„Festival v saské metropoli inicioval bezprecedentní pozornost vědecky podloženému hledání historicky poučené interpretace celé tetralogie.“

„Kent Nagano inspiroval orchestr během celého téměř pětihodinového večera k neuvěřitelně plastické a průzračné hře.“

„Siegfried je nejpohádkovější a hudebně nejpřístupnější částí Prstenu Nibelungova. Pražské provedení tyto stránky zvýraznilo.“

Wagner může být nejen hudebně magický, ale také dějově poutavý a dokonce chvílemi zábavný. A to i bez scénografie. Koncertní provedení jeho opery Siegfried v pražské Státní opeře, mezinárodní projekt Dresdner Musikfestpiele, první dubnový den takové bylo: skvěle zazpívané, díky dobovým nástrojům vzácně zvukově vyvážené, projasněné a zřetelné a v pojetí dirigenta Kenta Nagana interpretačně nádherné. Jedním slovem světové.

Večer 1. dubna byl v pražské Státní opeře premiérovým uvedením nového koncertního nastudování Wagnerovy opery Siegfried, třetí ze čtyř částí několikaletého ambiciózního projektu Drážďanských hudebních slavností. Festival v saské metropoli inicioval bezprecedentní pozornost vědecky podloženému hledání historicky poučené interpretace celé tetralogie Prsten Nibelungův. V přístupu, ve zvuku, v dikci – tedy názorově i technicky a esteticky. Stejně jako už v případě Zlata Rýna a Valkýry byl dosažený znějící výsledek naprosto báječný. 

Prvním uměleckým trumfem koncertní prezentace opery byl její symfonický základ. Těleso pro všechny části Wagnerova cyklu tvoří v letech 2023 až 2026 členové Drážďanského festivalového orchestru (založeného v roce 2012) a souboru Concerto Köln (existujícího už čtyři desetiletí) – dvou uskupení sestavovaných z hudebníků známých z dalších podobně orientovaných špičkových projektových souborů, které se s původními nástroji nebo jejich věrnými kopiemi věnují autentické podobě hudby. Výraz „dobový“ v tomto konkrétním případě neznamená pochopitelně nejobvyklejší „barokní“ instrumentář, ale prostředky užívané v 70. letech 19. století: jiné struny, tedy jemnější a zároveň syrovější zvuk, jednodušeji konstruované a přitom měkčeji znějící dechové nástroje… Také to znamená hru bez vibrata a další a další detaily, v součtu určující celkový charakter zvuku zcela slyšitelně. Pro rozeznívání hudby Richarda Wagnera jde o doposud bezprecedentní řešení. 

Nenápadně dirigující Kent Nagano, americký šéf opery v Hamburku, osobnost s mimořádným renomé a širokými zkušenostmi s koncertní i operní tvorbou 19. a 20. století, inspiroval orchestr během celého téměř pětihodinového večera k neuvěřitelně plastické a průzračné hře, s naprostou samozřejmostí a neokázalostí plné překvapivých detailů, strukturální zřetelnosti a v tomto repertoáru běžně neslýchaných dynamických a výrazových nuancí. V případě moderních symfonických daností orchestr ve wagnerovských kreacích sólisty často překrývá. Zde pěvci náhle s jeho dynamikou vůbec nemuseli zápasit.

Druhým trumfem bylo nenásilné zvýraznění divadelních prvků v pódiové přítomnosti sólistů: především mimiky a gest, podporujících – spolu s pečlivě a důsledně charakterizační výslovností – text i hudební výraz. V postavě lesního ptáka, Siegfriedova průvodce a rádce, šlo i o silný náznak herecké akce. A v okamžiku, kdy se Siegfried marně pokouší napodobit hrou na nástroj ptačí zpěv, si neodolatelně vestoje jako sólisté „zahráli“ své herecké i muzikantské etudy postupně i dva hráči orchestru, v té chvíli jinak mlčícího. Ukázalo se, že i podoba bez scénografie, ovšem podoba i tak přinášející o mnoho víc než pouhý „koncert“, je dostačující. Režisérský přínos zůstal v programu jmenovitě utajen, možná šlo o Michaela Rathmanna, označeného jako stage management, možná o někoho jiného… 

Třetím, stejně silným trumfem, pádným argumentem pro získání dojmu výjimečnosti celého projektu, byli bez výjimky pěvci. Belgický tenorista Thomas Blondelle téměř nesešel z jeviště a byl určující hvězdou. Ale v komplexním slova smyslu. Jak říká v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz,  pozdně romantický německý repertoár si žádá zpívající herce – role nestačí jen zpívat, je třeba je opravdu hrát, prožít. Hovoří také o zkušenostech z interpretace Mozarta a belcanta a o nutnosti zpívat Wagnerovy role tak lehce, jak je to jen možné, nic „na sílu“. A opravdu: pojem Heldentenor, hrdinný tenor, nasvěcoval během celého večera novým způsobem. Siegfriedovi dal zdravě průrazný, nepřepínaný, mladistvě jasný neunavený hlas plný mimořádně širokého spektra dynamických možností, hlas velký, ale nikoli vybuzovaný nad normál. K němu – v souladu s rolí bezelstně sebevědomého hrdiny, který netuší, co je to strach – přidával i rošťácky bezstarostný fyzický projev. Svou postavu charakterizoval zpěvem i v postoji, pohybech a pohledech bez jediného operního klišé. 

