10. květen
Svátek má .
2012 – papež Benedict XVI. podepsal dekret, kterým katolická církev prohlásila za svou světici Hildegardu von Bingen (1098 – 1179), benediktinskou řeholnici, literární a hudební autorku, německou křesťanskou mystičku. Dokončil tak proces svatořečení započatý už roku 1228.
2012 – zemřel Bernardo Sassetti, portugalský klavírista a hudební skladatel (narodil se 24. června 1970), autor filmové hudby a jazzový hudebník. Byl pravnukem Sidónia Paise, portugalského prezidenta v roce 1918.
2008 – zemřela Leyla Gencer, turecká pěvkyně – sopranistka (narodila se 10. října 1928), známá jako La Diva Turca. Většinu své kariéry, trvající od začátku 50. let do poloviny 80. let, strávila v Itálii, a to ve stínu své slavnější kolegyně z La Scaly Marie Callas. Její repertoár zahrnoval více než sedmdesát rolí. Především přispěla ke vzkříšení děl Gaetana Donizettiho, včetně některých zapomenutých. Zpočátku zpívala ve sboru Tureckého státního divadla a roce 1950 debutovala v Ankaře na operní scéně v roli Santuzzy v Mascagniho Sedláku kavalírovi. O tři roky později debutovala ve stejné roli v Teatro di San Carlo v Neapoli. V milánské La Scale debutovala v roce 1957 jako Nová převorka ve světové premiéře Poulencových Dialogů karmelitek. Do roku 1983 tam pak postupně ztvárnila devatenáct rolí. Po otci byla Turkyně, její matka však byla Polka, potomek zchudlé litevské šlechty.
1987 – zemřel Miroslav Venhoda, varhaník, sbormistr, hudební organizátor a skladatel (narodil se 14. srpna 1915), znalec a popularizátor hudby starších epoch. Proslul zejména jako umělecký vedoucí souboru Noví pěvci madrigalů a komorní hudby, který sám založil a v letech 1956 až 1979 vedl a který se roku 1967 transformoval v profesionální soubor Pražští madrigalisté. Méně už se ví, že na konci 30. let studoval v Římě na Pontificio Instituto di Musica Sacra a že v Praze vedl od roku 1939 do roku 1950 chlapecký soubor Schola Cantorum – internátní školu zaměřenou hlavně na výuku gregoriánského chorálu, vokální polyfonie, hry na klavír, harmonium a varhany i hudební teorie, ale také na tvůrčí práci výtvarnou a nástrojařskou; to vše s laskavým rodinným zázemím a s důrazem na křesťanské hodnoty. Vyučoval také na středních školách a působil jako varhaník a regenschori v pražských chrámech a byla redaktorem a hudebním režisérem Gramofonových závodů… Pražští madrigalisté oživovali pozapomenuté hudební památky a oživovali hudební nástroje ze sbírky Národního muzea. Jedinečným počinem byly pravidelné sobotní koncerty v 17:17 na schodišti v Národním muzeu. Vedení souboru předal Venhoda Svatopluku Jányšovi.
1970 – narodila se Gabriela Montero, venezuelsko-americká klavíristka. První veřejné vystoupení měla v pěti letech, v osmi s Národním mládežnickým orchestrem Venezuely provedla Haydnův Klavírní koncert D dur. V devíti získala vládní stipendium ke studiu v USA. Kariéru započala v proslulém venezuelském hudebním vzdělávacím programu El Sistema, který však v dospělosti kritizovala – není podle ní izolovaným kulturním fenoménem, ale nástrojem politické propagandy tamního režimu, porušujícího lidská práva… Později studovala na Královské hudební akademii v Británii. Vystupovala ve významných koncertních sálech v USA a Evropě. Hrála 20. ledna 2009 na inauguraci amerického prezidenta Baracka Obamy nebo 10. prosince 2025 během předávání Nobelovy ceny míru venezuelské opoziční vůdkyni Marii Corině Machado. V roce 2024 ve Stockholmu provedla svůj vlastní Klavírní koncert č. 1 „Latinský“. V květnu 2024 obdržela Cenu Václava Havla za tvůrčí disent – za „projevování odvahy a kreativity k popírání nespravedlnosti a životu v pravdě“.
