Ve Vídeňské státní opeře uvedli dvě jednoaktovky, které se doplňují. Modrovousův hrad Bély Bartóka doplnila Florentská tragédie Alexandra Zemlinského. Jsou ze stejného historického období a představují skladatele, kteří tvořili v Rakousko-uherské monarchii ve stejnou dobu. Obě režijně připravil Vasily Barkhahov na scéně Christiana Schmidta a hudební nastudování a provedení bylo pod taktovkou Alaina Altinoglu. Premiéra se uskutečnila 3. října a v obou opusech excelovala pěvecky i herecky sopranistka Asmik Grigorian.

Alexander Zemlinsky je jedním ze zástupců Druhé vídeňské školy, kterou se snažil propojit s pozdním romantismem. Jeho hudba je poněkud opomíjená, ale v poslední době se k ní dramaturgové i interpreti přiklánějí. Jednoaktovka Florentská tragédie se občas na jevištích objeví, dokonce se hrála nedávno i v Národním divadle v Praze v rámci cyklu Musica non grata, snad i proto, že zde mezi dvěma válkami léta působil Zemlinsky jako ředitel. V Praze se hrála společně s jednoaktovkou Paula Hindemita Svatá Zuzana. 

Obě jednoaktovky připravil režijně Vasily Barkhatov, mladý ruský režisér, žák Petera Konwitschného. Po ruské invazi na Ukrajinu odešel z Ruska a režíruje po celé Evropě. Vydobyl si ocenění Zlatá maska a v loňském roce byl nominován na ocenění Nejlepší režisér. Je známý jako režisér poněkud kontroverzní, ale v tomto případě se toto označení nepotvrdilo. Naopak, překvapil spíše tradičním přístupem a na scéně Christiana Schmidta, která byla stejná pro obě jednoaktovky, a v současných, spíše civilních kostýmech předvedl silné konverzační divadlo s vypjatými vztahy. 

První jednoaktovka Florentská tragédie se odehrává na scéně, zařízené jako obývací luxusní pokoj a jak avizují texty promítané na zavřenou oponu před začátkem představení, manželství protagonistů prochází krizí, a proto je tu psychoterapeut se jménem Guido Bandi, údajně princ, ve skutečnosti ale milenec manželky Blancy. Děj není komplikovaný, manžel Simon, obchodník, se vrací domů a setká se tu s milencem, najde ho v choulostivé situaci se svojí ženou Blancou. Tradiční trojúhelník expanduje do rvačky a manžel milence zabije. Paradoxně situace vyvolá sexuální vzrušení u obou manželů a dojde na simulovaný sex na pohovce vedle zavražděného, a tedy na záchranu manželství, o což vlastně od počátku šlo. 

Měla jsem smůlu, představitel Simona, což je stěžejní role, Christopher Maltman, v den představení onemocněl a rychlý záskok zajistil dánský basbarytonista Johan Reuter. Jistě měl roli nazpívanou, ale vpadnout náhle do cizího představení není jednoduché. Odrazilo se to nejen na bezprostřednosti hereckých akcí, ale i na pěveckém projevu, který postrádal energii i nosnost tónu. Přesto situaci zvládl obdivuhodně. Partnerem mu byl Dmitry Golovnin, který má za sebou mnoho působení v inscenacích po celé Evropě. Disponuje znělým, byť poněkud užším tenorem a dobrým hereckým vyjádřením. Menší role je role Blancy, manželky, kvůli které se příběh stal, a zastala ji překvapivě hutným hlasem v hloubkách Asmik Grigorian. Největším překvapením byla ale hudební stránka inscenace; hudba Alexandra Zemlinského byla poněkud zjevením, zněla pod taktovkou světově známého švýcarského dirigenta Alaina Altinoglu, který řídil Orchester der Wiener Staatsoper. Hudba je spíše symfonická a má hodně vypjatých klenutých frází a zní hutně a barevně, což obecenstvo oceňovalo i během produkce.

Další jednoaktovkou byl Modrovousův hrad od Bély Bartóka. Tato ponurá opera se opět odehrávala v prostorách obývacího pokoje a tentokrát byly využity i prostory v patře a v přilehlých částech. Působilo to podivně, až rušivě, a než si na zpracování divák zvykl, došlo k závěru. Ten byl nezvykle klidný, oba protagonisté na rozloženém gauči, v podivném smíření. Příběh o hradním pánu Modrovousovi, který zavraždil svých sedm žen a ostatky zůstaly na hradě, je dostatečně známý – zde dostal podivné kontury. Nicméně herecký koncert, který oba zpěváci předvedli, byl natolik silný, že dokázali diváky přesvědčit. Rakouský barytonista Florian Boesch dal roli i hutný a nosný hlas a sílu projevu a Asmik Grigorian opět přesvědčila, že je výsostnou sopranistkou, snad nejlepší v této době, se skvělými hereckými schopnostmi. I zde silně zapůsobila hudba, Béla Bartók se vyprofiloval jako hudebník schopný vykouzlit hudbu plnou barev a vnitřního napětí, kterou opět nádherně podal Orchester der Wiener Staatsoper pod taktovkou Alaina Altinoglu. Po hudební stránce představení velmi působivé, po režijní stránce to tentokrát není divácký tahák, ale spíš sousto pro znalce.

***

Reflexe je psána ze třetí reprízy konané 10. října.

Foto: Marcel Urlaub, Marcel Hirscher

Facebook X E-mail WhatsApp