PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Láska ke třem pomerančům je pro mě srdeční záležitost.“

„Jako režisér jsem od toho, abych motivoval, hlídal a dovedl je k tomu nejlepšímu výkonu.“

„Prvky commedie dell’arte jsem výrazně potlačil. Prostě ji v Prokofjevově díle tolik necítím…“

Pohádkou pro dospělé nazývá Radim Vizváry Prokofjevovu operu Láska ke třem pomerančům, za jejíž čerstvou, úspěšně přijatou inscenací v pražském Národním divadle stojí jako režisér a choreograf. Sám je činný v pantomimě, je mezinárodně uznávaným představitelem nonverbálního a fyzického divadla, mimem a performerem…

„Cestu k Wagnerovi jsem si vyhledal postupně.“

„Pokud už si člověk troufne na Tamburmajora ve Vojckovi, pak se může vrátit i k romantičtějšímu Wagnerovi.“

„Pěveckou náročnost wagnerovských rolí dělá jejich délka – a také hutnost orchestru, který zpěváky nešetří.“

Pražské Národní divadlo připravilo do Fora Karlín na čtvrtek a neděli koncertní provedení Wagnerova Zlata Rýna – prvního večera operní tetralogie Prsten Nibelungův. Vystoupí v něm pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera vedle tuzemských sólistů také respektovaní zahraniční wagnerovští pěvci – lotyšský basbarytonista Egils Silins jako Wotan, německý basbarytonista Thomas Gazheli v úloze Albericha, nizozemský tenorista Arnold Bezuyen jako Mime, rakouský basista Karl-Heinz Lehner v roli Fasolta… a jako Loge se představí Štefan Margita, v jehož kariéře má právě tato role profilové místo…

„Inscenace není dílem, je pouze jeho interpretací. Dílo je vždy partitura.“

„Mám rád, když hudba vzniká v kolektivu a když se lidé navzájem inspirují. Ten kvas je pro mě živnou půdou!“

„Myslím, že v dnešních dnech už s největší pravděpodobností neobjevíme skladatele, za kterým by zůstaly hluboké brázdy.“

Pyšní se tím, že ho celou LŠU nedonutili zpívat. Dnes je šéfkorepetitorem Národního divadla a při práci s kolegy samozřejmě musí zpívat denně. Kromě toho je Zdeněk Klauda klavírista, flétnista, skladatel, dirigent a hudební manažer. Právě v těchto dnech probíhá Festival Jakuba Jana Ryby, který spoluzaložil a stará se o jeho dramaturgii, stejně tak jako o málo známý, zato bohatý odkaz tohoto pro většinu „autora jedné skladby“. Také vystupuje se svým orchestrem L´Armonia Terrena. A KlasicePlus přiznal, že si hudbu pustí i po náročném pracovním dni.

„Láska ke třem pomerančům? Krásně praštěná pohádka. Surrealistický příběh, řekla bych. A podle mne jí Prokofjevova hudba náramně sluší.“

„Všechno chce svůj čas. A pak už jen to štěstí, aby role přicházely pěkně v tom sledu, jak je třeba!“

„Mám opravdu štěstí. Na práci i na lidi. Na svou rodinu. Vážím si toho a děkuji.“

Nastudovala už řadu stěžejních mezzosopránových rolí a partů, stíhá přejíždět mezi našimi předními scénami a většinou ji zastihnete usměvavou. Veronika Hajnová právem patří mezi výrazné osobnosti naší operní i koncertní scény. Teď čerstvě ji uvidíme v opeře Láska ke třem pomerančům, která má dnes premiéru v pražském Národním divadle. „Je to krásně praštěná pohádka,“ směje se mimo jiné Veronika v rozhovoru pro KlasikuPlus.

