31. leden
Svátek má Marika.
2017 – premiéru měla 11. symfonie amerického minimalisty Philipa Glasse. V newyorské Carnegie Hall ji v den skladatelových 80. narozenin provedl Bruckner Orchester Linz, jeden z objednavatelů díla, a dirigent Dennis Russell Davies. Je určena pro plný symfonický orchestr, včetně rozšířené bicí sekce o pěti až devíti hráčích, dvou harf, klavíru a celesty.
2016 – premiéru měla opera South Pole (Jižní pól) českého skladatele Miroslava Srnky s libretem australského dramatika Toma Hollowaye. Jde o drama závodu dvou polárníků, Amundsena a Scotta, Nora a Britta, o dobytí jižního pólu v roce 1911. Premiéra se uskutečnila v Bavorské státní opeře v Mnichově. Režii měl Hans Neuenfels, který byl s Katrin Connan také spoluautorem scény. Dirigoval Kirill Petrenko. Roalda Amundsena ztvárnil barytonista Thomas Hampson, Roberta Scotta tenorista Rolando Villazón.
1994 – barcelonské operní divadlo Gran Teatro del Liceo, postavené v roce 1847, podruhé vyhořelo. Znovuotevřeno bylo v roce 1999.
1982 – zemřel Jiří Srnka, skladatel filmové hudby (narodil se 19. srpna 1907), která se stala jeho celoživotním posláním. Napsal hudbu k téměř dvěma stům celovečerních filmů a k mnoha seriálům. První spoluprací byl v roce 1936 Weissův dokument Dejte nám křídla, poslední byla v roce 1977 hudba ke snímku režiséra Ivo Tomana Ve znamení Tyrkysové hory. Srnka začínal jako houslista a kapelník v orchestru Jaroslava Ježka v Osvobozeném divadle. Krátce působil v orchestru Národního divadla a v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu. Byl předtím v Písku žákem legendárního houslového pedagoga Otakara Ševčíka, na Pražské konzervatoři studoval hru na housle u Jana Mařáka a Jindřicha Felda a skladbu u Otakara Šína. Absolvoval navíc Mistrovskou školu u Vítězslava Nováka a mikrotonální oddělení Aloise Háby. Stal se vůdčí a průkopnickou osobností filmové hudby v tuzemsku, ale řada jeho děl je považována za mimořádný přínos pro světovou filmovou tvorbu. Stojí však i za desítkami scénických hudeb u divadelních her a psal rovněž orchestrální a komorní skladby a písně.
1938 – zemřel Alois Provazník, varhaník a skladatel (narodil se 9. ledna 1856). Většinu života strávil v Rychnově nad Kněžnou, kde působil jako varhaník a učitel hry na varhany, klavír, housle i dechové nástroje. Stal se organizátorem hudebního života města. Založil hudební spolek Dalibor a byl do roku 1926 jeho sbormistrem. Pořádal koncerty vážné hudby a zasloužil se o to, že v Rychnově vystupovali přední čeští umělci. Jeho děti se také staly hudebníky: Anatol Provazník známým hudebním skladatelem, Zdeněk Provazník klavíristou (účinkoval v kabaretu Červená sedma), Louisa Horáková-Provazníková operní zpěvačkou a Marie Šašková-Provazníková klavíristkou a hudební publicistkou.
