PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Sám neskládal ani nehrál na žádný hudební nástroj.“

„ K hudbě měl ovšem silný vztah. Ve florentském divadle Maggio Musicale způsobil první rozruch, když dalece předběhl dobu pokusem o jevištní aktualizaci klasického operního díla.“

„Tvůrčí dráha Georga Wilhelma Pabsta se stala předlohou k seriózním studiím několika generací filmových kritiků, sociologů a kulturních publicistů.“

Roudnice nad Labem. Nevelké, ovšem významné město kousek od Prahy, ale zároveň na prahu někdejších Sudet. Památné třetím nejstarším kamenným mostem v Čechách, ale i volnou souvislosti s klasickou hudbou. Na roudnickém zámku, který sám předtím navštívil, nechal totiž Karel IV. v polovině 14. století internovat římského politika, „tribuna lidu“ Colu di Rienza. Zprvu spíše na oko, aby jej ukryl před pronásledováním inkvizicí…

„Dívat se na věci jednoduše, nekompromisně a hravě: Robert Jindra zazářil s Janáčkovou filharmonií Ostrava a výtečnými sólisty.“

„Schittlerovi se podařilo od prvních not hrát s výstižnou charakteristikou, v níž dominovaly vlastnosti jako hravost, perlivost a nonšalantní koketnost.“

„Zejména v části, v níž hrál Hudeček sólovou pasáž pouze za tremolového doprovodu harfy, evokovalo jeho podání líbezné milostné námluvy a svádění.“

Janáčkova filharmonie zahrála pod taktovkou dirigenta Roberta Jindry. Sólisty koncertu konaného 2. března v Kinu Vesmír byli německý klarinetista Johannes Schittler a český fagotista Jan Hudeček. Na programu byla převážně díla hudebních romantiků, dramaturgie tentokrát svedla dohromady skladby, které nezaznívají často.

„Mohl by ´hrát´ hlasem ještě o dost víc.“

„Bojoval ve finále o cenu nejambicióznějším možným způsobem – árií Nessun dorma.“

„Výkony finalistů v kategorii Junior přesahovaly pouhé školní výkony.“

Soutěž nesoucí jméno Antonína Dvořáka, určená pro mladé pěvce do 35 let a v juniorské kategorii do 24 let, přilákala minulý týden do Karlových Varů devět desítek studentů a začínajících umělců z řady zemí. Absolutním vítězem 56. ročníku je barytonista Robin Červinek, člen Operního studia Slovenského národního divadla v Bratislavě, absolvent JAMU v Brně a student Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni…

„Mám se Zlatým sálem Hudebního spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni spojeno mnoho vzpomínek, radostných zážitků a šťastných okamžiků z mého dětství i mé kariéry.“

„U Berlínských filharmoniků je mi ctí spolupracovat s mnoha inspirativními hudebníky orchestru.“

„Při interpretaci skladeb Carla Marii von Webera, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Johannese Brahmse se cítím velmi příjemně.“

Proslulý sóloklarinetista Berlínských filharmoniků Andreas Ottensamer, který pochází z Vídně a exkluzivně nahrává pro prestižní label Deutsche Grammophon, vystoupí 2. listopadu 2022 s PKF – Prague Philharmonia. V Císařském sále Lobkowiczkého paláce se představí i z pozice dirigenta. Na programu jsou díla Samuela Barbera, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Petra Iljiče Čajkovského. Při této příležitosti poskytl portálu KlasikaPlus.cz rozhovor.

„Vyprávění o svatém Grálu bylo opravdu vyprávěním, byť překrásným hlasem. Pavel Černoch si na toto číslo přinesl noty a byl až příliš v jejich otěžích, v nich byl ovšem i David Švec.“

„Árii Vidino divná, přesladká přednesli s takovým entusiasmem… Pavel Černoch byl naprosto ve své kůži a konečně mu jeho ‚belcantové‘ výrazivo sedlo, a to v plné míře!“

„Přídavkem byla slavná árie ze Země úsměvů Franze Lehára. Ta opět zvedla publikum ze sedadel a oběma protagonistům se dostalo další, zasloužené nálože potlesku.“

Letošní sezónu Českého spolku pro komorní hudbu zahájili v neděli 9. října ve Dvořákově síni Rudolfina mezinárodně úspěšný tenorista Pavel Černoch a klavírista David Švec, který je zároveň šéfdirigentem Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Ti společně dali publiku nahlédnout do skladeb Beethovena, Brahmse, Webera, Wagnera a v druhé půli recitálu pak Liszta, Smetany, Dvořáka, Janáčka a Italů Verdiho a Leoncavalla. Došlo i na přídavek v podobě operety. Tenorista Pavel Černoch prokázal své kvality, pro něž je zván do světových operních domů, zaujal zejména neslýchaným hlasovým témbrem.