„Moct si zahrát ve slavnostní a velkolepé Dvořákově síni Rudolfina byl pro mě velký zážitek.“

„Nemohla jsem tomu uvěřit, bylo to pro mě úplně nepochopitelné.“

„Atmosféru Prahy jsem si užívala. Město je pohodové a mělo pozitivní vliv na mě a moje náročnější situace na soutěži, kterým se člověk nevyhne.“

Vítězkou a laureátkou 71. ročníku Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro se v oboru flétna stala Chaeyeon You. Teprve sedmnáctiletá studentka flétny na Korea National University of Arts se takto dostala na absolutní špičku této prestižní soutěže, která je v její vlastní zemi velmi slavná, skoro jako kdyby se konala tam. V závěru zpravodajství ze soutěže Pražské jaro 2019 přinášíme s Chaeyeon rozhovor, uskutečněný krátce před slavnostním předáváním cen v Brožíkově síni Staroměstské radnice v Praze…

„Chtěl jsem přesvědčit svého bývalého profesora, že jsem se někam posunul.“

„Dřív jsem hrával se zavřenýma očima, ale s tím jsem už přestal.“

„Za dva měsíce mi bude třicet a většina soutěží je do třiceti.“

Vítězem oboru hoboj Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro se stal Čech, zkušený a sympatický hudebník Martin Daněk. Atmosféra finále soutěže se celý den nesla ve velmi přátelském duchu, přestože nebylo vůbec zřejmé, jaké výsledky vyhlášení přinese. Martin Daněk na soutěž přiletěl ze Švýcarska, kde v současnosti žije a koncertuje. Od vítězství v soutěži Pražské jaro si ale mimo jiné slibuje, že se bude do České republiky odteď vracet častěji, v roli interpreta. O svoje první dojmy z vítězství se podělil v následujícím rozhovoru.

„Komořina je hodně důležitá nejen pro hráče, ale je to slyšet i v orchestru. Je velkým přínosem, ať pokud jde o ladění, nebo o souhru.“

„My všichni jsme vyrůstali za socialismu a trochu nám ujel vlak v oblasti hudebního managementu.“

„Víme, že tzv. „vážná“ hudba je řadě lidí odcizená. A když dokážeme zaujmout děti, které pak chtějí jít ještě na koncert, je to krásná odměna.“

Původně se sešli v orchestru – tehdejší Pražské komorní filharmonii. Pět hráčů na dechové nástroje – Jan Brabec na klarinet, Jiří Ševčík na flétnu, Vladislav Borovka na hoboj, Václav Fürbach na fagot a Jan Musil na lesní roh – si řeklo, že vedle orchestrální hry by bylo příjemné svůj muzikantský život ještě rozšířit, a založili dechový kvintet. Ani po letech je společné hraní v komorním souboru bavit nepřestalo. Před aktuálním koncertem v břevnovském klášteře v úterý 14. května jsem hovořila s hobojistou Vladislavem Borovkou a flétnistou Jiřím Ševčíkem.

„Jsem přesvědčen, že takový zábavný, kouzelný a magický večer, jaký chystáme, lidé rádi přijmou.“

„Čeká mě můj první operní Wagner, měl jsem své první dirigentské setkání s Brucknerovými symfoniemi…“

„Musel jsem se naučit, že způsoby komunikace jsou v Německu odlišné od těch britských.“

V pražském Národním divadle vrcholí přípravy na čtvrteční premiéru Prokofjevovy opery Láska ke třem pomerančům. Uskuteční se v rámci festivalu Pražské jaro. Inscenaci připravili režisér Radim Vizváry, scénograf Boris Kudlička a dirigent Christopher Ward. Osmatřicetiletý umělec s evropskou působností, generální hudební ředitel německého města Cáchy a šéf tamního symfonického orchestru byl v Praze na stejné scéně už loni v lednu podepsán pod premiérou Brittenovy opery Billy Budd…

„Skoro bychom mohli mluvit o nějaké spiritualitě tohoto města. Praha je velmi výjimečné soutěžní místo.“

„Akustika sálu je až příliš dobrá. Ten zvuk se nese tak dobře, že je občas trochu obtížné vysledovat rozdíly ve zvuku každého soutěžícího.“

„Tento most mezi vzděláváním, studiem a pracovním životem mi připadá geniální a přála bych si ho pro celé Německo.“

