15. únor

Svátek má Jiřina.

2025 – zemřel Jan Suk, literát, filozof, literární kritik, editor a publicista, vnuk skladatele Josefa Suka a pravnuk Antonína Dvořáka (narodil se 14. července 1951). Jeho nevlastním bratrem byl houslista Josef Suk, jako bezdětní byli posledními z dvořákovsko-sukovské linie rodu. Básnickému dílu se věnoval nepřetržitě od konce šedesátých let, jako literární publicista se zabýval i výtvarným uměním, hudbou a divadlem. Byl autorem monografie svého dědečka, skladatele a houslisty Českého kvarteta Josefa Suka, nazvané Melancholické století oblaku. Josef Suk a život umělců (Academia, 2020). Pro Českou televizi se scenáristicky a moderátorsky podílel například na dokumentu o životě a díle Josefa Suka Dotkl se mě prst Boží (2006).

2018 – zemřel Milan Křížek, skladatel, violista, muzikolog a pedagog (narodil se 9. března 1926). Studoval hudební vědu, hudební výchovu a dějepis na FF UK v Praze, soukromě skladbu u Jaroslava Řídkého a v roce 1959 složil státní zkoušku ze hry na housle. Učil na Hudební škole v Českých Budějovicích, pak na Pedagogické škole a zabýval se i činností popularizační. V roce 1959 nastoupil na Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde působil až do do důchodu. V letech 1990–2001 byl pedagogem Konzervatoře České Budějovice, současně působil řadu let jako externí violista v opeře Jihočeského divadla, v Jihočeské komorní filharmonii a několika komorních souborech. Skladatelsky vyšel z neoklasicismu, později se přikláněl k novým kompozičním technikám a syntéze soudobých výrazových prostředků. Některé jeho skladby premiérovala Jihočeská komorní filharmonie, řada z nich zazněla na Dnech soudobé hudby v Praze. Jeho dílo je uloženo v archivech Českého hudebního fondu, Jihočeského muzea, Jihočeské komorní filharmonie a Konzervatoře České Budějovice.

2013 – zemřel Antonín Kohout, violoncellista a pedagog (narodil se 12. prosince 1919). Několik let studoval u Karla Pravoslava Sádla. Od roku 1945 celoživotně, až do ukončení jeho činnosti v roce 1989, působil ve Smetanově kvartetu, které spoluzaložil. Absolvoval s ním na čtyři tisíce koncertů. Také vyučoval na HAMU v Praze. Studoval u něj například Pavel Hůla. Jeho syn Pravoslav Kohout je houslista, pedagog a publicista.

1981 – zemřel Karl Richter, německý varhaník, cembalista a dirigent (narodil se 15. října 1926). Stal se varhaníkem v evangelickém Tomášském kostele v Lipsku, spojeném s J. S. Bachem. Pak žil v Mnichově, kde v roce 1954 založil Münchener Bach-Chor a poté Münchener Bach-Orchester, které se rychle etablovaly jako významné mezinárodní soubory. Richter byl dirigentem obou těles do roku 1981. V dětství byl členem chlapeckého sboru Dresdner Kreuzchor, studoval v Drážďanech a v Lipsku, tam u Günthera Ramina, Karla Straubeho a Rudolfa Mauersbergera. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století podnikal koncertní turné do Japonska, USA i Sovětského svazu. Celý život propagoval dílo a hudbu Johanna Sebastiana Bacha.

1973 – zemřela Angela Cziczková, slovenská klavíristka, skladatelka a pedagožka (narodil se 28. dubna 1888). Byla dcerou Alexandra Cziczky, štiavnického varhaníka a dirigenta. Už ve čtrnácti se pokusila o vlastní skladby. Vystudovala hudební akademii Nemzeti Zenede v Budapešti. Stala se učitelkou hudby na hudební škole v Temešváru, Egeru a v Levicích, kde byla ředitelkou soukromé hudební školy. Po návratu na Slovensko se věnovala pedagogické činnosti.