1957 – premiéru měl Klavírní koncert č. 2 F dur, op. 102 Dmitrije Šostakoviče, zkomponovaný k 19. narozeninám jeho syna Maxima. Právě ten zahrál při premiéře sólový part; byl to jeho absolventský koncert na Moskevské konzervatoři.
1957 – narodil se Petr Daněk, muzikolog, pedagog, dramaturg. Pracoval v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV, byl během let programovým ředitelem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, dramaturgem festivalu Pražské jaro a intendantem Pražského filharmonického sboru. Vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, na hudební fakultě pražské AMU, kde spoluvytvářel obor hudební management, a na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Umělecky vedl soubory Duodena cantitans (1983–2001), Capella Rudolphina a Octopus Pragensis, zabývající se interpretací hudby renesance, raného baroka a současnosti.
1951 – premiéru měl Koncert pro lesní roh a orchestr B dur, op. 91 Reinholda Glièra, nejznámější z autorových děl. Pro první provedení ho v Leningradu nastudoval sovětský hornista Valerij Polekh, na jehož návrh skladba vznikla a byla mu věnována. Jde o hudbu v neoklasicistním stylu se silnými romantickými vlivy.
1938 – narodil se Maxim Šostakovič (Maxim Shostakovich), rusko-americký klavírista a dirigent, syn skladatele Dmitrije Šostakoviče. Vzdělání získal na moskevské a leningradské konzervatoři, pak se stal šéfdirigentem moskevského Symfonického orchestru Svazového rozhlasu a televize, se kterým mimo jiné uvedl 8. ledna 1972 premiéru Patnácté symfonie svého otce. V roce 1981 emigroval do Západního Německa a později se usadil v USA. Dirigoval mimo jiné Neworleanský symfonický orchestr a Hongkongský filharmonický orchestr. V 90. letech vrátil do Petrohradu. Se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK v české metropoli postupně natočil komplet všech otcových patnácti symfonií.
1920 – narodil se Josef Svoboda, scénograf (zemřel 8. dubna 2002), jevištní výtvarník a pedagog, jeden z tvůrců Laterny magiky. Za život vytvořil výpravu pro více než 700 inscenací. V roce 1945 byl angažován jako šéf výpravy ve Velké opeře Divadla 5. května, od roku 1948 působil pak v Národním divadle – postupně jako jevištní výtvarník, šéf umělecko-technického provozu, scénický výtvarník a šéf výpravy, šéfvýtvarník a scénický hlavní výtvarník. Jeho první zahraniční scénou byla Rusalka v Teatro La Fenice v Benátkách v režii Václava Kašlíka. Pracoval také pro newyorskou Metropolitní operu (Carmen, 1972; Sicilské nešpory, 1974; Prodaná nevěsta, 1978), v Kennedyho centru ve Washingtonu, ve Slovinském národním divadle v Lublani, v Grande Opéra v Paříži, na Hudebních slavnostech v Bayreuthu (1969 Bludný Holanďan; 1974 Tristan a Isolda), ve Velkém divadle v Ženevě, v Londýně (1974 Wagner: Prsten Nibelungův), ve státní opeře v Mnichově, v Miláně, v Deutsche Oper v Berlíně (Hoffmannovy povídky, 1969; Ariadna na Naxu, 1970; Z mrtvého domu, 1981; Salome, 1990) a v Komische Oper v Berlíně. Podílel se na přípravě scény pro EXPO 67 v kanadském Montrealu a pro EXPO 70 v japonské Ósace. Mezitím v roce 1958 připravil společně s bratry Alfrédem a Emilem Radokovými v rámci Laterny magiky pro československý pavilón na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu představení a realizoval pro něj scénu využívající promítací systém polyekran. Od roku 1973 byl v Národním divadle uměleckým šéfem Laterny magiky, po jejím osamostatnění v roce 1992 se stal jejím ředitelem. V letech 1968–1989 byl řádným profesorem architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. O scénografii přednášel také na univerzitách po celém světě – v Brazílii, USA, Kanadě, Itálii a Francii. V roce 1990 vydal ve spolupráci s Milenou Honzíkovou knihu s názvem Tajemství divadelního prostoru. České kulturní prostředí dalo světu po druhé světové válce tři mimořádné osobnosti: Miloše Formana, Milana Kunderu a Josefa Svobodu. Žádný jiný český umělec nedosáhl ve svém oboru tak zásadní postavení na mezinárodní kulturní scéně.