1937 – narodil se Philip Glass, americký skladatel, patřící celosvětově k nejvlivnějším a nejslavnějším tvůrcům přelomu dvacátého a jedenadvacátého století, a to spolu se Stevem Reichem, Terrym Rileyem, Johnem Adamsem a Michaelem Nymanem. Zásadně se podílel na vývoji podmanivého typu hudby, označované za minimalismus, kterou tvoří polyrytmické ostinátní opakování současně znějících motivů odlišných délek a postupné prodlužování nebo zkracování frází, měnící rytmický a melodický obsah zase jiným způsobem. Napsal víc než dva tucty oper a podobné množství symfonií i nástrojových koncertů, devět smyčcových kvartetů a řadu dalších komorních skladeb a mnoho partitur pro film a divadlo. Založil Philip Glass Ensemble, se kterým vystupoval jako hráč na klávesy. Jeho předky byli lotyšští a rusko-židovští emigranti. Jako dítě hrál na flétnu, na University of Chicago studoval matematiku a filozofii, hudbu pak na newyorské Juilliard School. V 50. letech v Paříži navštěvoval ateliéry umělců a velký dojem na něj udělaly filmy Jeana Cocteaua. V 60. letech nejenže studoval u Dariuse Milhauda na letní škole hudebního festivalu v Aspenu, ale se stipendiem se vrátil do Paříže a studoval kompozici u Nadii Boulangerové. Ovlivnilo ho to na celý život, stejně jako pobyt v Indii… Na adresu generace poválečných avantgardistů, jako byli Pierre Boulez nebo Karlheinz Stockhausen, Glass poznamenal, že nemělo smysl pokoušet se dělat jejich hudbu lépe než oni, a tak o své generaci řekl: „Začali jsme tedy jinde“.
1921 – narodil se Mario Lanza, americký tenorista a hollywoodská filmová hvězda, rodným jménem Alfredo Arnold Cocozza (zemřel 7. října 1959). Jeho nedlouhá kariéra zahrnovala operu, rádio, koncerty, nahrávky a filmy. V opeře debutoval jako Fenton v komedii Veselé paničky windsorké Otta Nicolaie 7. srpna 1942 v Tanglewoodu ve státě Massachusetts, letním působišti Bostonského symfonického orchestru. Tam, na Berkshireský hudební festival, mu poskytl stipendium dirigent Sergej Kusevickij. Operní kariéru mu přerušila druhá světová válka, byl povolán k Vojenskému letectvu USA. Mezi červencem 1947 a květnem 1948 podnikl turné po Spojených státech, Kanadě a Mexiku, které obsahovalo 86 vystoupení. Své první komerční nahrávky pro RCA Victor natočil v květnu 1949. Ve filmu Velký Caruso z roku 1951 si zahrál legendárního tenoristu Enrica Carusa. Charakteristický byl Lanzův velice emotivní styl zpívání.
1910 – zemřel Gustav Walter, operní pěvec původem z českých zemí (narodil se 11. února 1834). Debutoval v roce 1855 v roli Edgarda v Donizettiho opeře Lucie z Lammermooru na prknech brněnského divadla. V průběhu tří dekád ztvárnil řadu hlavních rolí ve Vídeňské dvorní opeře, především v dílech Wolfganga Amadea Mozarta a Richarda Wagnera. V recitálových programech uvedl mnoho premiér písní Johannese Brahmse a Antonína Dvořáka, například jeho Cikánské melodie. Přes dvacet let, od roku 1882, vyučoval zpěv na Vídeňské konzervatoři.
1906 – narodil se Benjamin Frankel, britský skladatel (zemřel 12. února 1973). Je autorem pěti smyčcových kvartetů, osmi symfonií, Koncertu pro housle „Na památku šesti milionů“ a Koncertu pro violu a k tomu stovky filmových soundtracků. Ve 30. letech pracoval také jako aranžér big bandů.
1900 – narodil se František Bureš, skladatel a pedagog (zemřel 19. září 1959), jehož dílo vychází z chrámových a pedagogických potřeb. Po komunistickém puči v roce 1948 se ani on nevyhnul komponování tendenčních masových písní. Na Pražské konzervatoři vystudoval klavír, varhany, housle, sborový zpěv a skladbu. Nejprve byl varhaníkem a ředitelem kůru u redemptoristů v Praze na Malé Straně a současně vyučoval na Cimrově českoslovanské akademii hudby. Postupně byl pak ředitelem hudební školy v Lounech, varhaníkem v klášteře premonstrátů v Želivi, středoškolským učitelem v Banské Bystrici, v Modre a v Bratislavě a za války a po válce pedagogem na učitelských ústavech a gymnáziích v Brně, Hořovicích, Valašském Meziříčí a Olomouci.