1947 – narodil se John Adams, americký skladatel, minimalista, dirigent, klarinetista, libretista, nositel Pulitzerovy ceny z roku 2003 za chorál On the Transmigration of Souls (O převtělování duší) na památku obětí teroristických útoků z 11. září 2001. Adamsova hudba sehrála rozhodující roli v odklonu hudební estetiky od akademického modernismu směrem k rozsáhlejšímu, expresivnímu jazyku. Proslavil se operami Nixon v Číně a Smrt Klinghoffera, mezi jeho další známé kompozice se řadí Doctor Atomic a oratorium El Niño, skladby Shaker Loops, Grand Pianola Music, Harmonielehre, The Dharma at Big Sur nebo jeho Houslový koncert. Patří k nejhranějším dílům současné klasické hudby. Ač je vnímán jako minimalista, jeho tvorba se někdy vymyká koncepcím tohoto směru. Má meditativní atmosféru i zvukovou brilantnost a v některých dílech je patrná i jeho inspirace hudbou Středního východu. Jako umělce a myslitele ho formovaly intelektuální a umělecké tradice Nové Anglie, včetně studia na Harvardově univerzitě a účasti na koncertech Bostonského symfonického orchestru. V roce 1971 se nicméně přestěhoval do severní Kalifornie a od té doby žije v oblasti Sanfranciského zálivu.

1947 – premiéru měl Houslový koncert D dur, op. 35 Ericha Wolfganga Korngolda, brněnského rodáka spojeného pak převážně s Vídní, ale působícího v té době už v USA. Dílo věnoval Almě Mahlerové, vdově po svém dávném mentorovi Gustavu Mahlerovi. Na koncertě St. Louis Symphony Orchestra měli první provedení v rukou houslista Jascha Heifetz s dirigentem Vladimirem Golschmannem. Houslový koncert v každé ze svých tří vět vypůjčuje tematický materiál ze skladatelových hollywoodských filmových soundtracků.

1941 – zemřel Guido Adler, rakouský právník, hudební vědec a skladatel (narodil se 1. listopadu 1855). Patří k zakladatelům moderní muzikologie. Na vídeňské konzervatoři studoval hudební teorii a skladbu u Antona Brucknera a Otto Dessoffova. Později na univerzitě ho ovlivnily přednášky Eduarda Hanslicka, českého rodáka, habilitoval pak u něj prací Studie dějin harmonie. V roce 1885 byl jmenován profesorem dějin hudby na německé univerzitě v Praze. V letech 1898–1927 byl profesorem na vídeňské univerzitě, kde založil muzikologický ústav. Od roku 1894 řídil edici Denkmäler der Tonkunst in Österreich, v níž bylo vydáno 83 největších děl rakouské hudby. V roce 1927 stál u zrodu Mezinárodní společnosti pro muzikologii se sídlem v Basileji a byl jejím doživotním čestným prezidentem. Byl blízkým přítelem Gustava Mahlera a napsal o něm i knihu. Po obsazení Rakouska nacisty obdržel z rasových důvodů zákaz publikování a jen pro vysoký věk nebyl poslán do koncentračního tábora, na rozdíl od dcery. Na jeho rodném domě v Ivančicích, Vávrova ulice č. 2, byla v roce 1998 odhalena pamětní deska s českým a německým textem.

1931 – narodil se Zdeněk Marat, klavírista, skladatel, redaktor a publicista, aranžér a dirigent (zemřel 21. února 2016). Napsal na šest desítek skladeb, z toho asi čtyři stovky písní z oblasti populární hudby i vyššího populáru (např. To se nikdo nedoví nebo Přejdi Jordán), muzikály, filmovou hudbu (například ke třem desítkám pohádek nebo k populární trilogii Jak svět přichází o básníky, Jak básníci přicházejí o iluze a Jak básníkům chutná život), a také doprovod k některým cvičením na třech spartakiádách.

1924 – narodil se Jiří Šlitr, skladatel, instrumentalista, virtuózní klavírista, zpěvák, herec, knižní ilustrátor a výtvarník (zemřel 26. prosince 1969). Spolu s Jiřím Suchým a Ferdinandem Havlíkem založil roku 1959 divadlo Semafor. Složil přes 300 písní. Napsal hudbu k deseti celovečerním filmům a v některých z nich i hrál, např. Kdyby tisíc klarinetů. Vystudoval práva v Praze, oboru se nikdy nevěnoval, ale vysloužil si tím přezdívku Doktor Klavír. Společně s Jiřím Suchým podepsali v roce 1968 manifest Dva tisíce slov, čímž se výrazně zapsali do demokratizačního procesu pražského jara. Zemřel za nevyjasněných okolností na otravu svítiplynem ve svém ateliéru. Dodnes není jasné, zda se jednalo o nehodu nebo o sebevraždu. Je pohřben na Vinohradském hřbitově v Praze, poblíž je i hrob jeho přítele a kolegy Jiřího Grossmanna, který zemřel o dva roky později.

