14. březen

Svátek mají Rút a Matylda.

2016 – zemřel Peter Maxwell Davies, britský hudební skladatel a dirigent (narodil se 8. září 1934), známý jako enfant terrible 60. let. Jeho hudba tehdy totiž často šokovala publikum i kritiky. Například v roce 1969 tak zapůsobila 22. dubna při premiéře jeho komorní opera, monodrama Osm písní pro šíleného krále… Jeho odkaz zahrnuje osm divadelních děl, deset symfonií z let 1973 až 2013, sérii deseti Strathclyde Concertos pro různé nástroje, sérii smyčcových kvartetů pro Maggini String Quartet a další. Jednou z Daviesových nejoblíbenějších orchestrálních skladeb je An Orkney Wedding, with Sunrise (Orknejská svatba s východem slunce) s velkým dudáckým sólem. Mezi jeho spolužáky patřili Harrison Birtwistle, Alexander Goehr, Elgar Howarth a John Ogdon; společně založili New Music Manchester – skupinu věnující se soudobé hudbě. Rok strávil v Itálii, nějakou dobu pobýval rovněž v USA a v Austrálii. V roce 1966 se usadil na Orknejských ostrovech v severním Skotsku. V roce 1977 v Kirkwallu, metropoli Orknejí, založil Festival svatého Magnuse. V roce 1980 právě tam poprvé zazněla The Yellow Cake Revue, jeho sbírka v kabaretním slohu, vyjadřující protest proti plánům na těžbu uranové rudy na Orknejích. Jedna z částí – instrumentální šansonová melodie Farewell to Stromness – proslula samostatně… Jako dirigent byl Davies v letech 1979 až 1984 uměleckým ředitelem Mezinárodní letní školy v Dartingtonu a v letech 1992 až 2002 zástupcem dirigenta/skladatele u Královského filharmonického orchestru v Londýně a poté i u Filharmonického orchestru BBC v Manchesteru. V roce 1996 se stal s internetovým projektem MaxOpus jedním z prvních klasických skladatelů s webovou stránkou pro stahování hudby. V roce 2004 byl jmenován Mistrem královniny hudby.

1997 – zemřela Drahomíra Tikalová, operní pěvkyně – sopranistka (narodila se 9. května 1915), všestranná umělkyně s vřelým, jemně melancholicky zabarveným hlasem, ovládaným výbornou technikou. Po pětiletém angažmá v opeře Státního divadla Brno se v roce 1943 na základě nabídky dirigenta Václava Talicha stala sólistkou opery Národního divadla v Praze. Působila tam do roku 1984. Proslula jako Smetanova Mařenka, Vendulka, Barče, Anežka, Blaženka a Katuška, Dvořákova Rusalka, Xenie, Lidka, Bětuška i Julie, Janáčkova Jenůfa i Káťa Kabanová, první česká Katrena v Suchoňově Krútňavě, Sestra Paskalina z Her o Marii Bohuslava Martinů, Verdiho Aida, Amélie i Frasquita, Čajkovského Líza z Pikové dámy, Moniuszkova Halka, Wagnerova Alžběta, Senta i Elsa, Mozartova Dona Elvíra, Straussova Maršálka z Růžového kavalíra, Mascagniho Santuzza… Výjimečný vklad přinesla v oratorní a kantátové tvorbě i do koncertního života.

1988 – zemřel Willi Apel, americký muzikolog německého původu (narodil se 10. října 1893). Od roku 1936, kdy emigroval do USA, vyučoval: nejprve na Longy School of Music v Cambridgi ve státě Massachusetts, pak byl několik let profesorem na Harvardově univerzitě a na Radcliffe College a v letech 1950 až 1970 přednášel hudební vědu na Indiana University v Bloomingtonu. Vdova Ursula Apel-Siemeringová založila po jeho smrti nadaci na podporu studentů staré hudby na School of Music Indianské univerzity. Apel věnoval stejnou pozornost středověké a renesanční hudbě jako obvyklým a známým tématům typu Mozart a Beethoven. Ovlivnil tím vysokoškolské hudební vzdělávání v USA. Jeho kniha o notaci rané polyfonní hudby zůstává jedním z klíčových děl na toto téma.

1944 – zemřel Pavel Česnokov, ruský skladatel a sbormistr (narodil se 14. října 1877), autor mnoha pravoslavných sborových duchovních skladeb. Jako absolvent moskevského Synodálního institutu chrámového zpěvu byl diplomovaný regenschori, podobně jako i dva další z jeho bratří. Dlouhou dobu řídil v Moskvě sbor chrámu Nejsvětější Trojice na Grjazach, v letech 1917 až 1928 řídil sbor kostela Vasilije Neoksarijského na Tverské ulici. Po komunistické revoluci řídil Státní akademický sbor a byl sbormistrem Velkého divadla, od 1920 vyučoval dirigentství a sbormistrovství na moskevské konzervatoři. Po roce 1928 byl však donucen vzdát se činnosti sbormistra a skladatele duchovní hudby.