1894 – premiéru mělo Elegické trio č. 2 d moll, op. 9 Sergeje Rachmaninova. Bylo věnováno „Památce velkého umělce“, tím byl myšlen Čajkovskij. První provedení se konalo v Moskvě, interprety byli Rachmaninov, houslista Julius Conus a violoncellista Anatolij Brandukov. Klavírní trio je podobné Čajkovského Triu a moll, které bylo věnováno Nikolaji Rubinsteinovi. Australský klavírista Alan Kogosowski aranžoval Rachmaninovovu skladbu do podoby klavírního koncertu s orchestrem – Concerto Élégiaque d moll, op. 9b.
1871 – narodil se Bohumil Tomáš, dirigent a skladatel (zemřel 6. září 1945), v letech 1907 až 1940 ředitel chrámového kůru v Jičíně, kde rovněž učil zpěv na středních školách a s místními ochotníky nastudoval několik oper a operet. Po studiu na Varhanické škole v Praze působil nejprve v chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a zpíval v operním sboru Národního divadla. V roce 1895 se stal kapelníkem ve společnosti P. Švandy, s níž vystupoval po dva roky v brněnském Národním divadle. Poté byl kapelníkem v Sibiu v Sedmihradsku, u Lacinovy společnosti v Ostravě, znovu v Brně, u Zölnerovy společnosti v Lublani, ve Vídeňském Novém Městě, v Lázních Bělohrad… Jeho syn Zdeněk Tomáš se stal sbormistrem a dirigentem. Společně založili a řídili Rakovnickou operu.
1797 – narodil se Franz Schubert, rakouský hudební skladatel (zemřel 19. listopadu 1828), Vídeňan, jehož rodiče přišli ze severu Moravy. Jeho odkaz tvoří pomyslný most mezi klasicismem a raným romantismem. Ovlivnili ho Mozart s Beethovenem. Napsal osm symfonií kombinujících klasické formy s melodiemi rozvíjenými už novějším, tedy romantičtějším způsobem, tedy volněji a táhle; výsledek se projevuje odlišně chápaným napětím, jinak umístěnými vrcholy. Zůstaly po něm krásné mše a baletní i scénická hudba, klavírní miniatury a komorní skladby, ale největší pozornost dosud vzbuzuje šest stovek mistrně koncipovaných písní… V roce 1804 se mladý Schubert jako talentovaný zpěvák poprvé dostal do povědomí Antonia Salieriho, tehdejší přední vídeňské hudební autority. Později se rozhodl, že ho bude soukromě vzdělávat v hudební teorii a v kompozici. V roce 1808 se díky sborovému stipendiu stal žákem císařského semináře Stadtkonvikt… Za života se o Schubertově tvorbě mimo okruh přátel – kteří ho v biedermeierovské atmosféře měšťanské vídeňské společnosti jako nemajetného a nepříliš praktického, ale bohémsky žijícího podporovali – ovšem mnoho nevědělo. Celá Schubertova kompoziční pozůstalost vyšla tiskem až o půlstoletí později. Ukázalo se, že rozhodně nebyl pouhým bezstarostným melodikem, ale naopak hloubavým umělcem s velkou chutí experimentovat, zejména ve vyjádření výrazu textu značným novátorem. Jeho díla objevili a propagovali Felix Mendelssohn-Bartholdy, Robert Schumann, Franz Liszt, Johannes Brahms a další skladatelé 19. století.
1679 – premiéru měla opera Bellérophon od Jean-Baptisty Lullyho, a to v Paříži v Théâtre du Palais-Royal, veřejném divadle, které shořelo v roce 1781 a nebylo už znovu vybudováno. Jde o operu, kterou dosáhl Lully rozhodného úspěchu u veřejnosti. Premiéry se neúčastnil král Ludvík XIV., ale mnoho členů jeho rodiny ano. Opera se před stále početným publikem hrála po devět měsíců. Bellérophon je první opera, kterou Lully dal vytisknout v plné partituře již v době prvního uvedení. Námět pochází z díla O původu bohů antického básníka a filozofa Hésioda z přelomu 8. a 7. století před naším letopočtem. Poprvé byl zpracován na operu roku 1642 v Benátkách skladatelem Francescem Sacratim, mezi pozdějšími díly na stejný námět figuruje Bellerofontes Josefa Myslivečka.