1918 – zemřel Pere Miquel Marquès, španělský skladatel a houslista (narodil se 20. května 1843). Už od čtyř let ukázal výjimečný hudební talent. V jedenácti letech hrál na housle v operním orchestru, pro který zkomponoval Fantasii pro housle a orchestr, sklidila značný úspěch. Studoval na pařížské konzervatoři. V roce 1863 se stal členem orchestru v Theatre Lyrique, ale pokračoval ve studiu kompozice a instrumentace, mimo jiné u Hectora Berlioze. Po vykonání vojenské služby se stal členem orchestru Teatro de la Zarzuela v Madridu a pokračoval ve studiu na madridské konzervatoři. Housle ho učil Jesús de Monasterio a skladbu Emilio Arrieta. Svou první zarzuelu Justos por pecadores uvedl na scénu v roce 1871. Kromě jevištních prací zkomponoval pět symfonií a další drobnější orchestrální skladby a písně. Počínaje rokem 1878 působil jako inspektor Národních hudebních škol a učil zpěv na dívčí škole v Madridu. Vydal instruktivní příručku pro učitele houslí na hudebních školách.

1910 – narodil se Rudolf Kende, skladatel, narozen jako Rudolf Kohn, pseudonym Bedřich Konša (zemřel 24. srpna 1958). Oba jeho rodiče zahynuli v Osvětimi, on měl víc štěstí a věznění v Terezíně překvapivě přežil i přes svůj tělesný hendikep, který mu znemožňoval vládnout rukama i nohama. Jeho postižení mu znemožňovalo zapisovat noty, party psali jeho žáci, později v Terezíně přátelé. I přes svůj handicap v táboře vyučoval. Do současnosti se dochovalo pouze minimum jeho prací. Hudební pozůstalost je uložena v Jihočeském muzeu, zbytek jeho skladeb se nachází neznámo kde. Je pohřben na židovském hřbitově v Českých Budějovicích.

1905 – premiéru měl Houslový koncert a moll Alexandra Glazunova. Věnoval ho houslistovi Leopoldu Auerovi, v jehož podání zazněl na koncertě Ruské hudební společnosti v Petrohradu.

1899 – narodil se Georges Auric, francouzský skladatel (zemřel 23. července 1983). Byl příslušníkem tzv. Pařížské šestky (Les Six), skupiny avantgardních umělců kolem Jeana Cocteaua. Většinu skladeb napsal pro divadlo, balet a film (Zvoník u matky boží, Kráska a zvíře, Prázdniny v Římě, Velký flám). Jeho talent objevil Erik Satie. Patřil k levicovým autorům, psal do komunistických časopisů Marianne a Paris-Soir, byl člen Association des Ecrivains et des Artistes Révolutionnaires, ale nebyl členem komunistické strany. Od roku 1962 byl ředitelem Národní opery v Paříži.

1892 – narodil se Ján Valašťan Dolinský, slovenský skladatel, sběratel lidových písní a esperantista (zemřel 2. března 1965). Založil a řídil dětský pěvecký sbor v Hrachovišti. Po vzniku Československa se stal učitelem na Měšťanské škole v Brezové pod Bradlem. Vedle povinností učitele vykonával funkci kantora v místním evangelickém sboru a založil dětský pěvecký sbor a v Sokole smíšený sbor. Podílel se na založení místního odboru Matice slovenské a pracoval i jako amatérský archeolog. Po odchodu do Turčianského Svätého Martina vyučoval na gymnáziu, vedl pěvecké sbory, byl členem Umělecké besedy slovanské, Spolku Bedřicha Smetany a Hudebního odboru Tranoscius. Do časopisu Slovenské pohľady psal recenze a kritiky. Přispíval také do časopisů Hudba a škola, Hudobní národ, Naše slovo, Živena, Evanjelický učiteľ a Cirkevné listy. Byl redaktorem hudební přílohy Evanjelického učiteľa, Nášho divadla a sborové sbírky Matice slovenské Varyto. Sbíral a upravoval slovenské lidové písně a komponoval vlastní skladby. Byl nadšeným propagátorem esperanta. Napsal první slovenskou učebnici esperanta a slovníky. Je pohřben na Národním hřbitově v Martině.

