„Kateřina Kněžíková písním dává přirozenost i přesnou míru stylizovanosti, jak ji nachází na pomezí prostoty a operních zkušeností.“

„Krásná hudba s velkoryse klenutými kantilénami.“

„Harfa, pod rukama Kateřiny Englichové znějící vznešeně, zřetelně i barvitě, dodává písním mnoho nápadité a sváteční neobvyklosti.“

Album jim pokřtil horolezec Radek Jaroš, v roce 2014 pokořitel K2, druhé nejvyšší hory světa. Název nové nahrávky nemá sice s velehorami nic společného, ale bylo to během koncertu na festivalu Smetanova Litomyšl vtipné, nápadité a milé. Kateřina Kněžíková s Kateřinou Englichovou, které natočily a uvádějí písně s harfou, mají totiž na obalu desky napsáno K2. Třeba jako Dvě Kateřiny. Ani jedna není první, ani jedna není druhá. Tvoří rovnocenné duo, jedna hudbu maluje a vypráví hlasem, druhá prsty na strunách.

Těžko tomu věřit, ale Kateřina Kněžíková se prý dost ostýchala, než přece jen zavolala Kateřině Englichové, jestli by s ní nechtěla dát dohromady nějakou hudbu… Dělí je sice zhruba jen jedno desetiletí, ale vzájemný respekt byl na začátku přítomen. Dnes o svém uměleckém partnerství, které přišlo zřejmě s úplnou samozřejmostí a hodně rychle, hovoří jako o skvělém porozumění i jako o kamarádství.

Vzpomínka na litomyšlský koncert sopranistky a harfistky na začátku letošního léta je plná dojmů z muzikantské pohody a pozitivních emocí. Byl to komorní koncert, koncert odpolední, v Jízdárně krásně navštívený. Nic okrajového. Obě interpretky mají u publika vysoký kredit a obě ho dokázaly po okraj naplnit, hudebně i pódiově, v uměleckém i lidském kontaktu s publikem.

Na programu byla větší část toho, co je natočeno na disku. Skvostem jsou Písně k loutně Petra Ebena, umírněného novátora, autora invenční hudby s charakteristickými souzvuky a postupy, často nejen lyrické, ale i dramatické, naléhavé a lapidární; skladatele usilujícího o srozumitelnost, o poselství a krásu. Písně k loutně, podobně jako i Šestero piesní milostných, vznikly na přelomu let 1951 a 1952 jako zhudebnění středověké milostné poezie, která v různých jazycích dokládá, že lásku neomezuje místo ani čas. Dvaadvacetiletý autor – a už věc, která se z odstupu času dá nazvat mistrovskou.

Pak je na desce výběr desítky položek z mnohem obsáhlejší Moravské lidové poezie v písních od Leoše Janáčka, kterou obě interpretky výrazovou opravdovostí i dosaženými a vyjádřenými hudebními krásami povyšují ze školního repertoáru na opravdové umění. Písně vycházejí z rytmu a spádu řeči a Kateřina Kněžíková jim dává přirozenost i přesnou míru stylizovanosti, jak ji nachází na pomezí prostoty a operních zkušeností.

Písničky na jednu stránku od Bohuslava Martinů jsou podobné, ale stručné… a hlavně se odvíjejí v odvážnějších a strmějších harmoniích, s nimiž úzce souvisejí i jedinečné vokální linky. Zhudebňují texty ze sbírky lidových písní Františka Sušila. A Martinů z ní skutečně převzal, podobně jako Antonín Dvořák v Moravských dvojzpěvech, pouze texty. Hudba, tedy melodie a harmonie, je zcela jeho. Křišťálový i vemlouvavý hlas se prostým a lapidárním sdělením hodí. A harfa místo klavíru z nich činí něco zcela nového.

A je tu cyklus sedmi skladeb na náměty slovenských lidových písní s názvem Sadaj, slnko, sadaj od Sylvie Bodorové. Jejím základním postojem je, že současná hudba nemusí být neposlouchatelná… Cyklus také vychází z lidových textů a z lidové hudby a vznikl v roce 2005 pro sopranistku Gabrielu Beňačkovou a tenoristu Štefana Margitu. Kateřina Kněžíková oproti nim uplatňuje prostší výraz, ale na druhou stranu – písně jsou napsané tak, že potřebují víc hudební okázalosti než ostatní skladby na CD. A i ona pro ni má dostatek kapacity. Krásná hudba s velkoryse klenutými kantilénami.

