PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Je zřejmé, že se Beethoven čím dál víc vzdaloval představě, podle níž by hudba měl především těšit.“

„Smetanovci nepředkládají Beethovena jako podivína, ale střízlivě a přesto plně přesvědčivě jako mistra, který si může dovolit vše.“

„Ludwig van Beethoven byl jejich druhým nejhranějším autorem. Hned po Smetanovi.“

Smetanovo kvarteto v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století natočilo komplet smyčcových kvartetů Ludwiga van Beethovena. Letošní podzim dává trojí důvod k připomenutí ambiciózního nahrávacího projektu, určeného původně pro japonský trh. Jednak všech šestnáct komorních skladeb vyšlo v této interpretaci v tuzemsku poprvé jako celek, a to v remasterované reedici v boxu na sedmi CD, jednak v listopadu uplynulo 75 let od prvního koncertu dnes již legendárního souboru. A pak také právě dnes slavíme 250. jubileum skladatele.

„Od kamer se nevrací investovaná energie.“

„Spíše jsem začínal předzpíváním menších rolí v divadlech, než že bych dostával po světě ceny na soutěžích.“

„Vystupování pro plné sály mi chybí, ale streamy neberu jako méně hodnotné. Doufejme hlavně, že brzy nastane situace, kdy opět půjde obojí.“

Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka nebylo letos v listopadu možné v Karlových Varech kvůli koronaviru uskutečnit. Připomíná ji však dnešní přesunutý slavnostní koncert basbarytonisty Adama Plachetky, laureáta této soutěže z roku 2004. Hosty jsou sopranistka Eva Kývalová a mezzosopranistka Eliška Zajícová, úspěšné v nedávných ročnících, pěvce doprovodí Karlovarský symfonický orchestr pod taktovkou Jiřího Štrunce…

„V Praze měla první verze Smyčcového kvartetu č. 2 ´digitální premiéru´.“

„Zaznamenaný výkon je strhující.“

„Na rozdíl od mnoha jiných souborů jsme se sešli už na ZUŠ, a tak jsme si kariérou prošli úplně ´odspodu´.“

Pondělní online koncert Zemlinského kvarteta měl jako předznamenání pětadvacáté výročí Institutu Bohuslava Martinů. Stejné jubileum si však letos připomíná i sám soubor. Zvolený program oběma příležitostem plně odpovídal. Sedmý smyčcový kvartet Viktora Kalabise byl vzhledem k zásluhám tohoto skladatele o Nadaci a Institut Bohuslava Martinů logickou volbou…

„Martinů ví, že umění má řadu rolí a že jednou z nich je i polidštění.“

„Byl v cestě za svým uměleckým snem ochoten a schopen hodně obětovat. A logicky musel narážet na ty, kdo obětovali jen svůj charakter.“

„Je v něm pastorálnost, archaičnost, plastičnost, lidskost, laskavost i úsměvnost. A k tomu serióznost, odvážnost, výraznost a poetičnost.“

I tam, kde máme pocit jistoty a neměnnosti, jsou otázky, které nás mohou časem překvapit a zaskočit, protože nebyly nikdy zcela zodpovězeny. Jednou z nich je i osud Bohuslava Martinů, jehož 130. výročí narození připamatujeme právě dnes, 8. prosince. Těmito slovy uvozuje profesor Jiří Hlaváč, ředitel Nadace Bohuslava Martinů, aktuální zamyšlení pro portál KlasikaPlus.cz. Má formu rozhovoru o deseti otázkách a deseti odpovědích.

„Měl dokonalou představu o klavírním zvuku.“

„Novákova Pana dnes žádný český klavírista nemá v repertoáru.“

„To, co si skladatel zaslouží, nakonec v delším horizontu dostane.“

Obdivovatel lidové kultury na Moravě a hor na Slovensku, vášnivý turista, učitel a po druhé světové válce rektor Pražské konzervatoře, na které byl dlouho předtím, před koncem století, spolu s Josefem Sukem nejoblíbenějším Dvořákovým žákem… To vše byl Vítězslav Novák, k jehož žákům patřili pozdější významní čeští i slovenští skladatelé…

„Korngoldova opera Mrtvé město dodává zajímavý hudební kontext Puccinimu, Straussovi, Wagnerovi a Janáčkovi.“

„Nejprve byl zázračným dítětem.“

„Poslední filmovou partituru složil Korngold v roce 1946, pak se vrátil k psaní koncertní hudby.“

Mrtvé město? Není řeč o některé světové metropoli v době koronavirové pandemie, i když tak vypadaly a ještě stále dost vypadají, ale o opeře Ericha Wolfganga Korngolda, která je v současnosti z odkazu brněnského rodáka, vídeňského hudebníka a nakonec hollywoodského skladatele zcela určitě nejhranějším dílem. Drama Die tote Stadt uvedla jako první Opera v Hamburku 4. prosince 1920, tedy přesně před sto lety. Korngoldovi bylo třiadvacet.

