Berlínská Deutsche Oper zahájila operní sezónu německou premiérou odvážné a nákladné opery Karlheinze Stockhausena Středa ze Světla. Ve vydařené inscenaci Stockhausenova ezotericky fantaskního vyprávění o lásce a kosmické solidaritě nechyběl kvartet helikoptér ani velbloud na pozici prezidenta vesmíru. Uvedením Středy ze Světla vysílá nový intendant Aviel Cahn jasný signál: Německá opera v Berlíně je otevřená radikálním dílům a rozmanitému publiku.

Nová sezóna Německé opery: Otevřenost a radikalita

Již při vstupu do Deutsche Oper se podivuji plakátům produkcí nastávající sezóny: každou operu doprovází prostá kresbička lehko rozpoznatelných předmětů, kterým jsou dokresleny oči nebo ústa. Působí to překvapivě, dětinsky a – po chvíli rozpaků – i uvolněně. 

Motto nové sezóny zní „Make love…“ – odkaz k americkému hnutí hippies v šedesátých letech a zároveň k popkultuře. „Make love, not war“ zpívali i Beatles nebo Bob Marley. Nastupující intendant opery Aviel Cahn chce operu učinit celospolečenskou institucí reagující na aktuální dění: Milujte se, neválčete.

Ve foyer si pročítám program nastávající sezóny. Série „Unlimited“ přenáší operu do divadel, kin i techno klubů. Pokud chce být opera otevřená a přístupná všem, musí umět přilákat pozornost. A když zrovna neputuje po berlínských ulicích jako při nedávné performanci „The opera has escaped“, láká Deutsche Oper na neobvyklé kusy a inscenace. Podobně jako hippies volí pro Deutsche Oper pro zisk nových přívrženců cestu radikálního, přesto nenásilného překračování společenských norem a očekávání.

Brzy jsem se tomu měl stát sám svědkem: chodbami se náhle začne rozléhat pomalá syntetická elektronická hudba. Odložím program a před sebou vidím veliký plakát s kresbičkou vrtulníku s velkýma nesouměrnýma očima a ještě většími a nesouměrnějšími ústy: Mittwoch aus Licht. Středa ze Světla.

Jako Wagner, jenom božštěji

Středě ze Světla předchází syntezátorová předehra ve foyer a chodbách opery. Mittwochsgruß, Středeční pozdrav, je jakýmsi naladěním publika na vlny Stockhausenova díla. Pomalé řady tónů odvozené od třech základních vzorců, tzv. „formulí“, jsou doprovázené náhlými výbuchy nahromaděného zvuku, což pocitově připomíná praskání mýdlových bublin. Slyším ozvěnu určitých tónů z druhé strany foyer a cítím, jak „středeční“ pozdrav postupně naplňuje celý prostor.

Jedním z proklamovaných cílů operního cyklu Světlo (Licht) bylo učinit hudbu prostorem. Překračování dimenzí skrze hudbu přitom není žádnou novinkou. Na hradě rytířů svatého grálu ve Wagnerově Parsifalovi se „čas stává prostorem“. Stockhausen, společně s Wagnerem, věří v magickou a transformativní moc hudby: transformace vnímání, osobnosti a světa ale může nastat až po rozbití hranic úzkoprsých forem. Wagner proto proměňuje operu v Gesamtkunstwerk a Stockhausen jde ještě o krok dál.

Ve svém 29hodinovém operním cyklu Světlo (Licht) ničí Stockhausen veškeré operní normy a zvyklosti. Všechny hudebníky postaví na jeviště, dirigenta chóru nechá v půlce prvního jednání odejít a instrumentalistům předepíše složité choreografické prvky. Hra zpaměti je samozřejmostí. Opera de facto nemá žádné protagonisty: hlavní postavy Lucifer, Michael a Eva jsou pouze hudebním podkladem (zmíněnými „formulemi“). Absence reálných postav jde ruku v ruce s absencí smysluplného děje. V některých scénách se sálem rozlévá elektronická hudba, která je vůči klasickým nástrojům dominantní, a herci na jevišti pouze staví dlaně do pozice ezoterických gest a občas někdo zasyčí nebo vyzpívá dadaistickou řadu náhodných slabik. Čirý nonsens, nebo ne?

Alespoň podle Stockhausena má každý moment v architektuře Světla svůj smysl, a to smysl vztahující se k celku celého operního cyklu. Nabízí se paralela s jiným, slavnějším operním cyklem, Prstenem Nibelungovým. Stockhausen sice Wagnerovo hudebně-scénické dílo délkou provedení téměř dvakrát překoná, a Světlo je tak bezkonkurenčně nejdelším operním cyklem hudební historie, ale v mnohém si obě díla podobná jsou. Formálně pevným rozdělení částí do inscenačních dní – u Stockhausena je sedm částí přiřazeno sedmi dním v týdnu. Opera se tak stává součástí žitého světa každé divačky a každého diváka. Tento cíl nakonec sleduje i úvod a závěr Středy ze Světla: Pozdrav a Rozloučení, jakoby setkání s operou bylo pravidelnou procházkou s dobrým přítelem. Zkrátka: Jen zasazením do struktur žitého světa může opera postoupit k jeho transformaci.

S Wagnerem nakonec Stockhausena spojuje i náboženská rovina díla, které je celé protkáno autorovou soukromou mytologií. V případě Stockhausena se jedná o ezoterický synkretismus, který ho dovedl k velikášským představám o sobě samém a o budoucnosti lidstva. Svůj operní cyklus rozdělil jako boží stvoření do sedmi dnů a sám sebe považoval za mimozemšťana pocházející ze Siria, kam se podle jeho přesvědčení, po své smrti v roce 2007, zase vrátil. Stockhausen nicméně postrádá Wagnerův romantický patos: megalomanské představy budoucnosti se ve Světle spojují s postmoderním subverzivním humorem a sebeironií.

Vesmírný parlament a velbloudí hovínka

Stockhausen se uvedení všech částí svého Světla nedožil. Středa, premiérovaná v roce 2012 v Birminghamu, se sluchu německého publika dočkala teprve nyní v Deutsche Oper. Režisérka Susanne Kennedy v opeře potlačuje některé problematické aspekty, vyzdvihuje ty pozitivní a zároveň symbolicky zobrazuje Stockhausenův myšlenkový svět.

První jednání opery zobrazuje valné shromáždění „parlamentu světa“. Tématem jednání parlamentu je otázka „Co je láska?“. Krátké filozofizující projevy na způsob Platónova Symposia přerušují problémy každodennosti. Jednání tak například náhle přeruší hlášení, že před budovou parlamentu nedovoleně parkuje automobil jednoho z poslanců. Jak se ukáže, vlastníkem auta je dirigent Sboru Německé opery, který představuje prezidenta parlamentu, Jeremy Bines. Mimořádně náročný sborový part vyžadující precizní intonaci a rytmickou koordinaci chór nicméně precizně zdolává i bez dirigenta.

Inscenaci se daří zvýraznit momenty, kdy Stockhausen odlehčuje vážnost svého kosmogonického díla trapnými vtipy. Když je ve čtvrtém jednání na místo prezidenta zvolen velbloud Lucivelbloud (Luzikamel), propuká část publika v smích. A když Lucivelbloud vykadí sedm barevných balónků, které ostatní na pódiu uctívají jako ztělesnění sedmi dní v týdnu, směje se již většina publika. Takové vtipy jsou přitom zasazeny do formy, která se hudebně i dějově velmi podobá oratoriu: velbloud se z outsidera postupně mění v tzv. Operátora, mesiášskou figuru, co vykonává zázraky a technicky řídí chod světa.

Vrtulníkový smyčcový kvartet: Válečné stroje ve službách hudby

Za Stockhausenovou dětinskou hravostí se nicméně skrývá poselství o „lásce a kosmické solidaritě“. Berlínská Středa ze Světla toto téma chápe na půdorysu světového míru. Vesmírný parlament připomíná konferenci podporující mezináboženský dialog a hráči orchestru volným oděvem zdobeným květinami asociují hnutí hippies.

Nesporným vrcholem a – jak je jasné i z výše zmíněného plakátu – diváckým tahákem Středy ze Světla je tzv. „Vrtulníkový smyčcový kvartet“. Na velkoplošných obrazovkách jsou promítáni hráči smyčcového kvarteta nastupující do čtyř vrtulníků. Po chvíli napětí helikoptéry nastartují své vrtule a spolu s nimi začnou hrát i hudebníci. Sluchátky propojeni se svými kolegy sledují svou hrou jak tři „formule“ opery, tak letovou dráhu vrtulníku. Za velmi hlasité symbiózy smyčců a vrtulí se publikum spolu s hudebníky kochá výhledem na braniborskou podzimní krajinu, mozaiku borů, polí a jezer. Vzhledem k finanční náročnosti a škodlivosti životnímu prostředí se jedná o záznam jednorázového provedení ze začátku srpna.

Let vrtulníky trvá pětadvacet minut, což je v rámci celé opery sice zanedbatelná doba, v rámci dějin hudby však tento čin ve své podivné radikalitě jen těžko hledá dílo sobě rovné. Vyvstává otázka – proč to všechno děláte, pane Stockhausene? Je to zase jen nějaká nonsensuální hříčka, anebo událost kosmického významu?

Stockhausen napsal kvartet na objednávku Salcburského festivalu. Tu nejdříve s opovržením odmítl, protože forma smyčcového kvartetu mu přišla příliš tradiční. Poté měl ale, dle svých slov, sen, ve kterém se mu zjevily čtyři helikoptéry ve formě smyčcového kvarteta. Objednávku tak nakonec realizoval.

První spojení vrtulníků a klasické hudby je ale starší. Ve filmu Apokalypsa (Apocalypse now) Francise Forda Coppoly je scéna, ve které drogami a násilím opojení američtí vojáci za války ve Vietnamu helikoptérami přilétají k malé vesnici na pobřeží. Svůj přílet oznamuje již z veliké dálky Wagnerova Jízda valkýr přehrávaná silnými reproduktory. Hudba tak podlehne dunivému víření vrtulí válečného stroje a stane se doprovodným a intenzifikujícím efektem masového vraždění.

U Stockhausena vidíme pravý opak. Vrtulníky, které má většina lidí v mysli uložené jako válečné stroje, vylétají jen a pouze kvůli hudbě. Ohlušující rachot a zabijácké víření vrtulí je proměněno ve skladbu, válečné nástroje v nástroje hudební.

V rámci berlínské inscenace je toto srovnání obzvlášť namístě: hnutí hippies, které na jevišti zastupují instrumentalisté, bylo utvářeno odporem proti válce ve Vietnamu. Přenesení ideového těžiště opery z lásky mezi třemi archetypálními postavami na světový mír se tedy režii vyplatilo. Pro současné diváctvo je jistě přínosnější než Stockhausenovo ezoterické splynutí Lucifera, Michaela a Evy.

Slabinu berlínské Středy ze Světla vidím ve scénickém provedení navrženém Markusem Selgem. Scéně dominuje veliký pilíř ve tvaru T, který by mohl být jak starověkou svatyní, tak brutalistickým památníkem z regionu bývalé Jugoslávie. Touto dvojznačností se ale jeho význam vyčerpává: jeho neustálá přítomnost činí operu strnutou. Nejrušivěji tato kulisa působila během Vrtulníkového kvartetu, protože z velké části zakrývala promítací plochu. Videoprojekce křiklavě barevných krajin a magických tvorů rovněž narušovala již tak dost komplexní děj na jevišti. Živlem, který Stockhausen Středě přisuzuje, je vzduch: hodí se říci, že kdyby byla produkce v doprovodných prostředcích skromnější, celek by to uvolnilo a dodalo by mu vzdušnost. Stockhausen vyžaduje, aby se v určitých částech hudebníci „vznášeli“: již zmíněná birminghamská premiéra se tomu přiblížila závěsnými platformami. V berlínské Středě pro podobné experimenty nebyl kvůli přestřelené scéně prostor.

Závěrem je dlužno vyzdvihnout bravurní hudební i herecký výkon ensemblu Le Balcon pod vedením Maxima Pascala. Pascal se svým ensemblem už samostatně prezentoval všech sedm částí Světla a nechal se slyšet, že ke stému výročí narození Karlheinze Stockhausena v roce 2028 plánuje provést celý cyklus v celku. Zda se tak stane v Německé opeře, je sice ještě ve hvězdách, ale pokud Aviel Cahn bude pokračovat v radikálním programu charlottenburského operního domu, není tato možnost vůbec vyloučena. To by teprve byla operní událost kosmického významu!

Foto: Julian Roeder

Facebook X E-mail WhatsApp