Na závěrečném koncertě 31. Mezinárodního varhanního festivalu v minoritské bazilice sv. Jakuba vystoupil 24. září francouzský varhaník Vincent Dubois, spolu s Olivierem Latry titulární varhaník pařížské katedrály Notre Dame. Jednalo se o důstojné a zdařilé zakončení pražského festivalu…

Vincent Dubois se mimo bohaté koncertní činnosti po celém světě věnuje intenzivně pedagogickému působení (Remeš, Michigan, Štrasburk, Freiburg). Od roku 2023 je profesorem varhanní hry a improvizace na Vysoké hudební škole v německém Saarbrücken. Jako interpret nezná technická omezení. Jeho hra působí i při nejkrkolomnějších místech naprosto samozřejmě a posluchačský dojem je zcela přesvědčivý. Francouzští varhaníci při koncertech v cizině často provádějí téměř výhradně varhanní hudbu své země. Je to pochopitelné. Kdo by měl hrát francouzskou hudbu lépe než oni, naplnění interpretační tradicí, důkladným domácím studiem a při denním setkávání s typickými francouzskými nástroji od baroka přes varhany 19. století (Cavaillé-Coll) až po současnost.

Vincent Dubois tentokrát nešel touto osvědčenou a vyšlapanou cestou. Začal Bachem, ale potom zařadil rozsáhlou novoromantickou německou sonátu Julia Reubkeho. Francouzské hudby se dotkl jen náznakově dvěma jednotlivými kratšími částmi z cyklů (Nicolas de Grigny a Olivier Messiaen). A celý koncert hrál suverénně zpaměti.

Preludium a fugu h moll, BWV 544 Johanna Sebastiana Bacha je z jeho vrcholného lipského období. Preludium v zachovaném originálním rukopisu je nadepsáno „in Organo pleno“. Sólista použil pleno menšího zvuku a svižnější tempo. Nezdůrazňoval monumentalitu, ale spíš hravost jeho drobných dvaatřicetinových hodnot. Na rozdíl od Preludia Fuga plynula při stálém rejstříkovém zesilování, někdy nenápadném nebo i nápadnějším, až skončila výrazným mohutným zvukem a korunovala tak velkolepé dílo. 

Bachova chorálová předehra Erbarme dich jako jediná ze všech rezignovala na polyfonní myšlení autorovo. Chorálová melodie v sopránové poloze je doprovázena od začátku do konce pouze krátkými odsazovanými akordy. Vyzněla velmi meditativně.

Jako vítaný kontrast zazněla následující skladba, jíž byla mohutná a bouřlivá Sonáta c moll „94. žalm“ Julia Reubkeho. Reubke pocházel z rodiny klávírníka a varhanáře. Studoval na konzervatoři v Berlíně a následně u Franze Liszta ve Výmaru. Je autorem dvou rozsáhlých sonát – klavírní a varhanní. Jejich vznik byl patrně ovlivněn Lisztovou klavírní Sonátou h moll. Reubke byl zdatný klavírista i varhaník. Varhanní sonátu si sám roku 1857 premiéroval. Jeho hudební nadání bylo nesmírné, ale nemohl ho dostatečně rozvinout, protože ve čtyřiadvaceti letech zemřel na tuberkulózu. Sonáta „94. žalm“ je monotematická. Proud hudby probíhá bez přerušení, ale jednotlivé části jsou zřetelné. Po pomalém úvodu následuje rychlá část, po ní střední pomalá, která ústí do závěrečné fugy s kodou. Pozoruhodná je harmonická struktura díla, využívající všech výrazových prostředků novoromantické školy. 94. žalm tvoří rámec díla od „Bože mstiteli… Povznes se výše, ty soudce země, dej odplatu pyšným“ přes „Kdyby mi Hospodin nepomáhal“ až k závěru „Hospodin je můj nedobytný hrad, útočištná skála“. Sólista se ujal rozsáhlé půlhodinové skladby s neobyčejným zaujetím. Postihl její výsostně virtuózní charakter, dramatičnost a zvýraznil její kontrasty tempové i výrazové. Zde byl interpretační vrchol večera.

Barokní mistr Nicolas de Grigny byl varhaníkem v korunovační katedrále francouzských králů v Remeši. Zemřel ale už v jednatřiceti letech. Z jeho díla je významná především jeho Varhanní mše. Vincent Dubois z ní provedl část z Gloria nazvanou podle využití rejstříku Tierce en taille (terciový rejstřík v tenorové poloze), kde si interpret znalecky vychutnal spoustu filigránských ozdob, tak typických pro francouzskou barokní hudbu. 

Z rozsáhlého varhanního díla Oliviera Messiaena interpret zvolil šestou část cyklu Les Corps glorieux (Oslavená těla) z roku 1939 Radost a jas oslavených těl. Mohli jsme jen litovat, že nehrál částí víc. Bylo by z čeho vybírat.

Závěrečná improvizace byla na píseň Nejvyšší a mocný, dobrý Pane, která zhudebňuje Chvalozpěv stvoření sv. Františka z Assisi, zakladatele minoritského řádu. Od jeho úmrtí uplynulo letos osm set let. Mohutná improvizace ve francouzském stylu převedla jednoduchou durovou píseň do složitého tvaru a ostrých harmonických spojů. Dynamických kontrastů mezi pianem a forte hráč využil vrchovatě a dovedl improvizaci do hymnického závěru.

Vincent Dubois přesvědčil jednoznačně o svých interpretačních kvalitách, což zcela naplněná chrámová prostora ocenila velkými ovacemi. Přídavek – Rachmaninovovo klavírní Preludium g moll pak prokázalo všestrannost Duboisova talentu. Už teď se můžeme těšit na jeho další návštěvu v Praze. V únoru vystoupí v rámci koncertů České filharmonie v Rudolfinu.

Facebook X E-mail WhatsApp