Jan Hocek

Publicista

Nestudoval hudbu. Nestudoval žurnalistiku. V časech, kdy pracoval jako strojník sklářských automatů, horník v uranových dolech, strážný, vrátný, skladník, pojišťovací poradce, knihkupec a prodejce hudebních nosičů, intenzivně poslouchal hudbu. Po převratu o ní mohl konečně i psát. Není tak úplně nevzdělán, v osmdesátých letech mu byl soukromým učitelem novinář a rozhlasák Čestmír Suchý, který v časech normalizace dělal myče oken. Vždy toužil dělat publicistiku. Vzdělával se sám v různých oborech, a to díky samizdatovým publikacím. V devadesátých letech psal pro regionální tisk a kulturní měsíčník Kult. Vedle politického zpravodajství a reportáží se začal věnovat také divadelní a hudební kritice. Hudbě zůstal věrný dodnes. Vedle vášně pro hudbu, hraničící až s melománií, a již zmíněného divadla, miluje filmové a výtvarné umění, přírodu, tajemno, poslech Vltavy a literaturu. V osmdesátých letech byl kmenovým autorem Zeleného peří, pravidelných pořadů Mirka Kováříka s poezií neoficiálních básníků v malostranském Rubínu. Jeho poezie vyšla ve dvou antologiích – Zelené peří (1987) a Od břehů k horám (2000). V roce 2008 mu vyšel román A šaty skáčou po žábě. Jeho hudební recenze, reporty a další texty lze najít v Harmonii a na portálech Jazzport a HISVoice. A teď už také v KlasikaPlus.