1936 – narodil se Ivo Bláha, hudební skladatel (zemřel 27. listopadu 2023), pedagog a spoluzakladatel katedry zvukové tvorby na Filmové fakultě Akademie můzických umění. Na FAMU vyučoval hudebně teoretické předměty, hudební praktikum, zvukovou dramaturgii audiovizuální tvorby, střih a úpravu hudební nahrávky, vedl diplomní semináře i praktická zvuková a filmová cvičení. Studijní obor Zvuková tvorba založil v roce 1980. Byl autorem publikace Zvuková dramaturgie audiovizuálního díla a dalších odborných knih. Komponoval hudbu komorní, orchestrální i vokální, velkou pozornost věnoval tvorbě pro děti, zejména pro dětské sbory, a byl autorem sborových úprav národních písní a hudby ke krátkým filmům. Jeho skladby jsou většinou výrazně a rozpoznatelně emotivně laděné. Na AMU studoval u skladatelů Jaroslava Řídkého, Vladimíra Sommera a Emila Hlobila. Účastnil se také kurzu elektroakustické hudby v Experimentálním studiu Československého rozhlasu v Plzni vedeného Miloslavem Kabeláčem a Eduardem Herzogem.

1913 – narodil se Witold Rudziński, polský skladatel (zemřel 29. února 2004). Je autorem didaktického díla Jak poslouchat hudbu, encyklopedie Hudba pro každého nebo knihy Co je opera, ale také publikací Skladatelská technika Bély Bartóka, O hudbě ve společnosti reproduktoru, dvousvazkové biografie Stanislawa Moniuszka a obsáhlého pojednání Hudební rytmus. Kromě komponování vyučoval na konzervatoři ve Vilniusu a v Polsku na Hudební konzervatoři v Lodži a na Hudební akademii F. Chopina ve Varšavě. Skladbu vystudoval na Konzervatoři Mieczysława Karlowicze ve Vilniusu a později na Gregoriánském institutu v Paříži, kde jeho učiteli byli Nadia Boulanger a Charles Koechlin.

1906 – narodil se Ulvi Cemal Erkin, turecký skladatel, klavírista a pedagog (zemřel 15. září 1972), člen průkopnické skupiny symfonických skladatelů, kteří později získali název Turecká pětka. Vystudovali v Evropě a ujali se odpovědnosti za vytvoření nového tureckého hudebního stylu, univerzálního a zároveň lokálního. Využívali západní hudební formy, jako jsou symfonie, koncert a operu, ale přinášeli do nich melodické, harmonické a modální prvky turecké kultury – anatolské vesnické hudby a osmanské dvorní hudby. Erkin studoval na Pařížské konzervatoři a na Ecole Normale de Musique, mimo jiné u Nadii Boulangerové. Hudbě se ve vlasti věnoval s manželkou, také klavíristkou, absolventkou Lipské konzervatoře.

1894 – premiéru měla Symfonie č. 1 g moll, op. 7 Carla Nielsena, symfonická prvotina sedmadvacetiletého dánského umělce. Johan Svendsen dirigoval Královský dánský orchestr, autor hrál u jednoho z pultu druhých houslí. Dílo začíná v g moll a končí strhujícím způsobem v C dur. Jde o Nielsenův charakteristický kompoziční prostředek – progresivní tonalitu. Jde pravděpodobně o vůbec první symfonii, která končí v jiné tónině, než ve které začala.

1885 – premiéru měla komická opera, či spíše opereta The Mikado s textem W. S. Gilberta a hudbou Arthura Sullivana, a to v londýnském divadle Savoy Theatre postaveném o čtyři roky dříve. Slavná autorská dvojice spolu vytvořila mezi lety 1871 až 1896 čtrnáct operet, mezi nejznámější z nich patří vedle Mikáda ještě HMS Pinafore a Piráti z Penzance. Operety Gilberta a Sullivana sklízely značné mezinárodní úspěchy, řada z nich zůstává v anglicky mluvících zemích dodnes populární a často uváděná. Není sporu, že jejich díla přímo ovlivnila pozdější vývoj muzikálu.

