„Nadšení a mírná nervozita panovaly i v sále, protože všichni drželi svým potomkům palce, aby se předvedli v tom nejlepším světle.“

„V mezinárodních soutěžích je sbor velmi úspěšným, v neposlední řadě jsou to tři zlaté medaile, které získaly děti na Evropských sborových hrách v Rize, v konkurenci 150 sborů.“

„Ti nejmenší, kterým mohou být i jen čtyři roky, začínají ve sboru Magdalenka. To po jeho patronce, pěvkyni Magdaleně Kožené, která sborem Kantiléna také prošla.“

Kantiléna je sbor dětí a mládeže, který působí při Filharmonii Brno a sdružuje hudby- a zpěvumilovné děti od čtyř let až do dospělosti. Má tři oddělení, která se dělí podle věku, a nároky na děti se přizpůsobují jejich schopnostem. Dvakrát do roka se děti představí na koncertě v Brně, kde předvádějí svým rodičům a blízkým, co vše se už naučily a jak je to baví. V neděli 27. března se konal Jarní koncert a jako vždy, i v tento den byl sál Besedního domu naplněný do posledního místečka. Nadšení a mírná nervozita panovaly i v sále, protože všichni drželi svým potomkům palce, aby se předvedli v tom nejlepším světle.

Od roku 1956, kdy byl sbor založen jako Šlapanický dětský sbor sbormistrem Ivanem Sedláčkem, jím prošla spousta dětí, z nichž někteří se dodnes věnují zpěvu profesionálně. Po čase se stal sborem reprezentativním a v roce 1984 přešel do gesce Filharmonie Brno. Spolupracuje s předními dirigenty i skladateli, kteří píší skladby právě pro tento sbor. V mezinárodních soutěžích je sbor velmi úspěšným, v neposlední řadě jsou to tři zlaté medaile, které získaly děti na Evropských sborových hrách v Rize, v konkurenci 150 sborů.

Než se ale stanou děti členy tohoto prestižního sboru, procházejí starším přípravným sborem Kantilénka a ti nejmenší, kterým mohou být i jen čtyři roky, začínají ve sboru Magdalenka. To po jeho patronce, pěvkyni Magdaleně Kožené, která sborem Kantiléna také prošla.

Sbormistry jsou dnes Michal Jančík, který se věnuje především velkému, koncertnímu sboru, a Veronika Novosádová, která se věnuje především malým dětem. U klavíru spolupracoval Marek Paľa.

Večer zahájily děti z největšího, koncertního sboru Kantiléna pod vedením sbormistra, nastoupilo jich téměř šedesát, v červených šatech. Mezi dívkami se vyjímali jen dva kluci. První skladba byla od Petra Ebena, který se sborem dlouho spolupracoval. Zazněl výběr z cyklu Řecký slovník, tři skladby, Megalofrosyné, Maches epithymia a Charmoné syntichia. Skladby závažné i hravé, ale především obtížné, disonancí i proplétáním hlasů, ale děti je zvládly skvěle. Další skladbu Revontulet finského autora Pekky Kostiainena nastudoval sbor na evropskou sborovou olympiádu a za interpretaci získal zlatou medaili. Má to být snaha o hudební vyjádření polární záře, a tedy zde není nouze o aleatoriku, glissanda, intonační překvapení i expresivní výrazy, to vše a cappella.

Další část večera patřila Kantilénce pod vedením sbormistryně, dívky v bílých sukénkách a červených kabátcích doplnil jeden chlapec. Zpívali vtipné části z cyklů Jana Vičara. Když se řekne… z cyklu Zpíváme si a výběr z Ahoj, moře. Zazněly Želvy, Mořský vlk, Spící lodě a Kormoráni. Bylo vidět i slyšet, že to děti baví, do obtížných postupů rytmických i intonačních zaznívaly zvukomalebné prvky, ale vždy zněl sbor vyrovnaně a přesně, i když se někdy řady rozpohybovaly a do zpěvu zaznívalo náhodné „Ahooooj“.