„Dvořák se velkým projevům úcty vždy pokud možno vyhýbal, neboť si při nich připadal jaksi nepatřičně.“

„Díky koncertům v desítkách měst byla Dvořákovu turné věnována zvýšená pozornost nejen ve velkých denících, ale také v dnes již zapomenutých regionálních periodikách.“

„Chtěl jsem si v tom udělat jasno, a proto jsem se zařídil podle zásady Johanna Wolfganga Goetha: Když se chci něco dozvědět, napíši o tom knihu.“

Velké koncertní turné Antonína Dvořáka po českých a moravských městech, uspořádané „na rozloučenou“ před jeho odjezdem do Ameriky v roce 1892, zachycuje nová monografie muzikologa Ondřeje Šupky s názvem Než nás rozdělí oceán. Jde o pozapomenutou, ale pozoruhodnou a důležitou kapitolu Dvořákova života…

„Nechtěli jsme celý advent zpívat jenom koledy, ale čím víc se budeme blížit k Vánocům, tím víc program začne být vánočnější.“

„Rybova Česká mše vánoční letos na Vánoce…? Nikdo zatím neříkal, že by nějaká měla být…“

„Je s tím hodně práce, produkčně jde o náročnou věc, ale práce je evidentně nesena na společné vlně. Všichni toužíme po tom, dostat se do našeho normálního stavu, kdy hrajeme každý den.“

„Audio. Ready?“ štěkne muž za kamerou. Odkudsi se ozývá české přitakání. „Camera. Ready?“ štěkne ihned, opět anglicky, opět se stejným silným italským přízvukem. Kameraman Marco Chiodi se pohybuje v pražském Národním divadle už delší dobu…

„Stejně jako Zápisník zmizelého, premiérovaný v dubnu 1921, je i Káťa Kabanová plodem přátelství s Kamilou Stösslovou.“

„V Brně mne nenávidí, v Praze závidí, ale v Bratislavě návidí rádi.“

„Tragickou lásku mezi Káťou a Borisem provází Janáček tou nejkrásnější a nejlyričtější hudbou, jakou kdy napsal.“

Káťa Kabanová, šestá z devíti oper Leoše Janáčka, lyrické drama vycházející z Ostrovského hry Bouře, je od prvních tónů po závěr hudebně i svým příběhem magicky přitažlivá. Zasahuje od velkoleposti po intimitu, od vášní po úzkost, od dramatičnosti po lyriku. Poprvé se hrála přesně před 99 lety, 23. listopadu 1921, v brněnském Městském divadle, předtím německém, v současnosti Mahenově. Světové premiéry tam měly i Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky, Šárka, Věc Makropulos a Z mrtvého domu.

„Pod jeho taktovkou je to výbušná, syrově stručná, téměř barbarská hudba.“

„Mackerras byl interpretem Mozarta, Händela, anglických skladatelů i Brahmse a Wagnera. Česká tvorba nicméně pro něj byla nepřehlédnutelnou a mimořádně důležitou položkou.“

„Pokud jsem v životě něčeho dosáhl, pak to byla propagace Janáčka, rekapituloval svůj život nedlouho před smrtí.“

Nahrávek skladeb českých autorů, pod nimiž je jako dirigent podepsán Sir Charles Mackerras, je nespočet. Ještě mnohem víc bylo koncertů, které řídil v Praze a Brně, stejně jako koncertů a operních představení, na nichž nastudoval a řídil českou hudbu mimo naše území. Živý snímek Janáčkovy Glagolské mše z festivalu Janáček Brno 2004 připomínáme v den nedožitých 95. narozenin tohoto „přítele české hudby“, Australana narozeného v USA a žijícího v Británii, jehož život se uzavřel v létě před deseti lety.

