PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Seversky elegantní Joonas Pitkänen působil na dirigentském stupínku jako chápavý, leč pozorný a přísný kantor, neponechávající absolutně nic náhodě.“ 

„Jan Mráček ze sebe dává opravdu všechno, v případě Prokofjevova koncertu jde i o fyzicky velmi náročný výkon, kapesníček k otření čela a tváří je namístě.“

„Oceňme za strhující podání Sibelia opět všechny členy orchestru. Ale ještě o něco více trombonisty tělesa, jelikož ti zde mají důležitou a nezastupitelnou roli a ujali se jí bez jediného zaváhání.“

Filharmonie Hradec Králové pokračuje pozoruhodným tempem v mapování základních děl hudební literatury 19. a 20. století. Ve čtvrtek 6. února se její hráči pod vedením finského dirigenta Joonase Pitkänena s vervou pustili do poslední symfonie Jeana Sibelia, když předtím doprovodili úchvatného sólistu Jana Mráčka v Prokofjevově houslovém koncertu. Na programu večera ovšem byl i Beethoven.

„Parcelu na nábřeží koupila spořitelna v červnu 1873. Stavělo se v letech 1876 až 1881 a roku 1884, rok po definitivním otevření českého divadla, byla monumentální a krásná stavba hotova.“

„V dnešní Dvořákově síni, mezi válkami zasedacím sále, československý parlament třikrát zvolil prezidentem Tomáše Garrigue Masaryka.“

„S Rudolfinem jsou spojeny hned první ročníky festivalu Pražské jaro, jehož založení inicioval dirigent Rafael Kubelík. A tak právě tam v květnu 1946 Leonard Bernstein poprvé dirigoval mimo americký kontinent.“

Sto čtyřicet let provozu a jen o jedenáct roků méně od prvního koncertu České filharmonie, osmdesát ročníků festivalu Pražské jaro a třiatřicet let od znovuotevření po zásadní rekonstrukci… To jsou některá základní data a jubilea připomínaná v roce 2025 v souvislosti s pražským Rudolfinem. Nejstarší z nich připadá na 7. února. Nový svatostánek umění, velkoryse projektovaná novorenesanční stavba s koncertním sálem a výstavními prostorami, se oficiálně otevřel veřejnosti ten den v roce 1885.

„Strauss je pro mě důležitý skladatel. Určitě bych si jednou ráda zazpívala Maršálku nebo Ariadnu.“ 

„Mozarta chci zpívat tak dlouho, jak jen to půjde, protože je pro mě něco jako vokální škola.“

„Produkce Rusalky v La Scale byla náročná, speciálně o konci opery jsme měli hodně diskusí s italskou režisérkou Emmou Dante.“

V Praze poprvé vystoupí ukrajinská sopranistka Olga Bezsmertna. Naše publikum už ji mohlo slyšet na loňském festivalu Smetanova Litomyšl, kde zpívala sólový part v Brucknerově Te Deum, ale především ji zná jako Dvořákovu Rusalku z inscenace milánské La Scaly, kterou před časem odvysílal kanál ČT art. Teď se pěvkyně chystá na Čtyři poslední písně od Richarda Strausse, které zazní v rámci koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu 10. února pod taktovkou Roberta Jindry.

„Teml vybavil svou novotu odvážně utkanými, avšak logicky a posluchačsky relativně dobře sledovatelnými harmoniemi.“

„Blackfordova skladba i přes svou nestabilní kvalitativní úroveň pod Netopilovým vedením dozrála ve šťavnatý plod interpretačního umění.“

„Již první ‚skica‘ dala na vědomí, že se orchestrální těleso nespokojí toliko s pastózním vrstvením barevných ploch.“

Česká filharmonie pod dirigentským vedením Tomáše Netopila naložila rudolfinskému publiku hned dvě světové premiéry významných tvůrců soudobé artificiální hudby Jiřího Temla a Richarda Blackforda. Jako sólistka se v plné záři ukázala violoncellistka Alisa Weilerstein, jež na sebe tradičně upozornila svým virtuózním a osobitě jedinečným přístupem k technicky obtížným a výrazově mnohovrstevnatým místům. Zatímco Temlův Labyrint paměti opětovně potvrdil neotřelost a originalitu svého tvůrce, Blackfordův Koncert pro violoncello a orchestr posluchače zasáhl svou hudební obrazností a deskriptivním nábojem, který však šel místy na úkor hudební přesvědčivosti.

„Pokud cítíme nějaké autorovy životní těžkosti, tak opravdu jen velmi latentně.“

„U Belfiata platí, že co hráč, to osobnost.“

„Pokud někdo hraje Ravela v úpravě, co není Ravelova, neztratí se kus Ravela?“

Těžko se píše o něčem, co bylo takřka dokonalé. Jedno takové vystoupení si připsalo dechové kvinteto Belfiato 4. února ve Španělské synagoze na Starém Městě pražském. Během večera v rámci festivalu Věčná naděje zazněla také Terezínem inspirovaná soudobá kompozice Ondřeje Zámečníka.

„V opeře lze příběh zažít zcela bezprostředně, jako by vás hudba vedla přímo do nitra, pod povrch viděného, do hloubky.“

„Puccini je moderní a současný. A je nejen skladatelem, je skvělým dramatikem, vystavuje své hrdiny zkouškám, nutí je rozhodovat a jednat, zkrátka vypráví příběh.“

„Úkolem režiséra je autorovu myšlenku inscenovat tak, aby komunikovala s diváky, s naší současností.“

Národní divadlo v Brně připravuje na 7. února další premiéru. Tentokrát je to opera Giacoma Pucciniho Manon Lescaut a k režii byl vyzván kmenový režisér činohry divadla Štěpán Pácl. Jak se dostal od činohry k opeře a proč, prozradil před premiérou v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

„Závěr opery podle Szymanowského staví neřešitelné hádanky nejen pro diváky a posluchače, ale i režiséra a inscenátora.“

„Orchestr je překvapivě umístěn na pódiu a toto řešení přináší několik kontroverzí.“

„Jednoznačnou devizou představení je polský barytonista Michał Partyka v titulní roli.“

Festival hudebního divadla Opera přivezl 4. února na prkna Stavovského divadla operu Král Roger. Dílo jednoho z nejznámějších polských skladatelů Karola Szymanowského (1982–1937) v nastudování Opery Národního divadla Košice režíroval Anton Korenči a hudebně vedl Peter Valentovič. Inscenaci lze označit za problematickou.

„Posluchač zvládne vstřebat jakkoliv složitou hudbu, pokud chápe, co chce autor říct.“

„Samotná hudební struktura Jany z Arku je geniální a velmi rozmanitá, ale rozhodně není neuchopitelná.“

„Stoprocentní souznění Honeggerovy hudby s textem Paula Claudela stvořilo dokonalý umělecký tvar.“

Lukáš Vasilek pochází z Hradce Králové, kde získával první hudební zkušenosti v chlapeckém sboru Boni pueri. Vystudoval dirigování a hudební vědu. V roce 2007 byl jmenován hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru, který od té doby vedl na nesčetných domácích i zahraničních vystoupeních a v nahrávkách. V roce 2010 založil soubor Martinů Voices, se kterým se zabývá převážně komorní sborovou tvorbou 19. až 21. století. Vedle sbormistrovské profese se věnuje také orchestrálnímu dirigování. Koncertoval mimo jiné s Prague Philharmonia, s Filharmonií Hradec Králové, Jihočeskou filharmonií a Plzeňskou filharmonií; ve čtvrtek 13. února 2025, v den pětačtyřicátých narozenin, ho čeká debut s Českou filharmonií. Během dvou večerů a pak ještě v sobotu odpoledne uvedou v Rudolfinu monumentální oratorium Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici. A právě od tohoto okamžiku se odvíjí rozhovor poskytnutý portálu KlasikaPlus.cz.  

„Od začátku až do konce představení byl každý zvuk, vizuální vjem, text i pohyb součástí husté sítě vztahů, která však byla před posluchači-diváky splétána s lehkostí.“

„Čeho jsme byli svědky? Provedené skladby? Odehraného divadla? Vytvoření obrazu na zdi a na stole?“

„Po Večeři a krátké přestávce se podával salát.“

Svědkem nevšední události se stal ten, kdo v čase večeře v neděli 2. února roku 2025 zavítal do brněnské jídelny Masarykova studentského domova na čtvrtý koncert z cyklu Auskultace s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou souboru Brno Contemporary Orchestra…

„Festival vsadil na velice svěží a neotřelý program.“

„Mansurianovo Requiem je dalším důkazem, že současné klasické hudby se není třeba bát, byť pochází z končin vzdálených.“

„Koncerty, které zaštituje Radek Baborák, mají dlouhodobě umělecky vysokou úroveň.“

Tak trochu ve stínu Festivalu Opera, který začal minulý týden, byl v podvečer 2. února v odsvěcené smíchovské kapli Sacre Coeur zahájen osmý ročník hudebního festivalu Věčná naděje. Ten zpravidla uvádí tvorbu terezínských skladatelů, ale také díla, která reagují na příkoří a nespravedlnost, nebo ta, jež vytvořili umělci na útěku před bezprávím či pronásledováním. Dramaturgicky se přehlídka neomezuje výlučně na uvádění děl klasické literatury. Na zahajovacím koncertu se podíleli Pražští komorní sólisté se svým šéfem Radkem Baborákem a jako sólisté vystoupili sopranistka Tamara Morozová, barytonista Pavel Kšica a klarinetista Karel Dohnal.

„Stalo se skutečností, že umělci svá vystoupení doprovázejí slovem, a Baborák je skutečně moderátor na slovo vzatý.“

„Komorní ansámbl měl v chladném prostoru velmi vitální a průzračný zvuk s bezpečnou intonací a precizní souhrou.“

„Invenční vlohy Baborákovy, s nimiž aranžoval třeba Bachovy violoncellové suity pro lesní roh, se uplatnily i v Ave verum corpus Wolfganga Amadea Mozarta.“

Nedělním večerním koncertem otevřeli Pražští komorní sólisté svou letošní řadu sedmi koncertů s titulem Mistři souzvuku. Zahajovací koncert se konal 1. února na okraji Prahy a hostitelem souboru se stal kostel svaté Anežky a patronů českých na Spořilově. V úvodním slovu souborné brožury festivalu poznamenal umělecký vedoucí, dirigent a dramaturg souboru Radek Baborák: „Na tomto místě se stalo a pravděpodobně stane vše podstatné v mém osobní životě.“

„Jiří Bárta má nástroj s poněkud tmavším témbrem – pomáhá emotivnímu výrazivu zejména v pomalejších pasážích.“

„Vaňhalovo Stabat Mater je oblíbenou skladbou právě Českého filharmonického sboru Brno.“

„Alt Marie Vrbové se nesl sálem s pocitem volnosti a bezpečí.“

Cyklus abonentních koncertů Českého filharmonického sboru přinesl tentokrát komorní vystoupení. V neděli 2. února se v brněnském Besedním domě potkali ke společnému muzicírování soubor Barocco sempre giovane, klavíristka Terezie Fialová, violoncellista Jiří Bárta a zpěvačky Marta Chila Reichelová a Marie Vrbová spolu s ženskou částí sboru. Dirigoval sbormistr Petr Fiala, který přispěl ke krásné atmosféře.