1868 – premiéru měla Symfonie č. 1 g moll Zimní sny od Petra Iljiče Čajkovského. Stála ho více práce než jakákoli jiná díla, při komponování čelil pochybnostem o své zralosti i o schopnosti ovládnout tak velkou formu, navíc čelil únavě z přepracování. Později si nicméně dílo vysloužilo pochvalu jako nejneodolatelnější mezi všemi prvními symfoniemi nejrůznějších autorů.

1867 – premiéru měl valčík Na krásném modrém Dunaji (Donauwalzer, plným názvem An der schönen blauen Donau), op. 314 Johanna Strausse syna. Mezi jeho pěti sty skladbami má čestné místo, je kultovní kompozicí, erbovním dílem rakouské hudby a v podstatě „tajnou hymnou Rakouska“. Poprvé zazněl v podání Wiener Männergesang-Verein, koncertní verze byla pak poprvé uvedena ve vídeňských Lidových sadech 10. března 1867.

1867 – narodil se Valeš Lísa, sběratel slováckých lidových písní, učitel a skladatel (zemřel 20. března 1939). Studoval na JAMU v Brně, kde byl jeho učitelem Leoš Janáček. Kromě Lelekovic a Otrokovic působil i v Tlumačově. Za podpory Janáčka a Vítězslava Nováka se věnoval sběratelské činnosti. Je pohřben na městském hřbitově v Otrokovicích.

1857 – zemřel Michail Ivanovič Glinka, ruský skladatel (narodil se 1. června 1804). Jako první autor získal široké uznání v rodné zemi, je považován za otce ruské klasické hudby. Proslavila ho zejména Kamarinskaja, orchestrální dílo založené na lidových melodiích, nebo opery Život za cara (1836) a Ruslan a Ludmila (1842). Jeho dílo mělo vliv na populární Ruskou pětku i řadu světových skladatelů. Ve třinácti byl poslán do Petrohradu na školu pro děti ze šlechtických rodin. Naučil se latinsky, anglicky a persky, studoval matematiku a zoologii a rozšířil si i hudební znalosti. Krátce studoval hru na klavír u anglického skladatele Johna Fielda. Tři roky strávil v Itálii a setkal se tam s několika slavnými osobnostmi včetně Mendelssohna a Berlioze. Ve Vídni uslyšel i hudbu Strausse, v Berlíně studoval skladbu pod vedením Siegfrieda Dehna. Kromě orchestrálních děl složil několik desítek písní, mnoho klavírních skladeb a v menší míře i komorní hudbu. Jeho „vlastenecká píseň“, pravděpodobně napsaná pro soutěž o státní hymnu z roku 1833, byla po několika desetiletích přijata jako národní hymna ruské federace během let 1990 až 2000. Na jeho počest po něm byly pojmenovány i tři ruské konzervatoře, v Nižním Novgorodu, v Novosibirsku a v Magnitogorsku.

1761 – zemřel Carlo Cecere, italský skladatel (narodil se 7. listopadu 1706). O jeho životě je známo málo. Byl houslistou a asi i flétnistou v klášteře Monteoliveto, kde pro uzavřenou společnost duchovních uvedl v roce 1741 operu La taveronla abentorosa na text Pietra Trinchery. Satirický obraz mnišského života urazil církevní kruhy a skladatel byl potrestán. Je pochován v kapli Congregazione dei Musici di S. Maria la Nuova.