„Po týdnech nehraní a nezpívání, nevyučování a veřejného nestravování, a nevycházení plíživě nastupuje zákeřná lhostejnost.“

„Čím déle se nebude moci v úzké pospolitosti tvůrčím způsobem přemýšlet a pracovat, zkoušet a koncertovat, tím přízračnější bude resuscitace.“

„Ve hře jsou teď Vánoce. Ryba i Rybovka. Co z toho bude, co ne?“

Další a další týdny, během nichž je kvůli ochraně před koronavirem zastaven život, přinášejí různá, většinou nepříliš radostná zjištění a s nimi obavy. Čím déle bude trvat vynucená nečinnost, tím větší bude nebezpečí, že při návratu k normálu nebudou v budoucnu, dlouho a možná už nikdy, věci tak, jak byly. I v hudbě.

„Pro Petra Ebena byl Komenský zcela jasně inspirací jako křesťan.“

„Těžko kdo jiný dokáže dát květnatému textu tak komplexní výraz jako Marek Eben.“

„Nejde zdaleka jen o krásu, potěšení nebo pobavení. Vnímavý posluchač je pohnut, proměněn.“

V málokterém hudebním díle dostává tolik prostoru tak závažné mluvené slovo jako v Labyrintu světa a ráji srdce Petra Ebena. Hodinová varhanní skladba s významným podílem přednášeného textu vznikla před dvěma desetiletími fixací improvizací. Živý snímek z jednoho z mnoha koncertů, při nichž autor vystupoval se synem Markem, zachycuje ještě původní improvizovanou podobu projektu. Snímek z roku 1996 připomínáme v den 350. výročí úmrtí Jana Amose Komenského, jehož život se uzavřel v exilu v Amsterdamu 15. listopadu 1670 a jehož myšlenky toto dílo neobyčejným způsobem prezentuje.

„V době kompozice Válečného rekviem, patnáct let po skončení války, byl Benjamin Britten už plně respektovaným tvůrcem.“

„Coby bytostný pacifista se Britten rozhodl odpovědět na objednávku pro skladbu doprovázející otevření nové katedrály v Coventry vytvořením protiválečného díla.“

„Pokud obsahuje nějaká skladba Benjamina Brittena part sólového tenoru, pak je jisté, že jejím adresátem a prvním interpretem byl Peter Pears.“

Brittenovo Válečné rekviem, monumentální freska s katarzním vyzněním, jedno z nejlepších děl svého autora a jedno z největších děl hudby 20. století, by se mělo spíše jmenovat Protiválečné rekviem. Vzhledem ke skladatelovu pacifismu není jen tryznou za oběti války, ale i jasným protestem proti válčení vůbec. Skladbu reagující na druhou světovou válku, ale využívající texty z té předchozí, připomínáme v Den válečných veteránů. Před sto dvěma lety, 11. listopadu 1918 v 11 hodin, skončila podepsáním příměří v Compiègne mezi Státy Dohody a Německou říší první světová válka.

„S premiérou Hymnu Dědicové Bílé hory, který je dnes možné slyšet koncertně jen vzácně, se Dvořákovi na jaře roku 1873 dostalo prvního obecného uznání.“

„V dané politické situaci námět u tuzemské veřejnosti silně rezonoval, aniž by tehdy byla důležitá náboženská stránka historické události.“

„V české hudbě po Dvořákovi bělohorské téma už příliš nefiguruje. Snad pouze zprostředkovaně v případě inspirace dílem a odkazem Komenského… A pak u Karla Kryla.“

Premiéra kantáty Hymnus Dědicové Bílé hory se stala pro začínajícího skladatele Antonína Dvořáka významným okamžikem. Vlastenecké dílo zaznělo poprvé v Praze v březnu 1873 a bylo dobovým triumfem. V den čtyřstého výročí bitvy na Bílé hoře nedlouhou skladbu pro sbor a orchestr připomínáme nejen jako počátek vnímání violisty a varhaníka Dvořáka coby autora, ale i jako jeden z překvapivě vzácných příkladů hudebního díla bezprostředně inspirovaného dalekosáhlými následky události z 8. listopadu 1620.

„Bylo skvělé zahrát po dlouhé době pro tak početné a nadšené publikum.“

„Z kultury se stal snadný cíl, ideální pro demonstraci péče politiků o zdraví voliče.“

„Pro první představení Zelenkovy hudby ve velkém auditoriu v Madridu ideální opus.“

Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 koncem října vystoupily v Madridu. Umělecký vedoucí souborů Václav Luks v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje okolnosti výjimečného koncertu, odhaduje, jak je vnímán ve vzdálené zemi Jan Dismas Zelenka, jehož Missu Omnium Sanctorum měli vedle Bachova Magnificat na programu, a prozrazuje, proč by ho jako další koncertní teritorium zajímala Jižní Amerika. Protože teď ale nikdo neví, kdy nastane zase normální situace, má i zajímavé nahrávací plány.