„Hůlka si vybírá kouzelníka,“ připomněl mu Ollivander. „To je skutečnost odjakživa známá nám všem, kteří jsme studovali hůlkovou magii.“ Citát z Harryho Pottera, který mě vždy fascinoval, by se dal jistě použít i pro vztah hudebníka a jeho nástroje: „Flétna si vybírá hudebníka, to je skutečnost odjakživa známá nám všem, kteří jsme studovali hru na flétnu.“ Podobně o vztahu flétny a flétnisty mluví Christina Fassbender, předsedkyně flétnové poroty na soutěži Pražské jaro…

„Pokud bych měl tedy první kolo přirovnat ke gurmánskému zážitku, řekl bych, že šlo o velmi chutný první chod…“

„Teprve ve finále přijdou ty nejtěžší chvíle pro porotu, v momentech, v kterých se budeme přibližovat ke konečnému rozhodnutí o vítězi.“

„Když jsem si na začátku soutěže ještě čistě ze zvědavosti procházel seznam soutěžících, napočítal jsem něco přes polovinu jmen, která jsem znal.“

Sólista Berlínských filharmoniků na anglický roh, člen souboru Ensemble Berlin Prag, vyučující na Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně, otec šestí dětí a předseda poroty oboru hoboj na letošní soutěži Pražské jaro. Pokud by se přeložilo jeho německé jméno, byl by to Dominik Tkadlec. Ve své profesi ale používá místo tkalcovského stavu spíše svůj hudební nástroj, pomocí kterého neprodukuje textilie, ale hudbu. V originále se jmenuje Dominik Wollenweber. Setkávám se s ním v kavárně HAMU, kde si pochvaluje vydatný oběd se členy poroty a vedením soutěže, který má právě za sebou.

„Skladba vedle klasické hry hledá také nové zvukové možnosti – bisbiglianda, frulata, různé netypické artikulace, glissanda a i velmi vysoké tóny nad rozsahy.“

„Soutěžící nesmí konzultovat kompozici se skladatelem. Mají všechno napsané v partituře a je na nich, jak přistoupí k interpretaci.“

„Snažím se vyhmátnout danost nástroje a hledám vždy nějaký mimohudební nápad, kterým by skladba ožila.“

Sobota byla pro mladé hobojisty měřící síly v mezinárodní soutěži Pražské jaro zásadní. Šlo o postup do finále. Repertoár druhého kola plně prověřil schopnosti: soutěžící se museli vypořádat s technikou barokní hry v Koncertu Francoise Couperina, kde jejich výkony doprovázelo cembalo a viola da gamba. Museli ale zvládnout i repertoár 20. století – Suitu pro hoboj a klavír Klementa Slavického. Za největší výzvu je asi možné považovat nutnost naučit se úplně novou kompozici, přímo zkomponovanou pro tuto příležitost…

„Přípravou na soutěž se můžete skokově posunout.“

„Žijeme v době, kdy chtějí všichni porovnávat, chtějí vidět medaili, vítěze.“

„Možná ještě před třiceti lety se dalo mluvit o národních školách, ale to je dnes všechno pryč.“

Po uplynutí prvního kola oboru hoboj v 71. mezinárodní soutěži Pražské jaro už známe jména dvanácti soutěžících postoupivších do druhého kola. Členové poroty tak mohli před vypuknutím druhého kola využít volného pátku k odpočinku. Vilém Veverka, který v porotě představuje společně s Vladislavem Borovkou české křídlo, poskytl v té době rozhovor, ve kterém poodhalil taje, které skýtá členství v porotě na mezinárodní hudební soutěži. Rozhovor je veden v neformálním duchu – jeho autor se s Vilémem Veverkou osobně zná.

“Neřekla bych, že dnes existuje typická ´ruská škola´ na dechové nástroje.”

“Někteří lidé si myslí, že Rusové zvládnou zahrát cokoliv.”