1760 – narodil se Jean-François Le Sueur, francouzský skladatel, dirigent a pedagog (zemřel 6. října 1837). Byl prasynovcem malíře Eustacha Le Sueura. Začínal jako sborista v kostele sv. Wolframa v Abbeville a v katedrále v Amiens, v osmnácti byl jmenován sbormistrem v katedrále v Sées, pak odešel do Paříže studovat harmonii u abbé Nicolase Roze, sbormistra kostela Neviňátek. Na základě konkurzu se v roce 1786 stal ředitelem kůru v katedrále Notre-Dame. V letech 1788–92 působil v Londýně. Vrátil se až do revoluční Paříže a v Théâtre Feydeau uvedl s úspěchem tři své opery. V roce 1793 byl jmenován profesorem na École de la Garde Nationale a v roce 1796 také na nově založené konzervatoři. V roce 1804 ho Napoleon Bonaparte jmenoval kapelníkem v Tuileries, kde nahradil Giovanniho Paisiella. Pro korunovaci Napoleona zkomponoval Triumfální pochod a hymny Unxerunt Salomonem a Tu es Petrus, řídil slavnostní mši Paisiella a Vivat svého učitele abbé Roze. V roce 1813 byl jmenován členem Akademie krásných umění, kde nahradil André Grétryho, a byl vyznamenán Řádem čestné legie. Po návratu Bourbonů byl jmenován skladatelem královské kapely a dirigentem orchestru Opery. Od roku 1818 učil opět na konzervatoři a stal se velmi úspěšným pedagogem. Mezi jeho žáky patřili třeba Hector Berlioz, Ambroise Thomas, Charles Gounod, Louis Désiré Besozzi nebo Antoine François Marmontel. Je pohřben na hřbitově Père-Lachaise.

1744 – zemřel František Antonín Míča, český skladatel a kapelník (narodil se 5. září 1694). Dříve byl nesprávně uváděn jako František Václav Míča. Stal se komorníkem hraběte Jana Adama z Questenbergu, se kterým odcestoval do Vídně. Účinkoval v jeho hraběcí kapele a dále si doplňoval hudební vzdělání. Hudební provoz na jaroměřickém zámku byl velmi rušný a srovnatelný dokonce s panovnickým dvorem. To dokazuje mj. také rozsáhlý muzikologický výzkum zahájený v roce 2005. Jeho unikátním objevem je nález operních partitur pocházejících přímo ze sbírky hraběte Questenberga. Míča komponoval hlavně gratulační skladby, tzv. serenaty určené pro oslavy jmenin šlechtického majitele panství, a sepolkra (oratoria provozovaná v pašijovém týdnu, především na Zelený čtvrtek a Velký Pátek u Božího hrobu). Řada jeho děl se nedochovala. Stylově navazoval hlavně na hudbu barokních mistrů. V roce 1730 zkomponoval italskou operu L’origine di Jaromeritz in Moravia, která záhy zazněla i v překladu do češtiny a je považována za první operu provozovanou v českém jazyce. Napsal i další opery, dokonce na české texty, bohužel se ale nedochovaly, nebo nebyly v zatím neprozkoumaných zámeckých archivech objeveny.

1686 – premiéru měla Armida, opera Jean-Baptisty Lullyho. Dílo se hrálo v Théâtre du Palais-Royal v Paříži. Děj vychází z eposu Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa. Na stejné motivy složil operu Rinaldo Georg Friedrich Händel. Po ústupu Lullyho oper z repertoáru napsal na totožné Quilaultovo libreto v roce 1777 jednu ze svých nejslavnějších oper Christoph Willibald Gluck.

1571 – narodil se Michael Praetorius, německý luteránský skladatel, varhaník a hudební teoretik (zemřel na své narozeniny 15. února 1621). Jeho skladby se šířily v Evropě i mimo protestantské prostředí. Od roku 1587 byl varhaníkem v evangelickém chrámu Marienkirche ve Frankfurtu nad Odrou. Od roku 1592 sloužil na dvoře biskupa Jindřicha Julia, vévody z Braunschweigu, napřed jako varhaník a od roku 1604 jako kapelník tamního dvorního orchestru. Proslul zejména jako vynikající interpret na setkání varhaníků v Gröningen u Halberstadtu v roce 1596, kam se sjelo více než padesát německých varhaníků, aby společně posoudili nový nástroj halberstadtského varhanáře Davida Beckera. Toto setkání znamenalo historický zlom v chápání úlohy varhan a instrumentální hudby v období pozdní renesance. Jeho moteta jsou v severním Německu mezi prvními, které reflektují novou italskou interpretační praxi. Díky nim se stal uznávaným i jako skladatel a byl velmi plodný. Jeho díla často vycházela z německého protestantského chorálu. Na dvoře Jana Jiřího I. Saského v Drážďanech byl zodpovědný za slavnostní hudbu a byl jmenován dvorním kapelníkem, zůstal tam až do smrti. Byl pohřben ve Wolfenbüttelu, v evangelickém chrámu Blahoslavené Panny Marie v klenbě pod varhanami.