13. únor
Svátek má Věnceslav a Věnceslava.
2015 – zemřel John McCabe, anglický skladatel a klavírista (narodil se 21. dubna 1939). V dětství byl těžce popálen a vzdělání dostával pouze doma. Díky množství času stihl do svých jedenácti let složit třináct symfonií. Později studoval na Royal Manchester College of Music a následně odjel do Německa, kde ho vyučoval skladatel Harald Genzmer. V letech 1983 až 1990 byl ředitelem londýnské hudební školy London College of Music. V roce 1985 mu britská královna udělila Řád britského impéria a o 21 let později mu byl udělen čestný doktorát na Liverpoolské universitě. Je autorem více než dvou stovek hudebních děl.
1963 – zemřela Noemi Jirečková, česká klavíristka (narodila se 29. července 1874). Od dětství se učila hrát na klavír ve Vídni, už jako dvanáctiletá vystoupila v Litomyšli a od roku 1891 koncertovala ve Vídni, v Praze, v Brně a v mnoha dalších českých městech. Klavírní hru studovala také ve Výmaru u B. Stavenhagena a roku 1895 absolvovala velké turné s houslovým virtuosem F. Ondříčkem, který si jí velmi vážil. Koncertovala také v Lipsku, kde ji vysoce ocenil dirigent Arthur Nikisch, v roce 1899 v Berlíně a roku 1904 s Českou filharmonií v Praze. Ve své době byla jednou z nejlepších interpretek díla Ludwiga van Beethovena. V roce 1907 zanechala ze zdravotních důvodů veřejných koncertů a do konce života žila v rodinné vile na Vinicích ve Vysokém Mýtě. Nikdy se neprovdala a zůstala bezdětná, se sestrou Julií se věnovala také fotografii. Její klavírní umění obdivoval ještě Jaroslav Seifert ve svých pamětech.
1937 – narodil se houslista a pedagog Ivan Štraus. Po studiu na pražské konzervatoři a HAMU studoval jako aspirant na konzervatoři v Moskvě u Galiny Barinové. V roce 1968 byl v konkurzu vybrán jako učitel Hudební fakulty AMU, roku 1975 z politických důvodů propuštěn a působil na Konzervatoři Pardubice. Od roku 1990 je profesorem HAMU. Věnuje se sólové i komorní hudbě, popularizuje současná díla. V letech 1968–1979 byl členem Českého tria, v letech 1979–2003 primáriem Sukova kvarteta, jako sólista vystupoval s různými orchestry doma i v zahraničí a je držitelem řady ocenění (vítěz soutěže Pražského jara 1964, cena Academy Charles Cross 1966). Vedle koncertů a vyučování vydává také smyčcové kvartety Bohuslava Martinů. V roce 2001 vystřídal houslistu Václava Snítila v čele poroty Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí a byl jejím předsedou pro osm ročníků. V porotě ovšem usedal už předtím, byl s ní spjat celkem devětadvacet let.
1895 – Bratři Lumièrové patentovali svoji verzi kinematografu, kombinace filmové kamery a projektoru.
1883 – v Benátkách zemřel Richard Wagner, německý skladatel a dirigent, ale i básník, spisovatel a režisér, výrazný představitel hudebního romantismu (narodil se 22. května 1813 v Lipsku), který přišel s vlastní novou koncepcí hudebního dramatu a stal se hlavním reformátorem opery v 19. století i autorem ukazujícím do budoucnosti hudební řeči. Jeho třináct jevištních děl z let 1833 až 1882 vznikalo v autorské představě o jednotě básnického slova, hudby, scény a herectví. Libreta, či spíše básně pro zhudebnění, si psal sám. Ještě víc než komplikovaný zpívaný básnický text fascinuje ovšem publikum Wagnerova výsostně romantická hudba, díky které se stal kultovním skladatelem – opojný a sugestivní symfonismus s pověstnými nekonečnými melodiemi, plný mystiky a velkých emocí, koncipovaný ve velkých plochách a protkaný příznačnými motivy. Řadu let žil mimo Německo – především v Rize a ve Švýcarsku, kde se usadil poté, když po nezdařené revoluci v roce 1848 musel uprchnout z Drážďan. V Bayreuthu mu bylo v roce 1873 umožněno za peníze bavorského krále Ludvíka II. postavit pro inscenace svých oper divadlo s tehdy vynikající akustikou a založit tam festivalovou tradici Bayreuther Festspiele, udržující si světovou proslulost dodnes. Divadlo vzniklo podle Wagnerových návrhů a dodnes je určeno výhradně pro jeho opery. Své ambice, s nimiž se obracel se značným patosem k německému publiku, naplňoval do poslední chvíle. Mladí hudebníci kolem něj ho považovali téměř za proroka. Skladatelovy protižidovské názory byly zneužity v období nacismu… Kromě oper se koncertně uvádí jeho cyklus Pět písní na slova Mathildy Wesendonckové, vnímaný jako studie k Tristanovi, němž pak s podporou novátorsky znějící opojné hudby přetvořil středověký milostný příběh v symbol romantické, nenaplněné lásky. Takové, kterou sám prožíval v Curychu v kontaktu s manželkou svého švýcarského mecenáše… Wagnerovy opery vznikaly pomalu, dlouhá léta.