Je vcelku logické, že stopáž odpoledního litomyšlského koncertu neobsáhla všechen repertoár desky. Pěvkyně si navíc musela odpočinout, zazněla proto v jednom okamžiku i sólová harfová Fantazie na téma ze symfonické básně Vltava Bedřicha Smetany od harfisty, klavíristy, dirigenta a dávného pedagoga Pražské konzervatoře Hanuše Jana Trnečka, kompozice vzbuzující posluchačský obdiv ne nepodobný tomu, jaký vyvolávají třeba Lisztovy virtuózní transkripce děl jiných autorů pro sólový klavír. Na CD ale není, to je jen vokální.

A tak je současně logické, že v Litomyšli nezazněla první položka nabídky zaznamenané na albu: písňový cyklus A Birthday Hansel od Benjamina Brittena, skoro dvacetiminutový, nejnáročnější – a navíc neoposlouchaný. Benjamin Britten komponoval cyklus v roce 1975 na základě výzvy tehdy již dlouho panující královny Alžběty II.. Mělo jít o dárek k životnímu jubileu tehdy ještě žijící královny matky, která byla patronkou Brittenova festivalu v Aldeburghu. „Rozkošné, ale nenáročné…,“ nechal se kdosi slyšet. Texty z odkazu skotského básníka Roberta Burnse na rozdíl od rodilých mluvčích nedoceníme, ale hudbu ano. Je apartní, rafinovaně krásná, jako u zralého Brittena vždy, hlasu Kateřiny Kněžíkové sluší – a Brittenově hudbě naopak harfa sluší obzvláště dobře. Doprovod se sólovou linkou se často dotýká jakoby jen letmo, ale přesto jde ve výsledku a z nadhledu o harmonický celek.

Za posluchačskou pozornost tedy cyklus, mající v názvu vedle slovo „narozeninový“ také skotské slovo „dárek“, opravdu stojí. Celý. A pokud něco obzvlášť, tak možná zejména The Winter, šestá ze sedmi částí, s působivými melodickými skoky podpořenými zajímavými harmoniemi, a pak i část poslední Leezie Lindsay, s bujarými stylizovanými výkřiky… Ve vysoké poloze tu Kateřina Kněžíková nachází pevné a krásné, vždy obsažné tóny; ale podmanivě nádherné, i když z dalších důvodů, jsou i její hluboké polohy, v jejím oboru méně často používané; emotivní, temně barevné. Jako třeba v poslední písní Ebenova cyklu Písně k loutně – v posmutnělé Stratilať sem milého.

Kateřina Kněžíková v poslední době zaujala albem Fantasie s koncertními písněmi od Dvořáka, Brahmse, Schuberta, Faurého a Debussyho, které natočila s Davidem Švecem u klavíru, a mezinárodně uspěla s CD Phidylé s písněmi Ravela, Duparca, Szymanowského a Martinů, nahranými s Janáčkovou filharmonií Ostrava a Robertem Jindrou. Počin s názvem K2, realizovaný s Kateřinou Kněžíkovou, je – jako i řada dalších titulů na našem i zahraničním trhu – plodem doby koronaviru. Bylo prostě paradoxně víc času zachytit a uskutečnit sny. Tento byl opravdu jedinečný. Harfa, pod rukama Kateřiny Englichové znějící vznešeně, zřetelně i barvitě, dodává písním – a to i těm s folklorními základy – mnoho nápadité a sváteční neobvyklosti. Nenápadné a nenásilné aranže. Žádný crossover, žádná komerce. Ani stín nerozhodnosti. Dramaturgické, interpretační, žádné. A přitom nic přehnaně agresivního. Vydařený projekt s velkou uměleckou hodnotou.

K2. Kateřina Kněžíková / Kateřina Englichová (Britten, Eben, Martinů, Janáček, Bodorová)

Radioservis CR1134-2

Kateřina Kněžíková / soprán, Kateřina Engilchová / harfa

Nahráno ve Studiu Domovina v roce 2020. Hudební režie Jiří Gemrot, zvuková režie Karel Soukeník. Vydáno 2022. 1 CD, celkový čas 71:28

Foto: archiv Smetanovy Litomyšle / František Renza, Radioservis, Fb K. Kněžíkové