné programy, to jsou například Neapolské písně s Miroslavem Dvorským, Mikulášský koncert s Mikulášem a čertem. Prvoaprílové gala. I operety. Styl koncertů bude pestrý. A po koncertním uvedení opery Kováč Wieland budeme pokračovat i tímto směrem.

Co doprovodné akce…?

Sedmého září byl Den otevřených dveří. Naši sólisté a sbor také vystoupili v nákupním centru. A chtěli bychom operu vynést nahoru na Bratislavský hrad. Snad už příští sezónu.

A na Děvín? Kdysi se tam přece hrál Suchoňův Svätopluk.

To je pravda, ale Děvín je problém, je to památkově chráněná rezervace.

Zaznamenáváte zájem od publika z Maďarska?

Záleží mi na tom, máme tam kontakty. Plánujeme začít užší spolupráci s cestovními agenturami v Maďarsku a vytvořit v bulletinech a v programech prostor i pro maďarštinu – vedle němčiny a angličtiny. Totéž se týká Vídně, kde je Slovenský institut a kde jsme prezentovali sezónu před novináři. A rád bych obnovil praxi, že jsme zvali publikum z blízkého rakouského příhraničí, odkud lidé jezdili do Bratislavy autobusy. Budeme rádi, když se vytvoří nějaká větší platforma, aby přicházeli častěji. Zájem existuje.

Je i něco úplně nového?

Tak například budeme mít v divadle kvalitnější technické vybavení. A děláme před představeními dramaturgické úvody; to je nová věc, kterou jsme zavedli po vzoru větších operních domů. Novinkou jsou i koncerty a také připravovaný mecenášský klub.

Jaká je pozice opery SND mezi ostatními slovenskými soubory? Jaká máte specifika?

Kontakty existují, vždyť i zpěváci, kteří zpívají v Bratislavě slovensky, vystupují i v Banské Bystrici a v Košicích. Rád bych, abychom spolupracovali víc, aby vznikaly koprodukce.

A co případná hostování v Praze?

Rád bych, kdybychom udržovali spolupráci s Národním divadlem. A máme pozvání na Smetanovu Litomyšl s Figarovou svatbou a se slavnostním gala koncertem. Po premiéře na konci června bychom tam měli hned jet. Neúčinkovali jsme tam od poloviny devadesátých let! Budeme se těšit.

Před téměř třemi lety u Vás v Radokově inscenaci Vivaldiho opery Arsilda hostoval Václav Luks se svým barokním orchestrem Collegium 1704. Chystáte opět starou hudbu v historicky poučené interpretaci?

Vivaldiho Arsilda byla výborná Radokova inscenace, která dostala ocenění Dosky za nejlepší režii…! Prostor pro starou a novou hudbu bude také v Operním studiu, kde se taková díla – barokní i od autorů, kteří píší nové opery – budou uvádět pravidelně. Asi nejde o věci, kterými bychom dokázali hned od začátku zaplnit velký sál, velké divadlo. Ale diváka si, doufáme, postupně vychováme. V menších projektech je pro takovou tvorbu ideální prostor. Vyvrcholením prvního roku Operního studia budou 22. května dvě představení v naší historické budově – Dido a Aeneas od Henryho Purcella a Zuzanka Hraškovie, kterou před lety napsal na text básně Pavla Országa Hviezdoslava skladatel Jozef Grešák.

Historická budova je mnohem menší než nové divadlo?

Ne o tolik. Má na 536 míst – a nově divadlo 841 míst.

Úplně komorní scénu nemáte. Chtěli byste ji mít?

Nemáme – a chtěli bychom, samozřejmě. Mimochodem, bylo by krásné, kdyby se historická budova uvedla do podoby, v jaké kdysi bývala – bylo tam víc lóží, orchestřiště bylo trochu jinak – a hlavně v ní byla lepší akustika. Alespoň pamětníci to tvrdí. Myslím, že by vynaložené finance stály za to.

Máte už hotový projekt? Dal by se tímto směrem upravit?

On už existuje. Ale tolik let, že by bylo potřeba ho upravit ještě hlavně z jiných důvodů – počítá například ještě s analogovou technikou…

Kolik představení měsíčně zhruba máte?

Balety a opery hrajeme v podstatě denně, jen v neděli je volno. Operních představení bylo v minulé sezóně asi sto třicet pět. Během rekonstrukce jich bude méně. Víte, když máme Dona Giovanniho, čtyřikrát je vyprodaný, ale poslední dvě představení – a může v nich zpívat jakákoli hvězda – už ne. Chtěli bychom hrát představení v blocích, pomáhá to udržet uměleckou úroveň. Některé opery se dají hrát i po půlroční přestávce, ale ty těžší ne!

Neznamená to, že bratislavské divácké zázemí je pro operu malé? Jde spíše o marketing?

Úplně nejvíc jde o to, abychom měli dobré inscenace. Byli tu agenti, chtěli by nás vyvézt do zahraničí, ale žádný z titulů se jim nelíbil. Na základě režijních koncepcí prostě naše inscenace nezaujaly. Máme před sebou velkou výzvu, abychom tenhle dojem napravili! Stále se tak vracím k jednomu jedinému tématu.

A nebo je přinejmenším třeba zvykat si postupně….?

Ano. Ale není každá moderní režie stejná. Jedna vychází z textu, z hudby… a může si dovolit úžasné, fenomenální věc. Podívejte se na Jiřího Heřmana nebo na Roberta Carsena… Jsou to režie současné – a jsou divácky oblíbené. A pak jsou experimenty z německého okruhu, konceptuální, pochmurné, filozofické, které se zaměřují na symboliku a nejsou dnes pro našeho diváka moc jasné. Diváci neumějí číst symboly. Sadko nebyl po umělecké stránce špatný, ale daný režijní koncept našeho diváka nezaujal. Poetika našeho publika je prostě jiná. Lidé touží nebo chtějí vidět divadlo, protože potřebují krásu, hudbu, zpěv, příběh… Potřebují vidět divadlo. Se vším, co k tomu patří.

Kdy čekáte viditelnější výsledky své koncepce, svého směřování?

Potřebujeme tak tři roky, aby byly vidět nějaké výsledky. Hodně si slibujeme od Operního studia.

Vnímáte jeho zřízení jako viditelné vykročení?

V okolních zemích – v Maďarsku, Polsku ani v Čechách – žádné zatím není. Jen v Rakousku – ve Štýrském Hradci. Dáme příležitost našim českým a slovenským umělcům. Aby neodcházeli za zkušenostmi do zahraničí. Lektoři budou čeští i slovenští, lidé, kteří jsou kapacitami v zahraničí, takoví, které doma ani nedovedeme docenit… Dejme jim tu prostor, ať odevzdávají zkušenosti mladým a začínajícím, kteří pak dostanou možnost ukázat se na Slovensku hned na jeho první scéně, tedy ve Slovenském národním divadle. A až se za několik let dostanou do větších divadel, nebo třeba i do těch nejslavnějších, budou tam vycházet přímo od nás. A také se snažíme dát šanci studentům – například vedle jedné lesní žínky ze souboru budou další dvě v naší nové Rusalce studentky.

Foto: Archiv SND, Alena Klenková, Petr Veber