Die Feen (Víly) – premiéra 29. června 1888 v Královském dvorním a národním divadle v Mnichově.
Das Liebesverbot oder Novize von Palermo (Zákaz lásky aneb Novicka z Palerma) – premiéra 29. března 1836 v Městském divadle v Magdeburku.
Rienzi, der Letzte der Tribunen (Rienzi, poslední z tribunů) – premiéra 20. října 1842 v Královském saském dvorním divadle v Drážďanech.
Der fliegende Holländer (Bludný Holanďan) – premiéra 2. února 1843 v Drážďanech.
Tannhäuser und der Sängerkrieg auf Wartburg (Tannhäuser aneb Zápas pěvců na Wartburgu) – premiéra 19. října 1845 v Drážďanech.
Lohengrin – premiéra 28. srpna 1850 ve Velkovévodském dvorním divadle ve Výmaru.
Tristan und Isolde (Tristan a Isolda) – premiéra 10. června 1865 v Mnichově.
Die Meistersinger von Nürnberg (Mistři pěvci norimberští) – premiéra 21. června 1868 v Mnichově.
Tetralogie Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův): Das Rheingold (Zlato Rýna) – premiéra 22. září 1869 v Mnichově. Die Walküre (Valkýra) – premiéra 26. června 1870 v Mnichově. Siegfried – premiéra 16. srpna 1876 ve Festivalovém domě v Bayreuthu. Götterdämmerung (Soumrak bohů) – premiéra 17. srpna 1876 v Bayreuthu.
Parsifal – premiéra 26. června 1882 v Bayreuthu.
1878 – narodila se Tereza Dubrovská, básnířka, klavíristka a mecenáška, vlastním jménem Terezie Mixová, provdaná Koseová (zemřela 8. listopadu 1951). Učili ji mimo jiné pozdější ředitel konzervatoře Karel Hoffmeister nebo Vítězslav Novák. Své bohatství a kontakty využívala k podpoře umění v nejrůznějších podobách.
1873 – narodil se Fjodor Ivanovič Šaljapin, operní pěvec-basista (zemřel 12. dubna 1938). Spolu s Enricem Carusem byl na počátku 20. století jedním z nejznámějších, nejvýznamnějších i nejpopulárnějších světových operních pěvců. Od roku 1921 žil v exilu. Kromě zpěvu se věnoval i malířství, sochařství a hrál ve filmech. Jím sepsané paměti vyšly v šestnácti jazycích. Od dětství tíhnul k hudbě, hrál ochotnicky divadlo a zpíval i v kostele. V sedmnácti se vydal na uměleckou dráhu kočovného herce, tanečníka, zpěváka a jako potulný komediant cestoval po celém Rusku. Od roku 1895 byl členem Mariinského divadla, pak přesídlil do Moskvy, v roce 1899 vystoupil poprvé ve Velkém divadle a od té doby na všech největších ruských operních scénách. Jeho životní rolí se stal Musorgského Boris Godunov. V roce 1901 zpíval poprvé v milánské La Scale, od té doby vystupoval po celé Evropě. Věnoval se operní i koncertní činnosti. V roce 1901 se také poprvé setkal se spisovatelem Maximem Gorkým, se kterým se velice brzy důvěrně spřátelil na celý život. Během první světové války založil dva lazarety z vlastních prostředků, po celou dobu vystupoval v petrohradském Mariinském divadle a po únorovém převratu v roce 1917 se stal i jeho uměleckým ředitelem. V roce 1918 jako první obdržel titul Národní umělec republiky. V roce 1921 se vydal na velké světové turné, ale do Ruska se už nikdy nevrátil. V letech 1901 až 1936 natočil desítky gramofonových nahrávek známých dodnes. V roce 1925 měl Šaljapin první koncert v pražské Lucerně, na kterém přednesl kromě operních árií také ruské a francouzské písně. Do Československa se vrátil koncertovat ještě několikrát a zajížděl také pravidelně jako lázeňský host zejména do Mariánských Lázní. Byl pohřben v Paříži na hřbitově Batignolles a jeho ostatky byly v roce 1984 po dohodě s rodinou převezeny do Moskvy na Novoděvičí hřbitov.
1870 – narodil se Leopold Godowsky, americký klavírista, skladatel a pedagog litevsko židovského původu (zemřel 21. listopadu 1938). Známý je hlavně pro transkripce děl jiných autorů, složil třeba Studie na Chopinovy Etudy. Z jeho dětí se proslavili chemik Leopold Godowsky a herečka Dagmar Godowská.