Skladbu Ctirada Kohoutka Radovánky přišel dirigovat sbormistr, provedl výběr skladeb s názvy Konopárum babárum a Kvačice. Hravé části, práce se slabikami a jazykolamy a cappella se zdála jednoduchá, ale opak je pravdou, přesto je děti zvládaly s nadhledem a lehkostí. Výběr z cyklu Petra Ebena Co se za den zažije (Brýle, Vejce, Květináč, Krupice) byl hrou mezi částí sopránů a altů, obě strany si vesele odpovídaly. Tuhle část ukončila skladba Jana Smolky Turecký med a děti zvládaly i synkopované a jazzové prvky jen s tamburínou a bubínkem.

Po přestávce se na jeviště nahrnulo hejno žlutých berušek s černými sukýnkami a kalhotami, neboť se mezi záplavou děvčátek se objevilo i šest chlapců. Nejmenší oddělení Magdalenka dirigovala sbormistryně a bylo vidět, že si s dětmi rozumí. S klavírem spontánně tleskaly a dupaly, až to vše vyústilo v lidovou písničku Prší, prší. Následovaly dvě ze Čtyř lidových písní pro nejmenší, které zpracoval do cyklu Milan Uherek: Ti zlosejnští muzikanti a Okolo Frýdku cestička. V Quodlibetu lidových písní (Já do lesa nepojedu – Neviděli jste tu mé panenky – Jede, jede poštovský panáček) se písničky postupně proplétaly a doplňovaly v jedné tónině a rytmu a prověřily schopnost dětí udržet melodii. Oproti programu ještě děti přidaly písničku Červotoč od Milana Uherka, protože se ji čerstvě naučily a chtěly se pochlubit. Však bylo čím. Tento blok uzavřely Písně Emila Pacičky od skladatele, který si říká Peter Graham. Říkanka o ježibabě, Krasobruslařka, Kino, Klukovská, Mlsný Míša, Krokodýl a Nebezpečí za městem, to byly svěží a vtipné písničky, kde měly děti příležitost se ukázat i sólově. Autor byl v sále přítomen a užil si nejen krásnou interpretaci, ale i vděčnosti dětí.

Závěr večera byl vážnější. Nastoupil koncertní sbor Kantiléna a s ním barytonista Lukáš Hacek, Ludmila Netolická a Irena Hůrková na housle a Klára Kunc Hegnerová na violu a s nimi Marek Paľa na klavír. Recitace se ujal Vladimír Hauser a pod vedením sbormistra Michala Jančíka provedli Otvírání studánek Bohuslava Martinů.

Kantáta o vítání jara na Vysočině je půvabná a svěží a v provedení dětí byla okouzlující. Králko milá králko, studánko, rubínko... – sólo už velké dívky mělo flétnový témbr a záměrně přirozený hlas se dobře nesl, jen výslovnost by mohla být srozumitelnější. Zato sbor, zejména v části zaříkávání, měl výslovnost pregnantní a soprány zněly s jasnou špičkou. Baryton Lukáše Hacka zněl příjemně, škoda, že totéž nelze říct o Vladimíru Hauserovi, jehož hlas poznamenaný chrapotem postrádal barvu, nosnost i výraz.

Každá studánka v lese na hladině nebe nese,

kdyby jí nebylo, o zem by se rozbilo…

Jsem doma a jdu cestou starou,

za mnou v patách ve vzpomínce jaro….

Ten klíč od domova zde zanechal Bohuslav Martinů jako svoji vzpomínku na rodný kraj. Děti tu hloubku ještě chápat nemohou, přesto ji podaly přesvědčivě a půvabně.

Na závěr čekalo na publikum překvapení. Jak se už stalo v posledním měsíci zvykem, i zde zazněla ukrajinská píseň, tentokrát Hej Sokoli, melodická, klenutá, tak připomínající písně slovenské. Jarní koncert se vydařil a obě strany, publikum i účinkující, se rychle promíchaly v nadšeném štěbetání.

Foto: Jan Prokopius