Opera v Mohuči 26. září uvedla v premiéře Glassovu komorní operu V kárném táboře podle Franze Kafky. Ačkoli s sebou operní adaptace Kafky nese mnohé obtíže, mohučské inscenaci se zdařilo zachovat brutalitu, humor i tajemnost povídkové předlohy. Mohučská opera novou experimentální inscenací ukázala, že nedávné vítězství v prestižní ceně „Operní dům roku“ bylo zcela zasloužené. Dirigoval Andri Joël Harison, režie je Sophie Kochanowské.

Mohučský zázrak

Překvapení, senzace a euforické nadšení: tak by se daly shrnout reakce týmu a diváků opery v západoněmecké Mohuči na koncem září vyhlášené vítězství v anketě „Operní dům roku“. Hlasování několika desítek mezinárodních kritiček a kritiků německojazyčného magazínu Die Opernwelt v minulých letech ovládli velké renomované operní scény: minulý rok to byl Curych a předtím čtyři roky v řadě Frankfurt. Opera Státního divadla v Mohuči, sotva čtvrtmilionovém městě nacházejícím se několik desítek kilometrů západně od Frankfurtu, má k dispozici výrazně méně prostředků než opery velkoměst, a nemůže si tak dovolit angažovat umělce světového významu. Přesto dokázala oslovit publikum i odbornou veřejnost natolik, že si vysloužila jedno z nejprestižnějších ocenění, jaké se opeře může dostat.

Za „mohučským zázrakem“, jak Die Opernwelt nazývá úspěšnou sezónu 2025/26, stojí mimo jiné politické profilování opery pod vedením intendanta Markuse Müllera. V uplynulé sezóně tak opera uvedla několik děl modernistických židovských skladatelů pronásledovaných nacistickým režimem: Korngoldovo Mrtvé město anebo Císaře Atlantidy českého židovského skladatele Viktora Ullmanna. Angažovaný program byl korunován uvedením opery Chronoplán židovské skladatelky Julie Kerr. Zapomenutá surrealistická opera z počátku třicátých let se tak téměř po sto letech dočkala své světové premiéry.

Krátká procházka městem mi postačila k tomu, abych viděl, že jsou občané Mohuče na vítězství v anketě právem hrdí. Státní divadlo z charakteristického červeného pískovce zdobí veliká plachta s nápisem „Opernhaus des Jahres“, ale oznámení o operní senzaci vidím i na výlepových sloupech a dalších kulturních institucích. Pocit, že opera prodchla celé město, je příhodný. Pro inscenaci opery V kárném táboře Philipa Glasse totiž režie zvolila netradiční lokaci: expozici antického umění v místním zemském muzeu.

Má Kafka povolený vstup na jeviště?

Výběrem opery Philipa Glasse V kárném táboře (In the Penal Colony) navazuje mohučská opera nepřímo na řadu politických, židovskými skladateli napsaných oper. Philip Glass, sám Američan židovského původu, jako předlohu využil stejnojmennou povídku Franze Kafky. Ačkoli se jedná o operu relativně novou (premiéru oslavila roku 2000), je pohříchu inscenována velmi zřídka. Obsazením je to přitom opera velmi prostá: vystačí si se smyčcovým kvintetem a dvěma pěvci na jevišti. 

Povídka V kárném táboře vypráví o procesu popravy odsouzence na nezvyklém aparátu. Tento aparát obsluhuje a až nábožně obdivuje důstojník kárného tábora. Popravu důstojník popisuje cestovateli, vědci z ciziny, který je popravě přítomen a v jehož přímluvu důstojník doufá; přístroj totiž není novým velitelem tábora považován za vhodný pro popravy, a důstojník se tak bojí, že jeho milovaný nástroj nebude moci více sloužit svému účelu. Když důstojník pozná, že se za něj cestovatel nehodlá přimluvit, sám se upevní řemeny na aparát a nechá jej vykonat svou práci. Žel, přístroj se rozpadne na kusy, a důstojník si tak neprožije proces bolesti a vykoupení, na který se již, považuje to za svůj spravedlivý osud, pokorně těšil. 

Jedním z obecných problémů všech dramatizací Kafkových textů je to, že Kafkovy postavy v pravém slova smyslu nejednají, nýbrž jsou vystaveny jimi neovlivnitelným vnějším vlivům. Theodor W. Adorno to přirovnává k silám magnetického pole a píše, že jakékoli drama je možné jen tehdy, je-li možné svobodné jednání jeho figur. 

Libretista opery Rudy Wurlitzer v některých pasážích z dvou promlouvajících postav, důstojníka a cestovatele, učinil svobodné hrdiny. Tím sice vytváří dramatické dílo, ale zpronevěřuje se Kafkovi a jeho charakteristickému humoru. Kafka totiž všechny náznaky osobitosti a svobodné vůle postav nechává na vypravěči, který vše předkládá s charakteristickou distancí. Tuto distanci Wurlitzer ničí. Když Kafka neosobně píše „cestovatel podle všeho jen ze zdvořilosti vyhověl pozvání velitele, aby se zúčastnil popravy (…)“ zpívá v Glassově opeře cestovatel o tom, že přijel pouze ze zdvořilosti. Tak získávají postavy svobodu, osobitost i morálku. Z cestovatele se v některých chvílích stává osvícený cizinec zavrhující trest smrti a z Kafkovy povídky pouhé politické dílo. Nerozumějte mi špatně, politický aspekt je v povídce přítomen, ale interpretovat jakýkoli Kafkův text jako jednosměrnou alegorii je scestné. Jak píše Adorno jinde o Kafkových textech: „Každá věta říká: interpretuj mě, ale žádná interpretaci nestrpí.“

Brány a posvátnost

Inscenaci Sophie Kochanowské se daří vytvářet v opeře distanci, humor i tajemno a dvě hlavní figury jako postavičky ve strukturně předem určeném prostoru i ději. Dovoluji si tvrdit, že tak zachraňuje Kafku před jednoznačností Glassovy opery. Scéně (Mathias Werner) zasazené mezi antické stély a sochy dominují kolejnice vedoucí do antické brány, v níž na podstavci stojí veliká busta snad nějakého římského božstva. Muzejní prostředí výborně evokuje danost a strukturní typičnost Kafkových postav a příběhu. Ze soch vyzařuje starobylá autorita podobná té, kterou pociťuje důstojník k mučícímu přístroji, ale přesto jsou pro oko laika nerozeznatelné od tisícovek jiných soch v jiných sbírkách antického umění.

Za podobně důmyslné považuji využití dvou rozbitých bílých plastových monoblokových židlí a slunečníku s plastovým podstavcem. To navozuje atmosféru maloměstské hospodské zahrádky a zároveň je tím zprostředkována distance mezi světem promlouvajících, cestovatele a důstojníka, a mlčících, vojáka a odsouzence. Kafka vícekrát zdůrazňuje, že voják ani odsouzenec jazyku, ve kterém mluví cestovatel a důstojník, nerozumí – a mezitím, co důstojník vysvětluje funkci přístroje s dětinským respektem a nadšením, jako by se jednalo o skvostnou stavbu z lega, je odsouzenec za dohledu vojáka přístrojem mučen a zabíjen. 

Za nejchvályhodnější kafkovskou záchrannou akci mohučské inscenace nicméně považuji bílou posuvnou zástěnu, která se v okamžicích aktivity mučícího aparátu zavře a proces zabíjení/vykoupení probíhá ve skrytu za ní. Když se tak na přístroj položí sám velitel, slyšíme zpoza zástěny pouze křik. Inscenace tak řeší spojení nesrozumitelnosti a posvátnosti mučícího nástroje. Ten se skládá ze tří částí: lůžka, bran a kresliče. Do kresliče je vložen nákres toho, co mají poté brány (pojmenované po zemědělském nástroji) vypsat odsouzenému ležícímu na lůžku do kůže. Jedná se vždy o ornament, ve kterém je vepsán (pouze důstojníkem čitelný) nápravný imperativ, např. „buď spravedlivý!“.

Posuvná zástěna, za kterou na mučící proces dohlíží busta přísného antického boha, evokuje parochet, chrámovou oponu synagog, za kterou se nachází svatostánek se schránou se svitky Tóry. Těm zde odpovídá kreslič, do něhož je vložen nákres trestu. Inscenace tak řeší otázku, jak vyobrazit nadmíru složitou aktivitu mučícího přístroje tím, že vezme za svůj náboženský fanatismus důstojníka a přístroj přenese do prostoru posvátna, za chrámovou oponu. 

Škoda jen, že inscenace tento biblický zákaz zobrazování posvátna, o kterém v případě Kafky píše Walter Benjamin, nedodržuje konsekventně a jak odsouzenec, tak důstojník jsou potřísněny krvavými nápisy z jehel bran, anglickými imperativními větami, které se ani zdaleka nepodobají nerozluštitelnými ornamentálním škrábanicím, o kterých píše Kafka. Jedná se nicméně pouze o malou skvrnku na jinak vynikající režijní koncepci.

Smyčce jako tančící jehly, minimalismus jako pokyn kresliči

Kafka ve svém textu popisuje činnost bran vpisujících trest do kůže odsouzeného hudebními metaforami: jehly bran tak tancují, vznášejí se, bzučí anebo skřípají. Smyčcové kvinteto, kterým Glass svou operu instrumentálně obsadil, výborně navozuje napětí skřípajícího aparátu. Glassův rytmicky pulzující minimalismus dokáže drobnými strukturálními změnami nabýt na vražedné intenzitě. Smyčce houslí, violy, cella a kontrabasu jsou bez konce tančícími vražednými jehlami a hluboké tóny kontrabasu dodávají celku na zemitosti a osudovosti. 

Hráči Státního filharmonického orchestru Mohuč tak skvěle spodobili obraz dobře namazaného popravčího nástroje. Dirigent Andri Joël Harison se proměnil v operátora přístroje: nejnáročnější úkol je uvést kvinteto do pohybu na začátku každé části, s novými rytmickými vzorci a novým tempem. V ději opery se to podobá vložení trestu do kresliče, čímž se pak spustí celý vražedný algoritmus, který funguje zcela automaticky. Dalo by se to přirovnat k promptům, instrukcím předkládaným umělé inteligenci, na základě nichž se automaticky začne tvořit obsah. Harison nicméně udržuje svou přesností a stálým pokynům pěvcům operní stroj Philipa Glasse v chodu.

Role důstojníka se zhostil ukrajinský basbarytonista Daniel Semsichko. Velmi přesvědčivě přecházel mezi fortissimo pasážemi chorobné vášně pociťované vůči popravčímu aparátu k intimním lyrickým pasážím vyjadřujících zoufalství z toho, že mu, misionáři hlásajícímu vykoupení, není porozuměno. Je obdivuhodné, že si Semsichko, který v 80minutové opeře zpívá téměř bez přestání, dokázal udržet velmi expresivní deklamaci. Přechody mezi autoritativním křikem, milostným zpěvem připomínajícím přednes Bachových árií a rozrušeným zoufalým sprechgesangem ovládl s neuvěřitelnou lehkostí. Důstojně tak ztělesnil důstojníkovu psychickou labilnost, posedlost a horlivost.

Cestujícího ztvárnil Mark Watson Williams. Postava je svým způsobem opakem důstojníkovi expresivity: cestující je po většinu času vůči dění na popravišti a vůči popravčímu nástroji lhostejný, ba dokonce je vyloženě znuděn. Watson Williams roli cestujícího v roztrhaném obleku s koženou taškou herecky zvládl bravurně. Jeho tenor je nicméně výrazně méně průrazný a v rozdivočelém tanci smyčcových jehel se mnohdy ztrácel.

Jak pěvci, tak orchestr a dirigent si na konci vysloužili bouřlivý potlesk a vavříny ověnčená mohučská opera je Glassovou operou o jednu úspěšnou inscenaci bohatší. Návštěva Mohuče se vyplatí už jen kvůli kráse středověkého města na soutoku Mohanu s Rýnem. Jenže pozor: mohučské ulice se hemží milovníky opery, kteří za zázračnou, moderní a režijně nebojácnou scénou přijíždí i z velkých dálek.

Foto: Andreas Etter

Facebook X E-mail WhatsApp