Svatováclavská tradice má své silné místo v hudební kultuře a kolem svátku sv. Václava se konalo mnoho koncertních akcí. Nesměla chybět ani na Podzimním festivalu duchovní hudby v Olomouci v katedrále sv. Václava. Ve středu 30. září zde zazněla Missa sancti Wenceslai Adama Václava Michny z Otradovic, od jehož úmrtí letos uplyne 350 let. Dále zaznělo pět skladeb Samuela Capricorna, vše v podání Ensemble Inégal pod taktovkou dirigenta Adama Viktory.

Podzimní festival duchovní hudby pokračuje ve své 33. sezóně a do olomouckého dómu sv. Václava přinesl koncert, který byl tomuto chrámu dedikován. I proto vystoupil se zdravicí arcibiskup olomoucký Josef Nuzík, aby koncert zahájil a přivítal hosty. Až poté se rozezněla hudba v podání Ensemble Inégal, souboru, který se věnuje poučené interpretaci staré hudby v autentické zvukové podobě. V čele souboru stanul jeho zakladatel Adam Viktora, který soubor vedl uměřenými a přesnými gesty. Soubor tvoří orchestr se dvojími houslemi, dvěma violami a dvěma violami da gamba různých výšek, k tomu ještě varhany a theorba, později se přidali ještě dva hráči na clariny. Sbor má dvanáct členů, čtyři z nich zpívají i sóla. Toto komorní uskupení znamená, že posluchač slyší každou notu zvlášť, i když dohromady tvoří všichni kompaktní a vyrovnaný celek. Hlasy na sebe bezprostředně navazují a předávají si melodickou linii nepřerušeně a plynule. Koloratury jsou velice čitelné a zněly vyrovnaně a čistě, soprány jsou subtilní, ale zářivé a hlubší hlasy zní sametově. Je evidentní, že tak nějak to tehdejší skladatelé zamýšleli a že tvořili svá díla na míru schopnostem svých interpretů.

První část večera byla věnována dílu skladatele Samuela Capricorna (původně Bockshorn; 1628–1665), který se narodil v českých Žerčicích, ale s rodinou se během třicetileté války několikrát stěhovali, až se uchytili nejprve v Bratislavě, kde učil hudbu na evangelickém gymnáziu, a později se přestěhoval do Stuttgartu. Zde se stal dvorním kapelníkem württenberského vévody. 

Capricornus jako příslušník evangelické rodiny, absorboval nejen hudbu z prostředí katolického, ale dokonce i dobový italský styl; a vypracoval si poté styl vlastní, výrazově bohatý, s kontrasty a se schopností dramatického vyjádření při práci se slovem. Skladby prostupuje cit pro melodiku a zpěvnost, stejně jako smysl pro vyváženost.

Z jeho tvorby zazněly vesměs skladby ze sbírky Opus musicum, nejprve skladba Domine, ad adjuvandum me festina (Pane, pomáhej mému osudu), kdy tenorista Ondřej Holub zahájil téma, které sbor, podporovaný orchestrem, rozváděl v hlasech, které se proplétaly. Dixit Dominus (Pán řekl) zahájil sbor, kdy se hlasy mísily v jednotlivých vokálních linkách, ve kterých se naléhavý, prosebný text opakoval v emočním napětí do optimistického závěru. Skladba Sonata 3 je vnitřní výstavbou přehledná, ale i technicky náročná; hráči orchestru se předháněli ve virtuozitě. Moteto O felix jucunditas (Ó šťastné příjemnosti) je ze sbírky Theatrum musicum. Tenorista spolu s altistkou Annou Moriovou zahájili skladbu, přidal se k nim příjemným a hutným basem Tomáš Šelc a společně přednášeli radostné sdělení v tanečním rytmu, podloženém basovou instrumentální složkou. Vylehčené a radostné zpívání zakončili důrazným akcentem. Poslední skladbou tohoto autora bylo Magnificat, opět ze sbírky Opus musicum. Skladatel zahájil velebným, chrámovým souzvukem a dál prokazoval cit pro zpěvnost. Nejprve zpíval sólový tenor spolu s altem, poté navázaly ostatní hlasy spolu s orchestrem, aby zazpívaly závěrem jásavé Gloria ve forte, střídaly se v koloraturách a prolínaly se až do závěrečného Amen. 

