„Dirigent dokázal s filharmoniky rozehrát a rozeznít partituru tak, že doslova rozkvetla: do opravdové krásy.“

„Při poslechu variací je jasné, kterou z nich lze přiřadit skladatelově manželce Alici.“

„Energie sólisty a dirigenta se propojily.“

Moravská filharmonie Olomouc pozvala dirigenta Roberta Jindru a tenoristu Petra Nekorance. Pro čtvrteční abonentní koncert nazvaný „Anglie. Půvab záhadných hudebních příběhů“ to byla dobrá volba. Brittenův písňový cyklus Iluminace z tuzemských pěvců teď asi nikdo lépe nezazpívá. A Elgarovy variace Enigma se podařilo předestřít opravdu krásně – poutavě a působivě.

Partitura variací na vlastní téma (které však vlastně explicitně nezazní) nabízí hudbu chytlavou, vtipnou, vydařenou, ušlechtilou a emotivní. Edward Elgar teprve touto skladbou v roce 1899 zaujal natolik, že se mu otevřela cesta k uznání, které z něj z dnešní perspektivy – alespoň při pohledu „z Kontinentu“ – činí jediného hlavního představitele britské hudby mezi Purcellem a Brittenem. Slovo Enigma je synonymem pro záhadu. Jako ten slavný šifrovací stroj, jehož tajemství však Angličané za války prolomili… Však je také čtrnáct variací, o kterých se říká, že jsou možná hudebními charakteristikami Elgarových blízkých přátel, opatřeno jen iniciálami. Jsou připisovány konkrétním osobám, ale při poslechu je asi bez větších pochyb jasné jen to, kterou z nich lze přiřadit skladatelově manželce Alici. Samozřejmě, že tu nejrozezpívanější, nejlyričtější a nejkrásnější, znějící krásně ve středobodu skladby, zhruba ve dvacáté minutě z pětatřiceti…!

U ostatních si nikdy nebudeme jisti. Autor to neprozradil. A není ani jasné, jak je to s tím tématem, které má být materiálem pro variace. Zaznívá, nebo ne? To, co na koncertě můžeme slyšet, je v některých místech natolik určité a silné, že bychom to za hlavní téma možná mohli i považovat… Robert Jindra dokázal s olomouckými filharmoniky rozehrát a rozeznít tuto partituru velmi muzikálním způsobem, výstižně a přesně, barvitě a s velkou představivostí. Tak, že doslova rozkvetla: do opravdové krásy.

Dirigent modeloval strukturu, dynamiku a agogiku bez okázalosti, nápaditě, pozorně a s přehledem a v harmonii s autorem nacházel a zachytával podstatné momenty. Skladba střídá po delším mírném úvodu kratší variace, některé lyrické až melancholické, jiné rázné až stručné. Zvláště v první polovině trochu rušily pauzičky mezi částmi, ale asi to tak má být. Později navazují variace už plynuleji a směřují k nádherně vyklenutému finále. Dílo obsahuje prostor pro krásná drobná i větší sóla, která využili zejména první klarinetista, během večera na sebe upozornil i koncertní mistr violoncell a častěji rovněž tympánista, který ovšem místy narážel na horní limity akustiky sálu.

Program sofistikovaně provázal „anglické“ momenty. Operu Oberon, jejíž předehra večer otevřela, napsal drážďanský skladatel Carl Maria von Weber na anglické libreto pro Londýn a v Covent Garden ji také sám dirigoval. Dějově se ostatně pohybuje v okruhu Shakespearova Snu noci svatojánské. A písňový cyklus Iluminace má sice francouzské texty, jde o Baudelairovu poezii, ale hudebně se v něm britský klasik dvacátého století Benjamin Britten ani trochu nezapře. Melodika, typické harmonické postupy, emocionální nastavení, měkký způsob sdělování i pocitová nálada řadí půlhodinové dílo po bok jeho dalších vokálních skvostů. Písně, které spoluvytvářejí kánon moderní britské hudby, zpíval Petr Nekoranec s přesným naladěním na jejich svět, s pochopením potřebného přístupu. I svůj daný témbr jim dal k dispozici mimořádně vhodně. Energie sólisty a dirigenta se propojily.

Robert Jindra sympaticky čekal na začátku každé skladby na absolutní soustředění a ztišení. Brittenův písňový cyklus uzavřel logicky a krásně vypointovanou korunou, než spustil ruce a dovolil potlesk. I v Elgarově skladbě ovládal a vedl těleso s nezdůrazňovaným nadhledem a dostávalo se mu dobré odezvy. Moravská filharmonie i on mohou tento program připsat ke svým nejlepším výsledkům.

Foto: Šimon Kadula

Facebook X E-mail WhatsApp