1862 – narodil se Karel Weis, skladatel, varhaník, dirigent, houslista, pedagog a sběratel lidových písní, známý též pod pseudonymem Celestin Nožička (zemřel 4. dubna 1944). Studoval na Pražské konzervatoři lesní roh, pak housle. Po čtyřech letech byl vyloučen, přešel na varhanickou školu a studoval teorii u Františka Skuherského. Působil jako varhaník kostela sv. Štěpána a současně jako kapelník a sbormistr Maiselovy synagogy. Pak vystřídal řadu zaměstnání, byl houslistou v Národním divadle, kapelníkem Národního divadla v Brně, sezónu působil i v Bautzen (Budyšíně). Byl zvolen řádným členem České akademie. Je pohřben v Praze na Malvazinkách. Jeho hlavním hudebním oborem byla skladba. Vedle řady oper a operet napsal kantátu Triumfátor, hudbu baletní i filmovou, jedinou symfonii c moll. Jeho nejznámějším a nejvýznamnějším dílem se stalo souborné velké vydání lidových písní Český jih a Šumava v lidové písni, monumentální patnáctisvazkové dílo, které je výsledkem jeho skoro padesátileté sběratelské a konzervační práce. Vycházelo postupně od roku 1928, autor je díky němu nazýván jako zachránce jihočeské lidové písně.
1741 – zemřel Johann Joseph Fux, rakouský barokní skladatel (narodil se 1659 nebo 1660). Z jeho učebnice kontrapunktu z roku 1725 pod názvem Gradus ad Parnassum se učila komponovat řada skladatelů 18. století, včetně Wolfganga Amadea Mozarta či Ludwiga van Beethovena. Mezi jeho nejslavnější žáky patří Jan Dismas Zelenka. Fuxova výjimečného talentu si zřejmě všiml císař Leopold I., který hudbu miloval a sám byl plodný komponista, a přijal ho do služeb. Stal se dvorním skladatelem a vicekapelníkem vídeňské katedrály sv. Štěpána, později dokonce císařským kapelníkem, což byl u dvora post vůbec nejvyšší. Následující čtvrtstoletí určoval podobu hudebního života ve Vídni. Byl velmi konzervativní a stal se tak brzdou mnohým mladým skladatelům zejména z Itálie, které pro jejich novátorství dvoru nedoporučil. I když se považoval víc za teoretika a pedagoga, jeho skladatelský odkaz je obsáhlý. Zachovalo se kolem 400 kompozic, z toho skoro dvě desítky oper. Rozsah jeho díla popsal detailně Ludwig von Köchel, který vytvořil i obecně známější soupis díla Mozarta. Svého uměleckého triumfu, pětihodinového provedení korunovační opery Costanza e Fortezza (Vytrvalost a síla) v zahradách Pražského hradu 28. srpna 1723, se Johann Joseph Fux ze zdravotních důvodů nezúčastnil. Jeho Te Deum zaznělo 5. září 1723 na závěr korunovačního aktu ve Svatovítské katedrále.
1725 – premiéru měla opera Rodelinda, regina de‘ Longobardi od Georga Friedricha Händela, a to v King’s Theatre v Haymarketu v Londýně, kde se odehrálo 14 představení, následovaných v příštích letech dalšími reprízami. Během jedné sezóny 1724/1725 napsal Händel pro Královskou hudební akademii postupně tři velké opery; dalšími dvěma byly Giulio Cesare a Tamerlano. Libreto Rodelindy bylo odvozeno z tragédie Pierra Corneilla Pertharite, roi des Lombards z roku 1652, zabývající se osudy krále Langobardů v 7. století. První moderní inscenace Rodelindy se objevila v Göttingen 26. června 1920; byla první z řady obnovených Händelových oper, které uvedl do produkce historik umění, händelovský nadšenec Oskar Hagen, spoluzakladatel tamního festivalu nesoucího skladatelovo jméno. V USA se Rodelinda hrála v roce 1931 a v Londýně byla obnovena v roce 1939.
1721 – narodil se John Reid, britský armádní generál a zakladatel katedry hudby na Edinburské univerzitě (zemřel 6. února 1807). Vedle vojenské velitelské kariéry, která ho zavedla až do Severní Ameriky, byl zdatným flétnistou a zkomponoval řadu pochodů, a to i na žádosti konkrétních pluků, upravených později pro velké dechové orchestry. Své jmění odkázal na založení profesorského místa hudby na Edinburské univerzitě. V Edinburku byla také v roce 1859 otevřena Reidova hudební škola.
1711 – narodil se Domènec Terradellas, španělský skladatel (zemřel 20. května 1751). Žil a tvořil v Itálii. Studoval skladbu na konzervatoři v Neapoli u věhlasného skladatele Francesca Duranteho. Stal se kapelníkem (maestro di capella) v Římě v kostele San Giacomo e San Ildefonso degli Spanuoli, který byl navštěvován převážně obyvateli španělské národnosti. V té době zkomponoval minimálně čtyři mše, několik motet a řadu drobnějších prací určených k bohoslužebným účelům. Po neshodách s podřízeným odjel do Londýna, kde úspěšně uváděl opery. Na skolnku života se vrátil do Itálie, kde opět uvedl několik oper.