1875 – premiéru měla symfonická báseň Vyšehrad, první ze šesti částí cyklu Má vlast Bedřicha Smetany. Zazněla v Praze v programu filharmonického koncertu za řízení Ludwiga Slanského, sedmatřicetiletého kapelníka německého Stavovského divadla, a měla takový úspěch, že byla opakována. Protagonistou abonentních koncertů byl na Žofíně orchestr Philharmonie složený ze členů těles českého i německého divadla. Smetanova Má vlast, souborně provedená poprvé 5. listopadu 1882 v Praze na Žofíně, je vrcholným uměleckým projevem završujícím české obrození, dobu legitimního emancipačního snažení politicky, kulturně a jazykově dlouho upozaďovaného národa. Ve dvacátém století opakovaně plnila funkci symbolu se silným potenciálem povzbuzení pro těžké doby a přelomové okamžiky. Jedenadvacáté století nyní Mou vlast definitivně zařazuje jako klenot národní kultury do mezinárodního repertoáru a do světového hudebního dědictví. Postupně čím dál přesněji krystalizuje nadčasová hodnota této jedinečné kompozice. V tuzemsku je v nepřetržité řadě svátečních koncertů a souvisejících nahrávek konstantou, už po tři čtvrtiny století, tradiční uvádění Mé vlasti na květnovém Pražském jaru, a to už dlouho ve výroční den úmrtí skladatele jako jeho ikonické zahájení.

1864 – premiéru měla Malá slavnostní mše (Petite Messe Solennelle) Gioacchina Rossiniho, který ji popsal jako „poslední z mých hříchů stáří“. Rozsáhlá skladba pro dvanáct zpěváků, dva klavíry a harmonium vznikla na objednávku hraběte Alexise Pillet-Willa a jeho manželky Louise Pillet-Will. Poprvé zazněla při zasvěcení soukromé kaple hraběcího páru v Paříži. Provedení řídil od harmonia Albert Lavignac. Od dokončení poslední Rossiniho opery Guillaume Tell uplynulo tehdy už 34 let… Premiéra orchestrální verze se pak konala 24. února 1869 v pařížském divadle Salle Ventadour společností Théâtre-Italien, tři měsíce po Rossiniho smrti.

1852 – premiéru měl Manfred, op. 115 Roberta Schumanna – scénická hudba založená na básni Manfred od Lorda Byrona z roku 1817. Na koncertě v Gewandhausu v Lipsku zazněla jen předehra. Celé dílo, sestávající po předehře z patnácti dalších částí, včetně vokálních, bylo poté provedeno v Německém národním divadle ve Výmaru 13. června 1852 pod taktovkou Franze Liszta.

1847 – premiéru měl Macbeth, desátá opera Giuseppa Verdiho, a sice v Teatro della Pergola ve Florencii. Autorem libreta napsaného na motivy stejnojmenné divadelní hry Williama Shakespeara je Francesco Maria Piave. Temný a napínavý příběh o moci, ambicích a osudu, plný dramatické hudby a tragických konfliktů, se odehrává v 11. století ve Skotsku.

1835 – narodil se Manuel Fernández Caballero, španělský skladatel (zemřel 26. února 1906). Byl především autorem zarzuel, ale komponoval i duchovní díla a salónní písně. Stal se jedním z nejúspěšnějších španělských skladatelů 19. století a zažil mnoho skvělých premiér.

1804 – narodil se Johann Strauss starší (Johann Strauss I), rakouský skladatel (zemřel 25. září 1849), autor valčíků a polek. V letech 1819 až 1825 hrál v kapele Josefa Lannera, pak založil vlastní orchestr. První veřejné vystoupení měli v létě 1826 a rychle získali sympatie publika. Pozdvihl valčík na novou uměleckou úroveň a navíc byl mistrem reklamy. Brzy se stal nejpopulárnějším muzikantem ve Vídni. Od roku 1827 jeho skladby začaly vycházet tiskem. Po Lannerově smrti roku 1843 se stal hudebním ředitelem dvorních bálů. Složil slavný Radeckého pochod, na počest maršála, který se vítězně vrátil z potlačení povstání v italských državách monarchie. Straněním císařské moci ztratil ovšem v očích veřejnosti na popularitě… Produkcí i slávou ho předčil jeho nejstarší syn, Johann Strauss mladší (Johann Strauss Sohn), který začal konkurovat otci s vlastním orchestrem v roce 1844. Skladateli byli i synové Josef a Eduard.

1755 – narodil se Pierre-Louis Couperin, francouzský varhaník a skladatel (zemřel 10. října 1789), činný mimo jiné v kostele Saint-Gervais-Saint-Protais a v katedrále Notre-Dame de Paris. Byl členem slavné muzikantské dynastie, do níž patřil téměř o sto let dřív i François Couperin, sloužící u Ludvíka XIV.