Druhá část koncertu patřila rytíři Adamu Václavu Michnovi z Otradovic, který složil skladbu Missa sancti Wenceslai přímo pro chrám sv. Václava v Olomouci. Tato autentičnost dala provedení závažnost a důstojnost. Zvlášť při příležitosti 350. výročí úmrtí tohoto českého skladatele, který žil v Jindřichově Hradci, kde byl jeho otec zámeckým purkrabím a současně i hudebníkem, hráčem na trubku. Adam Václav sám byl sbormistrem a varhaníkem místního proboštského kostela a byl také básníkem a členem literátského bratrstva. Zajímavé je, že založil Nadaci pro výchovu mladých hudebníků a věnoval jí část svého jmění. K jeho dílům patří především duchovní hudba, dále psal také písně a k nim vlastní, české texty. 

Polovina večera patřila ale jeho stěžejnímu dílu, kterým je Missa sancti Wenceslai, která je tvořena ordináriem Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus a Agnus Dei. Michna zde používá vedle polyfonie také sólové vstupy, střídá celý sbor s menšími ansámbly, které vedou dialog nejen mezi sebou, ale i s orchestrálními party. Vychází z českého písňového základu, což je jeho základ melodiky. Zde dostaly sólovou příležitost i dvě clariny, které se připojily k orchestru za potlesku publika.

1. Kyrie zahájil alt spolu s tenorem a pokračoval orchestr s jásavou špičkou clarin, přidaly se soprány a sbor se předháněl v koloraturách. 2. Gloria zahájil sólově tenorista tématem, pokračoval sólovým sytým basem Tomáš Šelc a následoval sbor s polyfonní částí, s emočně plným výrazem, za kterým zazněla radostně podávaná část s falešným závěrem. Ještě se ozvaly znova všechny hlasy, kdy se zvuk přeléval a sléval v polyfonním tvaru až do Amen. 3. Credo byla příležitost pro basistu, který hlas otevřel a vpadl sbor s koloraturami, dva soprány si spolu povídaly. Alt s tenorem přednášel pomalé a odevzdané Et resurrexit spolu s jasnými clarinami, poté je následoval basista se závažným vyprávěním. Po dalším klamném závěru se vystřídaly dva soprány s basistou a tenory v radostné části, ukončené Amen. Ve 4. Sanctus se střídaly svižné běhy ve všech hlasech, po odsazení zahřmělo fortissimo s akcenty, aby přešlo do lehkých koloratur. Sólo dvou clarin bylo poněkud rozpačité, ale následné zpěvní hlasy se spojily s houslemi a s celým orchestrem dospěly do závěru. 5. Benedictus zahájily dva soprány Denisy Hanušovské a Gabriely Eibenové a spolu s orchestrem a s altem zvolnily až do konce. 6. Agnus Dei je nejdojemnější část mše, orchestr zahájil něžně a měkce polyfonní strukturou, sopránové sólo zářilo, duet altu a tenoru byl jímavý a vše v houpavém rytmu dospělo do modlitby Dona nobis pacem.

Publikum dokázalo ocenit krásu hudebního díla skladatele již 350 let sice zesnulého, jehož dílo ale přesto dokáže oslovit mysl a srdce dnešního publika.

Publikum si vytleskalo přídavek, byl stylový, závěrečná část z Credo, pohodová a radostná. Ukončila koncert v prostředí nádherné gotické katedrály…

Foto: Tereza Hrubá

Facebook X E-mail WhatsApp