„Všeobecnou radost z návratu do koncertní síně dokazoval již mohutný potlesk, kterým posluchači přivítali domácí orchestr a především pak dirigenta.“

„Společná souhra, interakce mezi muzikanty a dirigentem, průzračná intonační čistota a celkově navozená atmosféra byly jedinečné.“

„Svou roli v závěrečné větě symfonie sehrála světová sopranistka Chen Reiss pokorně a s patřičnou nevinností.“

Zcela výjimečným se stal koncert České filharmonie, který mimořádně zařadila do programu 20. srpna. V plné sestavě pod taktovkou svého šéfdirigenta Semjona Byčkova první český orchestr předvedl čtvrtou Mahlerovu symfonii. Sopránového sóla se zhostila výborná Chen Reiss. Na první židli se také téměř o měsíc dříve, než bylo původně plánováno, představil nový koncertní mistr Jan Fišer. Osobnostmi a především vynikajícím hudebním výkonem bylo tentokrát již početné publikum nebývale nadšeno.

Koncert se čtvrtou Mahlerovou symfonií byl původně zařazen na program již v červnu. Tehdy ale koronavirová opatření neumožnila jej uspořádat. Nicméně – naštěstí pro všechny – tato příležitost nastala v srpnu, a tak ani orchestr, ani publikum nebyly o živý zážitek připraveny. Podobně, jako již Česká filharmonie se svým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem připravila Projekt Čajkovskij, v jehož rámci nahrála kompletní symfonické dílo ruského autora, věnuje se v současné chvíli tvorbě Gustava Mahlera. Na řadu přišlo touto dobou nahrávání jeho čtvrté symfonie a byla by příliš velká škoda, pokud by tak pečlivě nastudované dílo nebylo předvedeno i veřejně.

O koncert byl pochopitelně velký zájem. Povolená kapacita pěti set návštěvníků s rouškami byla letmým odhadem nepochybně naplněna. Všeobecnou radost z návratu do koncertní síně dokazoval již mohutný potlesk, kterým posluchači přivítali domácí orchestr a především pak dirigenta. Muzikanti se bez váhání pustili do práce a natěšenému publiku naservírovali velmi chutnou a šťavnatou porci hudby. Uvedená symfonie spíše vypráví příběh, než usiluje o absolutní hudební zážitek – případně svým charakterem posluchače alespoň vybízí při poslechu zapojit fantazii. První věta by mohla být pomyslným klíčem odemykajícím její brány.

Vstup do Mahlerova světa byl v podání orchestru vynikající. Společná souhra, interakce mezi muzikanty a dirigentem, průzračná intonační čistota a celkově navozená atmosféra byly jedinečné. Popichující flétnový a rolničkový, později pak hornový motiv byl prokládán výborně vystavěnými tutti i sólovými tématy. Perfektní výkon podala hobojistka Jana Brožková. V instrumentaci sice chybějí trombóny a tuba, neubírá to ovšem orchestrálnímu zvuku na mohutnosti. Jestli někdo někdy dokázal rázem přišpendlit pět set lidí k židli, byl to právě Mahler prostřednictvím této interpretace. O úsměvný moment se postarala jistá paní, která vzniklé napětí uvolnila nadšeným potleskem už po první větě.

Ústředním tématem symfonie je smrt člověka a dětská představa o tom, co nastává po ní. To je poprvé naplno přiznáno ve druhé větě, která má formu scherza. Jedná se totiž o tanec, ke kterému na housle hraje sám Freund Hein – postava kostlivce, která v německé literatuře ztělesňuje smrt. Značného prostoru se tedy dostává koncertnímu mistrovi v sólech, kterými je tato část protkána. Tuto úlohu na sebe poprvé za své působení v České filharmonii vzal Jan Fišer – houslista, který byl doposud koncertním mistrem PKF – Prague Philharmonia a který v České filharmonii po boku Jana Mráčka a Jiřího Vodičky nahradil Olgu Šroubkovou, které orchestr po minulé sezóně neodhlasoval definitivu.

„Smrťácké“ barvě zvuku skřipek se autor pokusil přiblížit záměrem naladit housle o tón výš (melodii pak pochopitelně napsal o tón níž). Koncertní mistr tak s sebou na pódiu musel mít hned dva nástroje, které v průběhu věty střídal. Do sóla se Fišer pustil s odhodláním a vyznělo skvěle. V melodii mu občas sólově odpovídala i zástupkyně koncertního, sedící vedle něj. V samotném závěru, když se autor rozhodl použít pizzicato ve fortissimu na E struně ve vysoké poloze, vzniklé napětí již nevydržela struna a sama se odebrala na onen svět – vskutku symbolické. Poslední takty pak již byly pro houslistu příliš obtížné, aby je dohrál na standardně naladěný nástroj. Věřme ale, že prasklá struna, podobně jako střep z rozbitého talíře, přinese novému koncertnímu mistrovi štěstí.

Poněkud klidnější byla následující, třetí věta. Téma s variacemi představuje různé sólové nástroje i sekce orchestru. Zde předvedli hornisté svůj kvalitní tón ve velmi širokém rozsahu, a to oběma směry. Vše později graduje do mohutného zvuku za doprovodu velkého bubnu a hlasitých tympánů a opakuje se tak „uzemňující“ zážitek z věty první. Mahler tímto způsobem ztvárnil obraz náhrobního kamene a věčně spícího nebožtíka. Současně také pomyslně dovedl posluchače k nebeské bráně.

O tom, co se za ní může skrývat, následně zpívala sopranistka Chen Reiss. Izraelská pěvkyně s bohatou koncertní minulostí na těch nejprestižnějších pódiích je ve světě velmi uznávanou hudebnicí. Její návštěva tak byla pro všechny přítomné velikou poctou. Svou roli však v závěrečné větě symfonie sehrála pokorně a s patřičnou nevinností – přesně tak, s jakým záměrem ji autor do díla zařadil. Jedná se o píseň nesoucí jméno Nebeský život a pochází původně ze sbírky Chlapcův kouzelný roh. Sloky strofické písně pojednávající o dětské představě posmrtného nebeského života jsou odděleny opakujícím se rolničkovým motivem, který připomíná první větu symfonie a kontrastuje tak k bezstarostnému sopránovému sólu.

Poté, co dozněly poslední tóny harfy v závěru skladby, publikum odměnilo hudebníky mnohaminutovým neutichajícím potleskem, během kterého dirigent představil všechny sólisty a nástrojové sekce večera. Zasloužili si to, odvedli výbornou práci. Možná, že všeobecné nadšení bylo umocněno samotnou skutečností, že se po dlouhé době opět v Rudolfinu mohl uskutečnit symfonický večer se vším všudy (a s rouškami navíc), jisté však je, že v případě tohoto koncertu skutečně není třeba superlativy šetřit.

Foto: Petr Kadlec