Balet Národního divadla uvádí Šeherezádu v novém hávu. Příběh odvahy, lásky a odporu, zasazený do exotické orientální krajiny, získává pod vedením choreografa Maura Bigonzettiho nový umělecký rozměr a ožívá na prknech Národního divadla po padesáti letech. Premiéra nejnovějšího celovečerního titulu se uskuteční 28. listopadu.

Baletní inscenace, vznikající jako světová premiéra exkluzivně pro Balet Národního divadla, je výsledkem tvůrčí spolupráce s jedním z nejvýznamnějších choreografů současnosti Maurem Bigonzettim. Padesát let od posledního inscenování ikonického baletu přináší Bigonzetti nové pojetí příběhu v nevšedních kulisách tvořených videoprojekcí. „S radostí Šeherezádu uvádíme po padesáti letech opět na prknech Národního divadla. Naposledy ji tady inscenoval Jiří Němeček. Letos si také připomínáme sto let od její české premiéry v choreografii Remislava Remislavského. Tento nadčasový příběh o odvaze, kráse a síle vyprávění je spojením tradice a inovace, které publikum Národního divadla zajisté potěší,“ říká generální ředitel Národního divadla Jan Burian.

Pod vedením uměleckého ředitele Baletu Národního divadla Filipa Barankiewicze je toto představení věnováno tématům, která jsou nadčasová a univerzální: Šeherezáda, vezírova dcera, riskuje vlastní život, aby zachránila ostatní ženy ve svém království před krutým osudem. Ve světě plném násilí a genderových stereotypů dokáže svým důvtipem a svou schopností vyprávět příběhy proměnit srdce krále Šahrijára. „Šeherezáda není jen nadčasovým příběhem odvahy a důvtipu, ale i působivým odrazem boje, který ženy zažívají i dnes,“ vysvětluje Filip Barankiewicz.

Mauro Bigonzetti spolupracoval s Baletem Národního divadla již dříve. V roce 2019 uvedl celovečerní balet Kafka: Proces a své originální choreografie přenesl do Prahy také prostřednictvím děl Vertigo (2016) a Holo Harmonies (2023). Bigonzettiho práce je postavena na hledání pravdy těla: fyzická zkušenost, lidské prožitky a pocity se odrážejí v každém pohybu tanečníků. „V reálném světě, ale zejména v tom divadelním, umělci navozují iluzi, která působí jako pravda,“ vysvětluje Bigonzetti. „Na jevišti ovšem existují těla, která nelžou. Jejich řeč je univerzální, čirá, nepřikrášlená.“

Hudební základ baletu tvoří symfonická suita Šeherezáda, op. 35 od Nikolaje Rimského-Korsakova, dílo, které původně nevzniklo pro taneční jeviště. Rimskij-Korsakov, mistr orchestrálních barev, skládal tuto hudbu jako symfonickou báseň inspirovanou blízkovýchodním příběhem o Šeherezádě. V roce 1910 vytvořil slavný soubor Sergeje Ďagileva, Ballets Russes, první baletní verzi na Korsakovovu hudbu. Choreografii zpracoval Michail Fokin a představili ji v Opéra Garnier v Paříži. Díky vášnivým scénám v provedení Václava Nižinského a Idy Rubinsteinové se dílo stalo okamžitým hitem a dosáhlo obrovského úspěchu, přestože choreograf musel hudbu přizpůsobit a provést některé škrty, což vyvolalo nesouhlas vdovy po skladateli. V této produkci se taktovky ujme dirigent Johannes Witt a významnou součástí inscenace jsou kostýmy z dílny italské návrhářky Anny Biagiotti a světelný design Carla Cerriho.

Foto: Serghei Gherciu

Facebook X E-mail WhatsApp