„Fotografie ukazuje dva mladíky, kteří možná věděli, co dělají, ale dost možná taky ještě úplně ne… Timu Riceovi bylo šestadvacet, Andrew Lloydu Webberovi dvaadvacet…“

„Jeden z komerčně nejúspěšnějších umělců všech dob, globální fenomén. Melodik, hitmaker. Franz Lehár dneška.“

„Miloš Forman prý Lloyda Webbera kdysi přemlouval, aby vzal ve filmu Amadeus roli Mozarta.“

Ať už je Jesus Christ Superstar rocková opera, nebo muzikál, jedno je jisté. Přesahuje žánr zábavné hudby a komerčního hudebního divadla dost daleko. I když ne snad přímo a doslova směrem ke klasické či vážné hudbě, tak podobně jako West Side Story směrem k závažnému modernímu umění. Právě dnes je tomu padesát let, co se dílo Andrew Lloyda Webbera a Tima Ricea objevilo na trhu v podobě gramofonového dvojalba. Až o rok později bylo uvedeno scénicky.

Apokryfní evangelium podle Jidáše Iškariotského, provokativní alternativní pohled na poslední dny Ježíše Krista, moderní aktualizace biblického příběhu a jeho zpřítomnění pro současné mladé lidi… A to vše nese nová a odvážná hudba, plná hitů… Jesus Christ Superstar dnes už patří ke klasice. Uvedení dvojalba černých LP desek na trh 27. října 1970 bylo, viděno z odstupu, epochální záležitostí. Fotografie, zachycující v té době oba autory, ukazuje ovšem mladíky, kteří možná věděli, co dělají, ale dost možná taky ještě úplně ne. Dosahy svého činu těžko mohli nahlédnout. Textaři Timu Riceovi bylo šestadvacet, skladateli Andrew Lloydu Webberovi dvaadvacet…

Měli dost drzosti na to, aby uchopili dosud nedotknutelné téma jako mladí buřiči. Měli současně dost soudnosti na to, aby neriskovali odmítnutí kontroverzního scénického díla a debakl už předem jen proto, že zašli moc daleko. Odhadovali, že se nepodaří získat peníze na uvedení. Album, první koncepční rockové album, vypustili evidentně jako lakmusový papírek. Vzbudilo velký zájem a pozornost, zejména v Americe. Určitě neskonale větší, než byly případné projevy nevole. A tak měla rocková opera Jesus Christ Superstar premiéru na Broadwayi už o rok později, 12. října 1971. První britský muzikál, který byl poprvé uveden hned tam! Následné nastudování v Londýně už bylo definitivním triumfem. Skutečnost, že nejdřív vyšla hudba na deskách a pak teprve vznikl muzikál, byla přitom bezprecedentním okamžikem. Dosud tomu bylo vždy opačně. Včetně Bernsteinovy West Side Story, jejíž přelomový charakter byl o půldruhého desetiletí dřív stejně silný.

Muzikál o Ježíši provokoval z různých důvodů a na různých místech rozličně. Židé měli dojem, že dílo podporuje antisemitismus. Křesťanům se zdálo, že je postava zrádce Jidáše vykreslena naopak až příliš sympaticky. Jiné pobouřilo vyjádření libretisty, že nevidí Ježíše Krista jako Syna Božího, ale jako muže, který byl ve správný čas na správném místě. V Jižní Africe bylo představení zakázáno pro „bezbožnost“, v Maďarsku naopak kvůli „distribuci náboženské propagandy“.

Interprety hlavních rolí byli na studiovém albu frontman skupiny Deep Purple Ian Gillan jako Ježíš, Murray Head v úloze Jidáše a Yvonne Elliman ztvárňující postavu Maří Magdaleny. Album i muzikál se proslavily nejen hity, jako jsou „I Don’t Know How To Love Him“, „Heaven On Their Minds“ nebo „Hosanna“, ale celkovým hudebním nábojem i působivě podaným příběhem. Úplně první byla skladba „Superstar“, která se objevila na singlech v roce 1969.

Muzikál do češtiny přebásnil Michal Prostějovský a v této podobě se stal kultovní záležitostí i u nás. Rockové opeře Jesus Christ Superstar v Česku nikdo neřekne jinak než „Ježíš“. Od legendární, vůbec první tuzemské inscenace v pražské Spirále, připravené na počátku 90. let, dílo z českých jevišť nezmizelo. Následovaly koncertní verze ve sportovních halách, nastudování v Městském divadle Brno a od roku 2010 v Hudebním divadle Karlín, potom v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Pětadvacet let byl neoddělitelně spojován s postavou Ježíše Kamil Střihavka. Dan Bárta proslul jako Jidáš a Bára Basiková jako Maří Magdalena.

Po fenomenálním světovém úspěchu Jesus Christ Superstar následovaly ještě tři další nejslavnější tituly Lloyda Webbera: Evita, Kočky a Fantom opery… A potom řada dalších – Aspects of Love, Sunset Boulevard, Whistle Down the Wind, The Beautiful Game, The Woman in White, Love Never Dies, The Wizard of Oz, Stephen Ward a School of Rock. V roce 2021 by měl být v Londýně uveden jeho nový muzikál Cinderella, tedy Popelka.

Geniální kompoziční invence a sebejisté řemeslo přinášely, přinejmenším v případě těch nejslavnějších, originální díla s jedinečnými náměty a jasně vyprofilovanou, chytlavou, vděčnou hudbou, která má široký záběr od popu ke zvukům blížícím se současné klasice. Zajímavá je mimochodem zmínka v jednom z rozhovorů, kde Andrew Lloyd Webber říká: „Myslím, že si ještě nikdo nevšiml, že začátek Koček je fuga, stejně jako potom střední část Jellicle Ball… A že celá Evita je založena na tritónu…“ Ano, jde o skladatele, který by uměl i jiné věci než muzikály. Ostatně, jeho Requiem je toho hlavním příkladem.

Dnes je dvaasedmdesátiletý Sir Andrew Lloyd Webber jedním z komerčně nejúspěšnějších umělců všech dob, globálním fenoménem. Melodik, hitmaker. Franz Lehár dneška. Tvůrce s romantickým základem, s neomylným instinktem a odhadem, co bude na divadle, tedy v hudbě, zpěvu i tanci, fungovat. Ten, kdo jednou provždy přeznačil žánr muzikálu, kdo ho přetáhl na svou stranu. Kdo ho vrátil do Evropy…, ať už někdo říká, že ho pohřbil, a jiný, že ho oživil… Mr Musical. Navíc je jako Baron Lloyd-Webber přičiněním britské královny nositelem titulu Peer, tedy členem Sněmovny Lordů. Už dávno je superstar; podobnou té, kterou před půlstoletím stvořil a vyslal do světové kultury.

Miloš Forman prý Lloyda Webbera kdysi přemlouval, aby vzal ve filmu Amadeus roli Mozarta. Považoval ho za „horkokrevného perfekcionistu, který umí být mimořádně pěkně protivný“ a který by tak mohl hrát sám sebe… Proč nás nepřekvapuje, že z toho ale nic nebylo.

Foto: Wikipedia, NdM, Amazon