„Po týdnech nehraní a nezpívání, nevyučování a veřejného nestravování, a nevycházení plíživě nastupuje zákeřná lhostejnost.“

„Čím déle se nebude moci v úzké pospolitosti tvůrčím způsobem přemýšlet a pracovat, zkoušet a koncertovat, tím přízračnější bude resuscitace.“

„Ve hře jsou teď Vánoce. Ryba i Rybovka. Co z toho bude, co ne?“

Další a další týdny, během nichž je kvůli ochraně před koronavirem zastaven život, přinášejí různá, většinou nepříliš radostná zjištění a s nimi obavy. Čím déle bude trvat vynucená nečinnost, tím větší bude nebezpečí, že při návratu k normálu nebudou v budoucnu, dlouho a možná už nikdy, věci tak, jak byly. I v hudbě.

Také cítíte, že už vám začíná být tak trochu jedno, kdy se zase uvolní a rozjede hudební život? Je to cesta do pekla, ale po pěti týdnech nehraní a nezpívání, po týdnech nevyučování a veřejného nestravování, po mnoha a mnoha dnech nenavštěvování a nevycházení plíživě nastupuje zákeřná lhostejnost. Už ani těch vtipů na současnou situaci, v nichž jsou Češi setrvale mistry, není na sociálních sítích tolik…

Václav Luks, čerstvý padesátník, v nedávném rozhovoru pro Aktuálně s velkou vážností zmiňuje obavy z budoucnosti. Koronakrize otřásla mnoha dosavadními jistotami a v celém západním světě nastolila otázku, jaká je vlastně role kultury ve společnosti. Zklamáním pro něj je, že se o umění teď mluví jen jako o jakési volnočasové aktivitě… Těch otazníků a vykřičníků je však víc. Souvisejí s opatřeními, která jsou pro sféru kultury v mnohém nekompromisnější než v oborech majících silnější pozici. Jsou to v podstatě likvidační zásahy. Nezávislí hudebníci u nás teď žijí ve skoro absolutní nejistotě, na rozdíl od západoevropských států. Konkrétně Luksovo Collegium 1704 je podle jeho slov v kritickém stavu; už jen doufá, že se soubor podaří vzkřísit. Čím déle se nebude moci v úzké pospolitosti tvůrčím způsobem přemýšlet a pracovat, zkoušet a koncertovat, tím přízračnější bude resuscitace.

Platí to ale i o státem nebo městy podporovaných hudebních souborech. Bez pravidelné činnosti korunované veřejnými produkcemi vykukuje za rohem ztráta smyslu existence, oslabení pracovní morálky a rozpad. To vše hrozí i lidem na home office. Jak dlouho vydrží?

A distanční výuka? Jakou dobu bude mít ještě nějaký smysl pokoušet se přes obrazovky a displeje hovořit o jemnostech pěvecké techniky nebo o interpretačních nuancích spočívajících v charakteru úhozu, způsobu spuštění tónu, v práci s dechem a v mnoha vnitřních pocitech?

Ve hře jsou teď Vánoce. Ať už nákupy před nimi, nebo prožití svátků, včetně hudby. Jinými slovy, ve hře je ryba i Rybovka. Co z toho bude, co ne? Politici v Rakousku hovoří o naději, že snad bude možné vánoční svátky v rodinném společenství trávit relativně pěkně. S velkou opatrností, ale důstojně. Naši politici o svátcích raději vůbec nehovoří. Když už jsme letos neměli Velikonoce, tak co…

Nastává globální ochlazování. Nejen v tom, že si lidé nepodávají ruce, že se neobjímají a nelíbají, nejen v tom, že je zakázán společný zpěv a že začíná být všechno tak nějak jedno, ale i v tom, že si mnozí mladí, poznamenaní dobou zmrazení všeho dění a existenčními těžkostmi, možná budou v příštích letech víc rozmýšlet, jestli se profesionálně věnovat něčemu tak nejistému a zranitelnému, jako je hudba. Nezačne se snižovat počet žáků základních uměleckých škol? A budou všichni lidé hned chtít chodit na koncerty, až to půjde? Budou mít dost peněz, aby je mohli za takové věci vydávat? Bez hudby se ze života vytratí vřelost…

Snad se věci časem, po několika dalších vlnách světové nemoci, vrátí přece jen nakonec do normálu, ale setrvačnost ekonomických důsledků i strachu a obav bude velká; zkuste na místě zastavit nebo otočit zaoceánskou loď…

Obnova zničeného světa a přerušených vztahů v něm – přičemž nikdo ještě neříká, kdy začne – bude potřebovat nejen finance, ale také hodně silnou vůli zúčastněných. A jestli se společnost do té doby bez vřelosti emocí, humoru a umění hodně ochladí, bude ta cesta z pekla pěkně těžká.

Foto: Archiv Ludovica Einaudiho, Fb Collegia 1704, Pixabay