„Charles Burney ve svém často citovaném hudebním cestopisu styl Františka Bendy popsal jako jeho vlastní, vytvořený podle vzoru, který by měl studovat každý instrumentalista, totiž podle zpěvu.“

„V roce 1774 přišel zlom. Jiří Antonín Benda se seznámil s melodramem Pygmalion s textem od Jeana-Jacquese Rousseaua a s hudbou Antona Schweitzera.“

„Médea je téma samo o sobě silné, hrůzné. I ve výrazně idyličtější podobě, kterou mu nutně dodává hudba ze sedmdesátých let osmnáctého století, vyznívá dostatečně naléhavě, psychologicky vyhroceně, osudově.“

Češi ve Vídni, to je poslední dobou v tuzemském hudebním životě časté slovní spojení. Nebyli však sami. Češi byli také ve větším počtu přítomni v Mannheimu a v dalších městech dnešního Německa. Včetně Berlína a Postupimi, kde vynikla rodina Bendů. Jeden z jejích příslušníků, Jiří Antonín, jehož komickou operu či singspiel Vesnický trh zpřítomnila letos o prázdninách v Praze a ve Valticích Musica florea, je zajímavým autorem…

„V Hamburku soubor dovedl k mezinárodní proslulosti, v neposlední řadě i díky velkolepému londýnskému hostování s Wagnerovým Prstenem Nibelungovým.“

„Mahler přestoupil ke katolicismu především proto, aby ve Vídni dostal místo operního ředitele. Ani po deseti letech však přesto úplně nezmizely antisemitské podtóny výpadů a tlaků, které proti němu směřovaly.“

„Povolání do Vídně bylo důsledkem Mahlerova vzrůstajícího věhlasu, dirigentského i kompozičního.“

Před 125 lety, v roce 1897, prožíval Gustav Mahler důležitou etapu svého nedlouhého života, pro který mu osud vyměřil necelých jedenapadesát let. Působil šestým rokem v Hamburku, ale směřoval už do Vídně. Na různých koncertech zaznívaly jednotlivé věty jeho Druhé a Třetí symfonie, hostoval jako dirigent v Mnichově, Budapešti a Moskvě, tiskem mu vyšly Písně potulného tovaryše…

„Ty nejznámější mezinárodní soutěže si rozhodně nemohou stěžovat na nedostatek zájemců.“

„Ale jen starší Minju Kim své dva konkurenty převyšovala tím, co dělá z interpretů velké interprety. V její hře byla jiskra, ono fluidum, které posluchače pohltí.“

„Na Lilianu Lefebvrovi bylo vidět, že se na pařížské konzervatoři od roku 1910 nic nezměnilo a bez perfektně zahraného Debussyho student do dalšího ročníku nepostoupí.“

Všechno zlé je k něčemu dobré, praví lidové přísloví. Že je pravdivé, dosvědčuje i letošní Pražské jaro. Každoročně máme možnost vyslechnout v jeho rámci mezinárodní hudební soutěž mladých talentů, vždy věnovanou dvěma hudebním nástrojům. Díky covidu jsme měli letos šanci slyšet soutěže dvě – pro fagot a pro klarinet. Soutěž pro fagot se měla konat v roce 2020, ale pro pandemickou uzávěru musela být zrušena. Její konání bylo umožněno až letos, souběžně se soutěží pro klarinet na tento rok regulérně plánovanou. Nahlédněme do finálových koncertů obou soutěží.

„Osmou symfonii veřejnosti poprvé představil v září 1910 v Mnichově – a byla to vlastně jediná příležitost, kdy byl plně uznán jako skladatel.“

„Ve Vídni a v Mnichově připravoval premiéru Osmé symfonie s jasným postojem, který ho jako dirigenta provázel po celý život, že ´nebude tolerovat žádné umělecké lajdáctví´.“

„V Praze zazněla poprvé 20. března 1912 za řízení Alexandera Zemlinského.“

Dva roky po mnichovské premiéře, v březnu 1912, zazněla i v Praze Mahlerova Osmá symfonie, zvaná Symfonie tisíců. Dělí nás od té koncertní události sto deset let. Výlučné dílo za tu dobu na pódiích, ani na těch pražských, nezdomácnělo. Nejen pro enormní nároky na velikost interpretačního aparátu, ale asi i pro svou velikášskou monumentalitu a možná i pro texty z druhého dílu Goethova Fausta, jejichž filozofující poselství nemá pro posluchače takovou bezprostřední emotivní sílu jako Mahlerovy písňové texty nebo chorál v jeho Druhé symfonii.

„V podání libretisty Huga von Hofmannsthal a skladatele Richarda Strausse vyznívá závěr opery dojemně krásně.“

„Jejich plodné umělecké kontakty nebyly prosty názorových konfliktů, ale přesto jsou příkladem mimořádně plodné spolupráce, jedné z nejúspěšnějších v dějinách opery. A oba umělci navíc figurují jako spoluzakladatelé Salcburského festivalu.“

„Jednodušší, než vypočítávat, které Straussovy opery v Drážďanech měly první uvedení, se zdá být shrnutí těch zbylých.“

Dekadentní i frivolní, rozverná i romanticky intimní, fraškovitá i jemně lyrická. To vše platí o hudbě, ale i o příběhu Růžového kavalíra, páté z patnácti oper Richarda Strausse. Mistrovská partitura vznikala, stejně jako jedenáct jeho dalších děl pro hudební divadlo, ve vile v Garmisch-Partenkirchen na úpatí Alp jižně od Mnichova. Skladatel se tam nastěhoval v roce 1908 po úspěchu Salome…