„Nikdo nemůže čekat, že budete stejně velcí jako vaši předci.“

V pátek se konala druhá část prvního kola flétnové soutěže Pražského jara. Jako druhá v pořadí ten den hrála svůj program Ruska zvučného jména – Anna Kondrashina. Zahrála povinnou sonátu od Erwina Schullhofa, z Telemannových Fantasií pro sólovou flétnu si vybrala sedmou. Anna letos patří k několika nejstarším účastníkům soutěže. Je velmi energická a šarmantní a její hra pro mne byla strhujícím zážitkem…

„Některé výkony jsou jasné od prvních taktů. Ty skvělé i ty nepřijatelné. Ovšem nejvíc je bohužel těch ostatních.“

„Vítěz houslové soutěže může pomýšlet na sólovou kariéru, vítěz hobojové soutěže v uvozovkách ´jen´ na dobrý post komorního či orchestrálního hráče.“ 

„Pokud korejský muzikant vyhraje mezinárodní soutěž, je osvobozen z vojenské služby.“

Violoncellista Michal Kaňka byl na konzervatoři u založení Havlákovo kvarteta, později přejmenovaného na Kvarteto Martinů. Své místo však nakonec našel v Pražákově kvartetu, kde jeho aktivní členství přesáhlo už třicet let. Dva roky vystupuje také jako člen Wihanova kvarteta. Od roku 2011 je pedagogem AMU, potom začal učit rovněž na Pražské konzervatoři…

„Devětadevadesát procent každodenního chleba každého cembalisty je hraní bassa continua.“

„Zkraje studia jsem samozřejmě skřípala zubama, když jsem se učila generálbas, díky tomu pak ale soucítím s každým svým studentem, protože vím, jak je to těžké.“

„Při doprovázení sólisty je důležité být na společné muzikantské vlně a pro mě osobně je hodně důležitý i lidský rozměr.“

Role doprovazeče je při vystoupení zásadní. Často bývá podceňována nebo bývají doprovazeči stavěni do pozadí za sólistu. Zde je tomu ale jinak. Monika Knoblochová si na cembalo odehrála barokní repertoár prvního kola mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro hned několikrát, s různými soutěžícími oboru hoboj. Brzy ji pak opakovaně čeká Francois Couperin s kandidáty soutěže v druhém kole. O své účasti na mnohonásobné interpretaci Vivaldiho Sonáty c moll i o své profesní dráze vypovídá s velkým zaujetím.

„Letos se sešla opravdu úžasná porota. Jsem ráda, že mi tak výjimečná porota věnovala dvacet pět minut svého času.“

„V letošní soutěži jsme tady čtyři Češky z Ostravské univerzity.“

„Miluji baroko, čemuž odpovídá i mé studium barokní příčné flétny.“

Dnešním čtvrtečním ránem se v rámci mezinárodní soutěže Pražské jaro rozbíhá interpretace v dalším oboru – hra na flétnu. Setkáváme se opět v Majakovského sále v Národním domě na Vinohradech, kde je už vše pečlivě připraveno. Přicházejí první soutěžící i porota se svou předsedkyní Christinou Fassbender. Důležitý úkol mají dnes i korepetitoři, kteří doprovázejí jednotlivé soutěžící. Jsou mezi nimi Stanislav Gallin, Daniel Wiesner nebo Silvie Ježková. Organizační tým se stará o vše potřebné – připravený je rozpis soutěžících i katalog soutěže obsahující potřebné informace. Atmosféra v sále je tak opět příjemná. 

„Myslím, že jsem doprovázel snad už všechny obory soutěže Pražského jara.“

„Na zkoušení s každým, kterého doprovázím, máme asi dvacet minut, to je docela málo.“

„Náročná bude povinná skladba Jardy Pelikána, i když s autorem se znám a jeho hudbu mám taky rád.“

Flétnová soutěž Pražského jara začala. Pozornost je upřena hlavně k soutěžícím; jak se jim podaří zvládnout náročný repertoár, z jaké dálky až přijeli, odkud jsou ti nejlepší, jak obstojí naši v celosvětové konkurenci, kdo postoupí do dalších kol a kdo nakonec zvítězí… Na pódiu však s každým mladým flétnistou či flétnistkou přichází také jeho doprovod. Někteří soutěžící mají vlastní klavíristy, jiní se spoléhají na ty oficiální. V prvním kole flétnové soutěže se umělecké spolupráce ujali klavíristé Stanislav Gallin a Daniel Wiesner, ve druhém k nim pak přibudou ještě cembalista Lukáš Vendl a violoncellista Petr Hamouz, kteří soutěžící doprovodí v jedné z povinných Bachových sonát.