1727 – byl pokřtěn Johann Gottlieb Goldberg, německý skladatel (zemřel 1756), rodák z královského pruského přístavního města Danzig (dnes Gdańsk). Jako geniální, ještě neplnoletý mladík, někdejší zázračné dítě, se dostal se svým jménem do životopisu J. S. Bacha. Byl totiž zřejmě prvním interpretem jeho variačního cyklu známého jako Goldbergovy variace – skladby objednané ruským velvyslancem v Sasku Hermannem Karlem von Keyserling pro obveselení při jeho bezesných nocích. Goldberg v té době, kolem roku 1741, působil v Keyserlingových službách. A zřejmě byl i Bachovým žákem.

1726 – narodil se Josef Antonín Štěpán (Joseph Anton Steffan), český cembalista a skladatel působící ve Vídni (zemřel 12. dubna 1797). S podporou hraběte Františka Jindřicha Šlika, který měl v jeho rodišti Kopidlně kapelu, se stal žákem vídeňského dvorního skladatele Georga Christopha Wagenseila. V roce 1763 byl jmenován dvorním klavíristou a v roce 1766 se stal dvorním učitelem klavíru. K jeho žákyním patřily dcery císařovny Marie Terezie – Marie Antoinetta (pozdější královna francouzská, manželka Ludvíka XVI.) a Marie Karolina (pozdější královna neapolsko-sicilská, manželka Ferdinanda I.). Řídil také vyučování zpěvu ve školách císařských granátníků a působil v šlechtických a měšťanských rodinách ve Vídni. Jeho skladatelský odkaz tvoří převážně díla pro klavír.

1681 – narodil se Georg Philipp Telemann, německý skladatel a multiinstrumentalista (zemřel 25. června 1767), představitel pozdně barokního slohu v hudbě. Co do počtu dochovaných děl, i když jde jen o polovinu z 3000 skladeb, které napsal, je nepochybně jedním z nejplodnějších autorů v historii. Jeho hudba se pohybuje ve francouzském, italském a německém dobovém národním stylu a jsou v ní jako exotické znatelné i vlivy polské taneční hudby. Byl v kontaktu s novými hudebními tendencemi a jeho odkaz se s odstupem jeví jako důležité spojení mezi pozdně barokním a raně klasicistním obdobím. Po obnovení pozornosti o Bachovu hudbu byl Telemann ne zcela spravedlivě upozaděn jako horší skladatel. Oživení zájmu o jeho tvorbu začalo až v prvních desetiletích 20. století a vyvrcholilo kritickým vydáním díla v 50. letech… Jako mladý začal studovat práva na Lipské univerzitě, ale nakonec se stal profesionálním hudebníkem. V Lipsku zastával důležité pozice – komponoval duchovní hudbu pro kostely Nikolaikirche a Thomaskirche, stal se ředitelem městské opery Opernhaus auf dem Brühl a později hudebním ředitelem v Neukirche. V Lipsku vytvořil nepřeberné množství nové hudby, včetně několika oper. Mezi roky 1705 a 1706 byl kapelníkem dvora hraběte Erdmanna II. z Promnitzu v Sorau (nyní jde o polské město Żary). Pak vstoupil do služeb vévody Jana Viléma v Eisenachu, kde se potkal s tamním rodákem Johannem Sebastianem Bachem, o čtyři roky mladším. Telemann tam byl koncertním mistrem, tajemníkem a kapelníkem. I v Eisenachu napsal velké množství hudby – čtyři roční cykly církevních kantát, desítky sonát a koncertů a další díla. V březnu 1712 se přestěhoval do Frankfurtu, kde se stal městským hudebním ředitelem a kapelníkem v Barfüßerkirche. Psal hudbu pro dva významné kostely, pro městské obřady a pro různé soubory a hudebníky. V roce 1721 se pak pro zbytek života usadil v Hamburku; tam se stal hudebním ředitelem pěti hlavních evangelických kostelů velkého města. Vokálním mistrovským dílem tohoto období jsou jeho Pašije podle svatého Lukáše z roku 1728… Když v roce 1722 zemřel Johann Kuhnau a město Lipsko hledalo nového Thomaskantora, Telemann se o místo ucházel a byl dokonce schválen; nakonec však post odmítl, protože mu hamburské úřady zvýšily plat. Poté, co nenastoupil ani další vybraný kandidát, skladatel Christoph Graupner, připadlo lipské zaměstnání třetímu uchazeči v pořadí, Johannu Sebastianu Bachovi… Telemann se osobně znal s Händelem, ale s Bachem se skutečně přátelil; jeho synovi Carlu Philippu Emanuelovi byl u křtu kmotrem. Ten pak po Telemannově smrti nastoupil v Hamburku na jeho místo.