„Kvarteto pro nás byla rodina.“

„Primárius, jako byl Jiří Novák, to byl pro kvarteto dar, ale kvarteto byla také darem pro něj.“

„Od začátku věděli, kdy skončí. Připravovali se na to.“

Legendární smyčcové kvarteto, které neslo jméno Bedřicha Smetany a aktivně působilo v letech 1945 až 1989, tvořili po dlouhá léta Jiří Novák, Lubomír Kostecký, Milan Škampa a Antonín Kohout. Od roku 1945 předtím usedal u prvního pultu po dva roky Václav Neumann, který se pak ale věnoval dirigentské dráze. A v roce 1956 nastala druhá změna, když odešel Jaroslav Rybenský. Pak už kvarteto existovalo beze změny…

„Dobrá hudba, která může člověka obohatit, obejmout i pozdvihnout, je upgradovaným zázrakem.“

„Chceme být jedním z nejdůležitějších tahounů nového začátku ve společnosti, po stránce umělecké i lidské.“

„Vždyť i současná krize ukazuje, jak jsme všichni na jedné lodi a jak by bylo skvělé držet při sobě.“

Už několik let je hudebním ředitelem Velšské národní opery, sídlící v moderním sále Welsh Millennium Centre v Cardiffu. V těchto dnech však Tomáš Hanus hostuje ve Vídeňské státní opeře, kde nastudoval novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina. Na úterý se připravuje přímý přenos – stream, který by měl být k vidění na stránkách divadla…

„Vyčítat hudebníkům, že se v koronakrizi, jsouce bez práce, hlásí o právo na existenci, že volají o pomoc, není fér, ale není to ani prozíravé.“

„Život bez dobrého jídla, bez možnosti setkání s přáteli, není plnohodnotný. Ale hudba jde ještě dál, přímo k podstatě našeho bytí.“

„Než se tak stane, choďme ven na vzduch a zabývejme se něčím pozitivním. I hudbou.“

Člověk potřebuje mít v životě smysl, úběžníky, perspektivu, cíle. Potřebuje se na něco těšit. Momentální situace žádné pevné body a jasné výhledy nenabízí. Nikdo neumí říct, při jakých číslech se odvolá omezování normálního každodenního provozu, nikdo neví, kdy skončí druhá pandemická vlna, a už vůbec se nemluví o tom, kolik dalších podobných vln nás asi ještě čeká. Nejsou jasně popisovány následky, nejsou zřetelně a včas stanovována pravidla kompenzací. Neumíme si představit podobu lepších zítřků. Hledáme proto podvědomě něco příjemného. Spolehlivého. Zásadního. Hudební umění to nabízí.

„Fotografie ukazuje dva mladíky, kteří možná věděli, co dělají, ale dost možná taky ještě úplně ne… Timu Riceovi bylo šestadvacet, Andrew Lloydu Webberovi dvaadvacet…“

„Jeden z komerčně nejúspěšnějších umělců všech dob, globální fenomén. Melodik, hitmaker. Franz Lehár dneška.“

„Miloš Forman prý Lloyda Webbera kdysi přemlouval, aby vzal ve filmu Amadeus roli Mozarta.“

Ať už je Jesus Christ Superstar rocková opera, nebo muzikál, jedno je jisté. Přesahuje žánr zábavné hudby a komerčního hudebního divadla dost daleko. I když ne snad přímo a doslova směrem ke klasické či vážné hudbě, tak podobně jako West Side Story směrem k závažnému modernímu umění. Právě dnes je tomu padesát let, co se dílo Andrew Lloyda Webbera a Tima Ricea objevilo na trhu v podobě gramofonového dvojalba. Až o rok později bylo uvedeno scénicky.