„Je příjemné, že mám vystoupení brzo za sebou a mohu poslouchat kolegy.“

„Nemyslím, že by mi nějak prospělo, kdybych se porotou blíže zabývala.“

„Soutěž Pražské jaro mě nalákala díky skladbě Klementa Slavického.“

Se soutěžním číslem 2 vystoupila v hobojovém oboru v prvním kole mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro první dámská soutěžící, Sophia Hegewald z Německa. V jejím repertoáru se objevily Tři romance od Roberta Schumanna a Sonáta c moll s doprovodem cembala. Mé zpravodajské ucho si získala mimo jiné svým vtipným citátem z reportáže rozhlasu MDR: „Hudební soutěže, to je něco jako dobré jídlo. V kuchyni je vždy mnoho dobrých kuchařů. Pokud ale porotě přinesou na talíř rybu, přestože jí nechutná, bude to s hodnocením obtížnější.“ S KlasikouPlus se podělila o své zkušenosti v roli hudební kuchařky i o první postřehy ze soutěže Pražské jaro.

„První z českých soutěžících se jmenuje Martin Daněk. Vylosoval si číslo čtyři.“

„Asi tak tři čtvrtiny soutěžících znám – od vidění, ze soutěží.“

„Byl jsem vděčný, že mi dnes strojek fungoval.“

Úderem deváté hodiny ranní v Sále Martinů už nic nebrání tomu, aby vypuklo první kolo 71. mezinárodní soutěže Pražské jaro v oboru hoboj. Připravené porotě, která musí během dvou dnů vyslechnout 46 soutěžních výkonů, dělá teď v sále společnost jen několik málo zájemců, kteří si přišli soutěžící poslechnout. Jejich počet ale bude během dne různě narůstat a klesat. Fungují zkrátka jako fluidní obecenstvo.

„V neděli se v Muzeu Antonína Dvořáka v Praze návštěvníci dotkli starého italského belcanta, a to se vším všudy.“

„Takhle přece dnes nikdo nezpívá, jak to dělá?“

„Bavila jsem se tím, že jsem zpívala obyčejné prosté tóny a poslouchala jejich ozvěnu.“

Asi před půl rokem jsem na sociální síti narazil na příspěvek spolužáka z AMU, barytonisty Andreje Beneše, který sdílel video své známé, sopranistky Astrey Amaduzzi. Přiznám se, že mi to jméno do té doby nic neříkalo. Po zhlédnutí videa, ve kterém zpívala árii Pucciniho Tosky, jsem se doslova zarazil, zda to, co slyším, je skutečné…

„V Praze není tolik vhodných sálů, které bychom mohli využít v jednom období současně pro ještě víc soutěžních oborů.“

„Jde nám o to, aby soutěžící měli největší komfort a aby také dostávali zpětnou vazbu.“

„Žádoucí jasnou kontinuitou je i případ nynějšího šéfa umělecké rady soutěže violoncellisty Michala Kaňky, který ji vyhrál v osmdesátých letech.“

Mezinárodní interpretační soutěž organizovaná festivalem Pražské jaro letos už jedenasedmdesátým rokem je tradičně soutěžní multioborovou. V tomto roce se koná od 8. do 15 května v oborech hoboj a flétna. Soutěžní kola jsou přístupná veřejnosti, finále jsou pak dokonce už přímo součástí nabídky festivalových koncertů…

„Vibrování mezi hudbou a slovem je silný moment – a Janáček je v tom dodneška nepřekonaný.“

„Zdá se mi, že začínám nějak víc bojovat s režiséry. Dostávají bohužel obecně čím dál víc prostoru – a to jim uvolňuje ruce, mají víc času na experimenty.“

„To je právě ta energie, kterou u Janáčka tak miluju.“

Ve Zlíně dnes diriguje orchestr žáků ZUŠ z celého kraje a profesionálů ze zlínského symfonického tělesa – první večer projektu Malí velcí filharmonici. Nejmladším se věnuje i při Letní akademii v rodné Kroměříži. Má teď za sebou Prodanou nevěstu v Drážďanech a dubnové koncerty s Českou filharmonií s hudbou vídeňských klasiků…

„S Romanem jsme sice stejný hlasový obor, typově i barvou jsme ale úplně odlišní. Nebo si to aspoň myslím.“

„V Brně se mi líbí. Určitě bych chtěl ale objevovat i jiná hudební prostředí.“

„Těším se na barokní událost léta – Händelova Saula na festivalu Hudba Znojmo.“

Do Karlových Varů se v rámci zahájení lázeňské sezóny k dnešnímu odpolednímu recitálu vrátil brněnský barytonista Tadeáš Hoza, jeden z výrazných loňských laureátů tamní respektované soutěže pořádané Mezinárodním pěveckým centrem Antonína Dvořáka. V Galerii umění spolu s ním komorní koncert připravila sopranistka Kristýna Kůstková, rovněž laureátka podzimní soutěže. Program – Dvořáka, Mahlera, Korngolda, Rossiniho a Mozarta – s nimi nastudovala klavíristka Kateřina Ochmanová. Tadeáš Hoza je mladším bratrem barytonisty Romana Hozy (náš rozhovor s ním ZDE). Oba už účinkují v opeře a koncertují. I na to, jestli si nekonkurují, přišla řeč v aktuálním rozhovoru s mladým pěvcem, jemuž – zdá se – nechybí nic: naštěstí ani smysl pro humor.

„První kontakt s Myslivečkem mi zprostředkovala deska Magdaleny Kožené.“

„Zpívám už dvacet let. Přijal jsem účast na filmu, protože rozhodně nemám v úmyslu dělat stále stejné věci.“

„Zpívat Myslivečka je potěšením.“

Tři dny byl v Praze kontratenorista Philippe Jaroussky. Podílel se na natáčení hudby k chystanému velkofilmu Petra Václava nazvanému Il Boemo, který má zachytit život skladatele Josefa Myslivečka. Čecha úspěšného v Itálii v operním oboru, Mozartova předchůdce a staršího přítele. V prostoru Pražské křižovatky, v tichém ústraní bývalého kostela uprostřed Starého Města, nahrával Myslivečkovu hudbu Václav Luks se svým orchestrem Collegium 1704. Byly tam vedle Jarousského zrovna sopranistky Simona Šaturová a Emőke Baráth a s nimi kontratenorista Benno Schachtner…

„Každý film je interpretace a každý ho dělá podle svého, podle toho, co ho zajímá.“

„Hudba je samozřejmě vybraná podle období, o kterém vyprávíme. Něco ale slyším poprvé, protože jsme noty vzali z archivu a od dob Myslivečka nebyly nikdy nahrané.“

„Úvahy, komu je ten film určen, jsou věcí producentů. A myslím si, že autor se tím vůbec nemá zaobírat, protože by začal kalkulovat.“

Poslední den se dnes v Praze natáčí hudba k chystanému velkofilmu o Josefu Myslivečkovi – Il Boemo. Režisér Petr Václav si vybral Václava Lukse a jeho Collegium 1704 a špičkové sólisty. Pozvání přijali třeba kontratenoristé Philippe Jaroussky (náš rozhovor s ním je ZDE) a Benno Schachtner, sopranistky Simona Šaturová, Emőke Baráth a Giulia Semenzato, mezzosopranistka Sophie Harmsen nebo tenorista Krystian Adam. První klapka má padnout v červenci a natáčet se bude na různých místech v Itálii a také v Praze…

„Potom přišel Jakub – a náhle jsem pochopil, jak to s Mou vlastí je.“

„Náš orchestr má sto jedenáct členů… Newyorští filharmonikové mají členů sto devět…“

„V Českém rozhlase se našly magnetofonové pásy Pražských německých filharmoniků natočené dirigentem Josephem Keilberthem.“

Poprvé přijeli na Pražské jaro v roce 1991. Bamberské symfoniky jsme vnímali s překvapením jako výborný orchestr, který vznikl v Bavorsku po odsunu československých Němců a který má kořeny v německojazyčných orchestrech v Praze a možná i dalších městech. Nebyl zván, protože takzvaní sudetští Němci nebyli podle komunistické ideologie přátelé. Podruhé se v Praze těleso objevilo na konci 90. let, tehdy ale hostování poznamenal kolaps dirigenta Horsta Steina přímo na pódiu. Potřetí byli v Praze v roce 2014, už čtrnáct let vedeni Britem Jonathanem Nottem…

„Massenet dovedl oboje – tvořit geniálně jednoduše, stejně jako komponovat složité formy s hutnou instrumentací.“

„V Liberci se dlouhodobě daří oživovat polozapomenutá díla.“

„Jediná mezihra v závěru Thaïs by pro jiného skladatele byla bez problémů námětovým zdrojem pro symfonickou větu, ale Massenet napíše do klavírního výtahu: ´…pakliže se scéna stihne přestavět rychleji, můžete to vypustit…´“

Massenetova Thaïs zazní teď v neděli 5. května v chrudimském Divadle Karla Pippicha – jako epilog mezinárodního festivalu Pardubické hudební jaro. Přiveze ji operní soubor Šaldova divadla v Liberci. Právě na jeho prknech se v Česku objevila po devadesáti letech v režii Lindy Keprtové a v hudebním nastudování Martina Doubravského. Pro KlasikuPlus.cz se zamyslel nad hloubkou známé mezihry i obecně nad oživováním polozapomenutých děl.

„Do svého salonu ve Washingtonu nás pozval mecenáš Dominick Cardella. A po vystoupení pro českou ambasádu nás čeká ještě koncert v Harrisburgu.“

„Podpora přišla i ze strany amerického velvyslanectví. Společný projekt propagující kulturu obou zemí se jim líbil.“

„Na Americkém jaru máme pět koncertů: Písek, Budějovice, Nelahozeves, Hranice na Moravě a Prahu.“

Ve Washingtonu se dnes koná koncert, na kterém violoncellista Štěpán Filípek a americká pianistka Katelyn Bouska zahrají díla Leoše Janáčka a Vítězslavy Kaprálové. Hudbou z meziválečných let doprovodí vzpomínkový večer věnovaný českým velvyslanectvím památce Edvarda Beneše, československého prezidenta a předtím ministra zahraničí…

„Je to asi naše ´nejherečtější´ operní inscenace.“

„Každá jeho opera je originálem. Martinů hledal novou formu pro vyjádření příběhu, kterou už neopakoval.“

„Přesto, že je Julietta surreální opera, vytvářeli jsme reálné situace.“

Za zkratkou SKUTR se od roku 2000 skrývají dva téměř nerozlučně tvořící režiséři – Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka, respektive Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. Tandem dvou letošních čtyřicátníků, Martina pocházejícího ze slovenského města Martin a Lukáše narozeného v Praze, vzbuzuje pozornost už od absolventských představení. Studovali na katedře alternativního a loutkového divadla Divadelní fakulty AMU. Oba teď na škole vyučují obory režie, dramaturgie a herectví. Autorská představení SKUTRu kombinují tanec, pohyb, akrobacii, loutky, projekce, lightdesign, text, zvuk… Jsou multižánrová, jsou cross-over…

„Spousta mladých muzikantů organizuje festivaly například v místech, odkud pocházejí, a velmi se jim daří.“

„Koncerty jsou vyprodané i přesto, že vystupují převážně úplně neznámí interpreti. Naše „rodinné publikum“ nám ale důvěřuje.“

„Po několika minulých letech, kdy jsme měli strach, že éra velkých českých houslistů skončila a budou dorůstat pouze houslistky, se opět objevila generace „pánská“ a jsou úžasní.“

Před týdnem se uzavřely už 27. Svátky hudby – pražská přehlídka koncertů, za kterou po celou dobu stojí a chystá ji náš přední houslista Václav Hudeček. Většinu koncertů hostí sál Pražské konzervatoře, ty větší Rudolfinum nebo Palác Žofín a vystupují na nich významní interpreti i mladé hudební naděje…