„Mezinárodní varhanní festival u sv. Jakuba na Starém Městě zahájil Gabriele Agrimonti z Itálie.“

„Sólista je vyhlášeným improvizátorem s mnoha vítězstvími v mezinárodních soutěžích.“

„Agrimonti si pro varhany upravil ve svrchovaně virtuózní verzi tři části z Verdiho Requiem.“

Je obdivuhodné, že svatojakubský Mezinárodní varhanní festival se blíží bez výkyvů k magické třicítce. Přináší každoročně osm koncertů interpretů mezinárodní úrovně a dává příležitost i českým varhaníkům. Za dramaturgií festivalu stojí od počátku koncertní varhanice a varhanice svatojakubské baziliky Irena Chřibková. Pestrý výběr účinkujících z celého světa je její volbou a zárukou nejvyšší kvality. O festivalu lze hovořit jako o nejvýznamnějším cyklu varhanních koncertů nejen v Praze, ale v celé republice. Na prvním koncertě vystoupil mladý italský varhaník Gabriele Agrimonti.

Gabriele Agrimonti (*1996) je rodákem z města Parma a vítězem několika mezinárodních improvizačních soutěží (St. Albans, Štrasburk, Paříž, Toulouse, Haarlem). Po studiích v Itálii ještě na Pařížské konzervatoři studoval od roku 2016 improvizaci a skladbu. Od roku 2022 je titulárním varhaníkem ve francouzském národním kostele sv. Ludvíka v Římě a koncertuje po celém světě.

Zahájil Toccatou, BWV 538 „Dórskou“ Johanna Sebastiana Bacha. Hrál pouze stručnou Toccatu bez fugy, která v jeho programu zastoupila spíš skladbu na rozehrání a směrem k závěru ji zvukově poněkud nelogicky stupňoval. Po Bachovi následovala Improvizace barokní partity na téma české duchovní písně. Jako téma písně byla zvolena Jezu Kriste, štědrý kněže. Její nápěv ve výrazném třídobém metru pojal Agrimonti zcela volně a tento rytmus nepokládal zřejmě za závazný. Jednotlivé variace přinesly dvojhlas, tříhlas, variaci s kolorovaným cantem firmem a chorál v plenové podobě. Harmonické prostředky přizpůsobil zcela baroknímu stylu a nikde je nepřekročil.

Verdiho Requiem a jeho tři části Dies irae, Lacrimosa a Libera me Gabriele Agrimonti upravil sám pro varhany. Virtuózní a technicky velice obtížná parafráze skladby ukázala jeho mistrovství v ovládání nástroje a umění nalézat na svatojakubských varhanách odpovídající zvukové barvy. Přesto ve srovnání s Verdiho originálem se sólisty, sborem a orchestrem zněl královský nástroj méně zajímavě. Verdi cítí především vokálně a toho varhany při vší snaze nejsou schopny dosáhnout. Škoda, že sólista nezvolil raději nějakou originální skladbu italského autora. Varhanní hudba jeho země se u nás s výjimkou baroka téměř nehraje.

Závěr koncertu byl věnován opět improvizaci. Na programu stála Rapsodie na téma Bedřicha Smetany jako příspěvek k právě probíhajícímu Roku české hudby. Témata obdržel dvě. První byl harfový úvod symfonické básně Vyšehrad z cyklu Má vlast, druhé hlavní téma symfonické básně Vltava. Téma Vyšehradu sólistu zřejmě příliš neinspirovalo a mimo dvě citace se věnoval převážně tématu Vltavy. Rozvinul improvizaci do velké šíře a nebyl už omezen barokním kánonem předchozí improvizace. Harmonické nápady jiskřily, spoje v chromatických terciových příbuznostech a dalších zajímavých postupech se vršily do velké a účinné gradace, končící několikerým energickým odseknutým unisono celého stroje. Zde byl vrchol koncertu. Jako přídavek zaimprovizoval Agrimonti ještě půvabné vzdušné scherzo, končící v pianissimu jako pohlazení na dobrou noc.

Foto: Facebook festivalu

Facebook X E-mail WhatsApp