Skvělým Wotanem – bohem, v Siegfriedovi se skrývajícím v převleku za Poutníka – byl australský basbarytonista Derek Welton, rovněž ještě stále mladší pěvec, který má v hlase pro tuto roli v ideální rovnováze prostředky pro dvojí charakteristiku: vladařskou rozhodnost nesnášející odpor i důstojnou vznešenost. Vyklenul kantilény imponujícím způsobem, hrál výrazem tváře a bezděky dával najevo zažitou pódiovou zkušenost s úlohou. Mimo jiné i tím, že se často zcela odpoutával od not na pultu.

Dva skřeti, Wotanovi protivníci toužící po všemocném prstenu, byli obsazeni neméně dobře: plačtivě prohnaný Mime a panovačně tvrdý Alberich, Nibelungové, soupeřící bratři, nejprve každý sám, ale v klíčovém konfrontačním okamžiku pak také skvěle gradující svou hádku, dostali hlasově i herecky přesné charakteristiky díky Christianu Elsnerovi a Danielu Schmutzhardovi. Jako obr Fafner, v inscenacích mající podobu draka či spíše obludně velkého červa, se neméně zajímavým hlasovým fondem uplatnil Hanno Müller-Brachmann. 

Obdiv publika si v druhém dějství zasloužil a opravdu i získal sólista z proslulého chlapeckého sboru Der Tölzer Knabenchor, suverénně a čistě zpívající klukovský sopranista, jehož jméno zůstalo bohužel nezveřejněno. Úlohu lesního ptáčka, opakujícího svou písničku, pokaždé s jiným textem, zvládl hlasově, herecky i dlouhou, a přitom ani trochu rozpačitou přítomností na jevišti vzorově.

Ženské postavy jsou v této opeře až na druhém místě. Bohyně Erda, zde altistka Gerhild Romberger, má jediný nevelký výstup. I valkýra Brünnhilde na ten svůj čeká v šatně několik hodin, ale pak to stojí za to. Švédská sopranistka Åsa Jäger v rozsáhlé závěrečné scéně, ve které ji Siegfried probudí a vysvobodí z jejího zakletí a spánku uprostřed plamenů, tedy z Wotanova trestu i zaslíbení ze závěru předchozího dílu tetralogie, dominovala mohutným fondem; Thomas Blondelle nezůstával výrazově pozadu. Nekonečně stupňovaný milostný duet, plný emočních zvratů a básnivých slovních obratů, vygradoval a završil celý večer excitovaně, i v duchu dané symfonické oproštěnosti do logicky předpokládané efektní, uspokojení přinášející tečky.  

Projekt, pro který se s Dresdner Musikfestspiele v Praze spojilo Národní divadlo, podobně jako loni při uvedení Valkýry, cestuje dál po Evropě. V sobotu 4. dubna je uveden ve Philharmonie de Paris, 10. dubna v sále Filharmonie v Kolíně nad Rýnem, 14. června na festivalu v Drážďanech a 12. září na Lucernském festivalu. V roce 2026, kdy mimochodem uplyne 150 let od bayreuthské premiéry kompletního „Ringu“, se lze podobně těšit na čtvrtý díl tetralogie, na Soumrak bohů… 

Siegfried je zcela jistě nejpohádkovější a v souvislosti s tím i hudebně nejpřístupnější částí mytologického a mysteriózního Prstenu Nibelungova. Pražské provedení tyto stránky díla zřetelně zvýraznilo. Kde to šlo, byly pěvecké monology i dialogy v souladu s textem pečlivě a mimořádně poutavě hudebně i v dikci vypointovány, několik míst dokonce bylo skutečně zábavných. Ostatně, i ústřední kratičká melodie, rozmarně veselý příznačný motiv patřící lesnímu ptáčkovi, zůstává každému divákovi od jeho prvního posluchačského setkání s Wagnerovým Siegfriedem v paměti určitě už napořád… Ani v nejmenším však Kent Nagano se svým týmem zároveň nezamlžil skutečnost, že i tato třetí část Prstenu Nibelungova je magicky básnivým a současně jasnozřivě kritickým podobenstvím o mechanismech moci, o našem světě, o společnosti, o lidech, o lidstvu.

Foto: Václav Hodina, Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp