„Žádný poslech sebelepší nahrávky nenahradí koncertní zážitek. Je to pro sbor obrovský impuls do dalšího snažení.“

„Na pódiu vidíte andílky, vejdete do zákulisí a tam hejno ďáblíků.“

„Jako mužské plémě neradi dáváte najevo, že jsme vám byli užiteční. Až po dlouhé době a jen někdo dokáže nahlas vyslovit, že je za tu zkušenost rád.“ 

Téměř synonymem chlapeckého sborového zpívání je v České republice jméno Zdena Součková. Stovky hudbymilovných kluků, například včetně známého herce a zpěváka Vojtěcha Dyka, jí prošly pod rukama až k dnešnímu dni, kdy jsou na stole půlkulatiny Pueri Gaudentes. Součkovou založený sbor „radostných chlapců“ své narozeniny oslaví koncertně 4. října v Dvořákově síni Rudolfina a právě tato příležitost je motivací historicky prvního rozhovoru sbormistryně a pedagožky Zdeny Součkové pro portál KlasikaPlus.cz.

Jako sbor oslavíte pětatřicet. Je to jenom číslo, nebo něco víc?

Jenom číslo to není. Mluvíme o pětatřiceti letech zkoušek, koncertů, soustředění, zájezdů. Spousta radostí, spousta starostí. Naštěstí, na starosti člověk rychle zapomene a po letech už vzpomíná jen na to veselejší. Je velká radost přijít na koncert a vidět v profesionálních souborech odchovance – to mě tedy zahřeje, to se přiznám. 

Co pro vás osobně tedy znamená, že sbor slaví takovéto půlkulatiny?

Sbor jsem už předala Liboru Sládkovi a Jendovi Kyjovskému. Já už se podílím „jen“ na přípravkách. Na víc už jako starší osoba nemám dostatek energie, k tomu si myslím, že děti k sobě potřebují mít mladé tváře. 

U příležitosti výročí se 4. října uskuteční koncert v Dvořákově síni Rudolfina. Jak v tomto případě probíhal výběr repertoáru?

Je to jiné, než když jsme začínali; na repertoáru už máme hodně věcí. Přesto ale, v archivu můžeme mít štosy not, vždycky je ale třeba si uvědomit, že pěvecký život chlapce je hodně krátký a jenom do mutace. Každé čtyři roky musíme mít úplně nový repertoár. To je obrovský rozdíl oproti dětským pěveckým sborům smíšeným – třeba i po sedmi letech mají ve sboru děvčata, která danou skladbu umí. To se u nás nemůže stát – ty, kdo skladbu umí, tou dobou máme v tenorech či basech, anebo už ze sboru odešli.

První rok se kluci v koncertním sboru rozkoukávají, druhý rok už jsou trochu platní, třetí rok začnou zpívat a znají repertoár a ve čtvrtém roce začínají mutovat. Jepičí život… Po své dřívější zkušenosti se smíšenými sbory jsem si na toto musela horkotěžko přivykat.

Tedy, kdybychom se vrátili k otázce: Repertoár na koncert 4. října vznikal jak? Jaká byla kritéria, co by mělo zaznít?

Chtěli jsme ukázat, na co už dosáhneme, pak to, co mají kluci rádi, dále jsme chtěli ukázat přípravné sbory, protože bez přípravných sborů (v Pueri Gaudentes se dělí na čtyři skupiny odstupňované dle věku: Ťutínci, Pueri 1, Pueri 2, Pueri 3 – pozn. red.), bez těch by sbor nevznikl – na ulici nenajdete dvanácti- nebo třináctiletého kluka, aby zpíval… to zkrátka nejde. Musíte si je vychovat. A ještě jsme chtěli ukázat dvě party dospělých kluků – mužské sbory, které vznikly z našich odchovanců. Když vystoupí všechny zmíněné skupiny, tak se vám už hezky smrkne čas, který obsadí koncertní sbor Pueri Gaudentes. A rozhodli jsme se, že ten zazpívá Vivaldiho Gloria v doprovodu orchestru. Obecně řečeno zazní skladby, které sbormistry i děti momentálně baví a které zpívají pěkně.

Jaké vidíte hlavní odlišnosti, když porovnáváte sbor v prvních letech fungování s tím, jak vypadá dnes?

Teď už všechno šlape. První rok jsme byli všichni „v přípravce“ – nastavovali jsme režim. Dříve jsme zpívali jen dvojhlasně, teď máme možnost zpívat ve smíšené sazbě S-A-T-B. Sbor se samozřejmě posunul kvalitativně hodně nahoru; mimochodem s širokou harmonií se usadí a zlepší intonace…

Těžko srovnávat, je to v mnoha různých ohledech úplně jiná práce než dřív. Obrazně řečeno: Jinak trénujete v prvním roce běhání, jinak jako běžec, co se dostal na olympiádu… Tak je to ve všem.

Co repertoárově? Zpívá se něco výrazně jiného než dřív? Stane se, že podnět k nacvičení určité skladby přijde od samotných kluků?

Od starších někdy ano, malinké děti zatím nemají zkušenosti a neví kde hledat. Obvykle nám ale přicházejí nabídky a zpíváme to, co pořadatelé žádají. Hodně nám pomohlo, když nás oslovila Státní opera a nastudovali jsme Carmen, kterou zpíváme přes dvacet let – tato spolupráce nás výrazně posunula, protože zpívání najednou u rodičů získali na vážnosti. Vždyť zpívání je přece pro holky! Rodiče, hlavně tatínkové často: „Přece se nebude učit zpívat!“ Jakmile kluci začali zpívat v opeře, přístup rodičů se změnil – tatínkové uvěřili, že to má smysl.

Skutečně ještě stále existuje tento jakýsi předsudek? Vámi naznačený odpor tatínků bych v dnešní době už nějak nečekal.

Ale i maminek někdy… Ano, předsudek přetrvává. Rodiče chtějí mít doma ajťáky a sportovce. Zpívání je považováno za zženštilé. S tím já samozřejmě nesouhlasím: Zpívat může každý – proč by kluci nemohli zpívat stejně dobře a rádi jako holky?

Dříve se nám v jiném sboru, složeném z děvčat i chlapců, stávalo, že kluci přestávali ve čtvrté páté třídě chodit do sboru, protože se jim ve třídě smáli. Když ale chodili do Pueri, tak nekončili – ta dynamika skupiny je úplně jiná, v chlapeckém sboru je rozdílná atmosféra. Teď jsme mezi sebou, je to naše záležitost. Pánská jízda! Skutečně, ta ješitnost tam už v tomhle věku je a na té se musí stavět! (úsměv) Chlapci se tak nemusí schovávat a stydět…

Ale nevěřil byste, i dnes kluci někdy zatajují, že chodí zpívat. Když jedeme na zájezd a mají mít omluvenku, kolikrát rodiče napíšou, že jsou nemocní, než aby napsali pravdu. Bohužel někdy i učitelé ve škole zpívání kluků ve sboru zesměšňují, což je tedy…

… smutné. Ale s tím zájezdem jste mi nahrála. Poměrně nedávno jste totiž například zpívali Mahlerovu Třetí symfonii společně s Českou filharmonií v německém lázeňském městě Baden-Baden. Je tedy zřejmé, že školení kluků spěje i k maximálně vznešeným koncertním úkolům. Jak k dnešní dobou rozptylované dětské duši mluví třeba právě Mahler nebo Dvořák či Mozart a jim podobní?

Kluci to v podstatě neřeší a později už jsou zkrátka zvyklí. Dbáme na to, aby nezpívali jenom jeden žánr. Pořád jsme škola. Nejsme jen výběrový sbor, jsme i školní sbor. Musíte jim dát nějaké základy. Když si k tomu čichnou a můžou si zazpívat společně s orchestrem na pódiu, tak to je přece něco fantastického! Že to bylo s Českou filharmonií, je samozřejmě mimořádné, taková třešnička na dortu.

Je za tím spousta práce. Kluci, co jsou ve sboru dlouho, se naučí nějak poslouchat i tyto, jak říkáte, vznešené kusy. Když to zatím neumí, tak se to učí. Na koncertě se soustředíte úplně jinak, koncert vás vtáhne. Žádný poslech sebelepší nahrávky nenahradí koncertní zážitek z pódia. Je to pro sbor obrovský impuls do dalšího snažení. Toto, když zažijí v danou chvíli na vlastní kůži, dá jim to hodně. Opravdu jde i o ten zážitek.

Samozřejmě, parta, co je tam s vámi, taky hraje roli. Snažíme se zažít i něco víc než jen koncert, aby se po cestě něco poznalo, někde jsme se zastavili, něco nového zažili. Ať to mají zajímavé… (Zájezd do Baden-Baden i jeho okolnosti přibližoval sbormistr Jan Kyjovský v dřívějším rozhovoru ZDE.)

Máte obrovské zkušenosti. Z vašeho dlouholetého pozorování, můžete ještě podrobněji vylíčit, co klukům zpívání ve sboru dává hodnotného?

U výročí se často bilancuje a setkáváte se s bývalými členy. Od nich slýcháte, co jim život ve sboru dal. Rádi vzpomínají, i když ne všichni jsou muzikanty. Spousta kluků se ale skutečně živí profesionálně nebo se intenzivně věnují hudební sféře – hrají, zpívají, skládají.

Ve sboru musí být dril, kázeň a zodpovědnost. Kázeň je obzvlášť důležitá. Na pódiu vidíte andílky, vejdete do zákulisí a tam hejno ďáblíků. Oni se ale někde musí vybouřit.

Kdybychom se sbormistry nebyli přesvědčení o tom, že to dětem něco dává, děláme něco jiného. Předáváme, co sami máme rádi. Když děti cítí, že nás to baví, a silně to vyzařujeme, přeneseme to na ně… Kluci tedy zároveň vaši energii hezky vysávají… (úsměv)

Mimochodem, myslíte si, že sluchově rozeznáte sbor desetiletých dětí složený z děvčat i chlapců od chlapeckého sboru stejně starých dětí?

Do dvanácti třinácti let rozdíl mezi dívčím a chlapeckým hlasem moc nepoznáte. Cvičené ucho snad, ale taky ne s jistotou. Chlapecký hlas je určitým způsobem kovovější nebo průraznější obecně řečeno. Kdybych odpovídala na vaši otázku, tak ne, rozdíl v podstatě neslyšíte. U jednotlivých chlapců může být slyšet jakýsi šelest, ale když zpívá celý sbor, tak už ho zase nezaznamenáte. Kdybyste mě z tohoto zkoušel, kolikrát bych nedala ruku do ohně za správnou odpověď. A to už mám hodně cvičené ucho.

Právě!

Mutace prostě začíná později. Do té doby těžko rozeznáte.

Napadá mě, že například v Bernsteinových Chichesterských žalmech je předepsáno přímo chlapecké sólo. Říkám si proč chlapecké, když hovoříte ve smyslu, že hlasově kluka a holku těžko rozlišíte…

Když zpívá jednotlivec, je to jiné, než když zpívá celý sbor. V chlapeckých hlasech je určitá větší energie a intenzita. Čistě témbrově jsou ale před mutací s hlasy děvčat srovnatelné.

Ve sboru používáte pojem „karanténa“. Můžete ho osvětlit?

V době covidu se to těžko říkalo. (úsměv) Pojmenování souvisí s mutací – je zajímavé, že chlapecký hlas těsně před ní zní nádherně; v té chvíli je nejkrásnější.

Mutace je období, které každému trvá jinak dlouho. Někomu dva měsíce, někomu půl roku, někomu rok. Hlas poté samozřejmě zdaleka není hotový – dozrává až po dvacítce. Mně vždycky přišlo líto, že kluci v tomto období ztratí kontinuitu. Tak jsme vymýšleli, co s tím dělat, a zavedli jsme karanténu. Jde o to, aby nezpívali tolik, ale aby zároveň nepřestali zpívat. Je strašně důležité zachovat sounáležitost se sborem.

Chlapci v karanténě mají svůj repertoár, na kterém velmi opatrně pracujeme. Učí se znovu dýchat, objevují hrudní rezonanci – to si vždycky užívají, když ji objeví a hlas zahřmí… Připomínám jim, aby v tomto období nekřičeli. Mutující kluci občas i vystoupí před Vánoci třeba s některým z přípravných oddělení. Obecně se dělají hlavně hlasová cvičení a jakmile mutace začíná odeznívat, kluci se začlení do mužského sboru. Tam tedy zase musíte být opatrní, protože hlas těsně po mutaci je křehký a dlouho „odmutovaným“ hlasům nemá šanci se vyrovnat.

Velice mě zajímá: Koreluje podle vás nějak krása zpěvu před mutací s potenciálem zpívat krásně, jakmile mutace odezní? Jednodušeji: Dá se očekávat, že kdo zpíval pěkně předtím, bude zpívat hezky i potom?

Bude zpívat hezky, ale možná to nebude materiál na sólo. Kluci, kteří zpívali sóla před mutací, nemůžou očekávat, že to bude stejné i po ní. A naopak! Z „obyčejných“ dětských hlasů se někdy stanou nádherné hlasy dospělé. To je případ třeba Davida Nykla z brněnské opery. Takový Vojta Dyk je spíš výjimka – ten zpíval sóla jako malý a, jak víme, zůstalo mu to. Je to individuální, předpokládat se nedá nic.

Do jaké míry se z hlediska pěvecké techniky po mutaci začíná od znovu?

Určitě ne od nuly. Zkušenosti třeba s dechem, frázováním a výslovností se dají zúročit. Kluci se ale najednou slyší jinak a chvíli si zvykají. Předchozí úsilí se ale určitě neztratí.

Chápu tedy, že to pro kluky není „konečná“, jakmile je dožene mutace. Dokdy kluci nebo pak už muži ve sboru setrvávají? Jak staří jsou nejstarší členové?

Řídíme se tu nějakými regulemi a správně by tu měli být jen do završení druhého cyklu docházky do základní umělecké školy. Jednotlivcům ale umožníme pokračovat třeba do dvaceti nebo i více let.

Naznačovali jsme, že vlivem mutace je kariéra zpěváka-chlapce poměrně krátkodobá záležitost. Přesto sbor oslaví pětatřicetiny. Můžete se podělit o svou profesně-životní filozofii? Jakou vy osobně vidíte dlouhodobou perspektivu „projektu“, třeba v kontextu nevyhnutelné mutace každého člena? Do jaké míry vědomě vychováváte budoucí profesionální hudebníky? V čem je ta vize?

Chceme chlapcům dát základy a možnost získat nějaké zkušenosti s koncertováním. Musíme je ale do určité míry také omezovat, protože zpívání se ve sboru musí podřídit kolektivu. Po mutaci jde daleko více o jejich vlastní zájem, nevychováváme k sólovému zpívání. Když chtějí, chodí na individuální hodiny. Ale nejsme přípravka na budoucí povolání.

Když se chlapci pro hudbu rozhodnou, mají předpoklady. Základy jsme do vás vložili a na tom stavíte, ale už je to vaše věc. Nemůžu říct, že Vojtu Dyka jsme postavili my. Vojta Dyk je vděčný, že sem chodil, rád na to vzpomíná, ale jeho úspěchy jsou jenom jeho zásluha. Ve sboru pochytíte něco, co zúročíte. Každá zkušenost se hodí – stane se, že otevřete pomyslný šuplíček a vytáhnete. Vy jako mužské plémě neradi dáváte najevo, že jsme vám byli užiteční. Až po dlouhé době a jen někdo dokáže nahlas vyslovit, že je za tu zkušenost rád. My jako sbormistři nemůžeme čekat na pochvalu a obdiv. Kluci vám někdy dávají hlavně na zkouškách najevo, jak je to nezajímá, já ale věřím, že si odnáší víc, než si myslí. 

Facebook X E-mail WhatsApp