„Odstupy na pódiu? Vynaložili jsme veškeré úsilí, aby umělecký výsledek nebyl jakkoli kompromitován, a daří se to. Hlavní problém je psychologický – vytrácí se ´komunitní´, ´intimní´ rozměr hraní spolu.“

„Těším, až se věci vrátí k normálu. Až zas budu moct podat koncertnímu mistrovi nebo sólistovi ruku a obejmout je. Tahle bezprostřední emoce v koncertech mi nesmírně chybí.“

„Hrajeme pro dvě stě lidí maximálně – v sále pro tisíc čtyři sta posluchačů. Všichni přijdou. Sedí na telefonu, dokud se neproderou pro lístek. Každý koncert hrajeme bezmála jako díkůvzdání, že zní ještě živé tóny pro reálné publikum.“

Šéfdirigent Bamberských symfoniků Jakub Hrůša přibližuje podmínky, za nichž se v Německu zatím koncertuje. Zamýšlí se nad mnoha zápory a nad několika vzácnými klady uplatňovaných opatření, nad okolnostmi a současnými nadějemi, dává nahlédnout do svého seškrtaného diáře a také podrobně přibližuje atmosféru koncertu, který v Bamberku před deseti dny v živém streamu dirigoval pro festival Janáček Brno…

„Moje kulturní DNA je ruská, ale stejně tak se po celý život cítím být Evropanem.“

„Být umělcem, to není volba profese, to není to, co děláme, ale to, co jsme.“

„Slovenská filharmonie se mi jeví být ideální kombinací dvou směrů.“

Daniel Raiskin, nový šéfdirigent Slovenské filharmonie, má dnes večer v Bratislavě inaugurační koncert. Bez publika, v přímém přenosu, ve streamu. Vyrůstal jako syn renomovaného leningradského muzikologa, původně hrál na violu, ale už tři desetiletí žije v západní Evropě. Vedle koncertů s profesionálními tělesy je známý rovněž prací s mládežnickými soubory, a to i v Americe nebo v Jihoafrické republice…

„Gustav Holst navozuje svou hudbou dojmy, jaké umějí vyvolávat symfonické básně.“

„Do hudby vznikající v Anglii přinesl jako první skladatel ezoterické a exotické mytologické podněty, východní mystiku.“

„V případě Elgara si lidé vzpomenou na několik titulů, u Vaughana Williamse přinejmenším na dva. Holst dopadl hůř.“

Planetárium není hvězdárna. Zatímco na hvězdárně pozorujeme oblohu pomocí dalekohledu, v planetáriu je hvězdná obloha promítána na strop v kupoli, pod kterou sedíme. Pražské Planetárium s projekční plochou přes osm set metrů čtverečních, od jehož otevření uplyne v listopadu šedesát let, patří k největším na světě. Se symfonickou suitou Planety Gustava Holsta je to v mnohém podobné. Nemá mnoho společného s astronomií, planet si totiž všímá z hlediska astrologického. A v listopadu uplyne rovných to let od jejího prvního kompletního provedení.

„Utzonův architektonický návrh posunul hranice toho, co bylo dosud možné, a to technologicky i esteticky.“

„Královninu řeč, v níž zazněla naděje, že bude tato architektura patřit mezi divy světa, sledovalo 300 milionů televizních diváků.“

„V předprodeji bylo už na Wagnerovu tetralogii prodáno na patnáct tisíc vstupenek. Pořadatelé doufají, že si je lidé podrží na pozdější posunuté termíny.“

Světoznámý operní dům v Sydney, ve kterém zahájila provoz britská královna Alžběta II. přesně před 47 lety, 20. října 1973, od března kvůli pandemii nehraje. Teď by se měl otevřít 2. listopadu, ale jen pro menší národní produkce a komorní koncerty. Opera Australia, zajišťující na této i na dalších scénách mezinárodní provoz, začne hrát určitě až v příštím roce.

„Jeho osmipokojové apartmá na druhém podlaží mělo číslo 23 a bylo z něj vidět na Central Park. Kdopak ty prostory asi obývá dnes…?“

„V Praze všechny okouzloval i v soukromí. Na večírku u Rafaela Kubelíka, šéfa České filharmonie i festivalu Pražské jaro, který tehdy bydlel na Smetanově nábřeží, strávil prý většinu času u klavíru.“

„Sledovali jsme ho s nepopsatelnými pocity – ve směsici nadšení z hudby i ze svobody. A tlačili jsme se v chodbě u dirigentského salonku, abychom ho zahlédli zblízka…“

Hledáme a nacházíme několik adres v New Yorku, které spojuje jméno Leonarda Bernsteina. Život charismatického dirigenta, geniálního skladatele, existenciálně hlubokého vykladače díla Gustava Mahlera, autora muzikálů i symfonií, excentrického bisexuála a televizního popularizátora hudby se na Manhattanu uzavřel před třiceti lety, 14. října 1990. Připomínáme si současně, že na začátku i na konci jeho umělecké dráhy figuruje – pro nás památným způsobem – Praha.