„Martinů? Promyšlené a naprosto zvládnuté nastudování, špičkový výkon.“

„Sukův pochod zahraný velmi dobře, i s bezchybnými fanfárami trubek v úvodu.“

„Václav Petr zahrál Koncert h moll opatrněji, krásně spolehlivě, zpěvně, bez přehánění temp.“

Olomoucká Reduta je z hlediska symfonického provozu sálem nevelkým, hodně útulným. Na koncertním zvuku Moravské filharmonie se to podepisuje značně, nikoli úplně ku prospěchu věci. Dojem ze čtvrtečního inauguračního koncertu nového šéfdirigenta Jakuba Kleckera zůstává přesto mimořádně příznivý. Zejména díky způsobu, jakým společně prezentovali Čtvrtou symfonii Bohuslava Martinů.

Symfonie, psaná v americkém exilu, svým pozitivním vyzněním odráží naděje jarních měsíců roku 1945 – to znamená psychické uvolnění přicházející s koncem druhé světové války a výhled k návratu do původních kolejí, včetně možnosti podívat se konečně zase domů. Sál Reduty z partitury, která obsahuje řadu prvků směřujících ke zvukově velkému neoimpresionismu, zvýraznil díky sušší akustice její neoklasické prvky. V poměru ke smyčcům totiž poněkud zřetelností a konkrétností dominovaly dřevěné dechové nástroje. Ale ani jejich zvuku, ani zvuku žesťů nebylo v absolutním měřítku přespříliš. Jakubu Kleckerovi se dařilo držet dynamiku na uzdě tak, aby mu zbyl prostor pro vrcholy skladby. Zvýrazňoval je i velmi zdařile v tempech. Dokázal v první větě skvěle modelovat témata a proměny ploch, ve druhé větě gradovat dynamické vlny, nepřehánět skotačivost synkop a odlišit střední pastorálnější oddíl, ve třetí rozezpívat a stupňovat až nebesky krásnou intenzitu zpěvu smyčců a ve finále dospět k radostnému, ale nikoli lacinému vyvrcholení. Filharmonie mu hrála dokonale, sjednoceně, vnímavě k potřebným ztišením, i v nejvyšší síle zvukově rozumně. Promyšlené a naprosto zvládnuté nastudování, špičkový výkon.

Strhující Martinů byl závěrečnou skladbou koncertu a také jeho jednoznačným vrcholem. Byl prubířským kamenem pro těleso, které naprosto obstálo. A zkouškou pro posluchače, kteří moderně vršenou, ale přesto snad přehlednou a dostatečně libozvučnou skladbu přijali naprosto vstřícně.

Po prezentaci nového vizuálu Moravské filharmonie Olomouc, kdy si mohlo publikum chvíli připadat ne jako na koncertě, ale jako v kině, což také dávalo najevo, otevřel celý čtvrteční večer Sukův sokolský pochod V nový život. V dané akustice se opravdu blížící dojmům z promenádního koncertu vojenské hudby. Zahraný ale velmi dobře, i s bezchybnými fanfárami trubek v úvodu. Velkou položkou večera byl pak Dvořákův Violoncellový koncert h moll. Se sólistou Václavem Petrem, mladým koncertním mistrem České filharmonie. Zahraný opatrněji, krásně spolehlivě, zpěvně, bez přehánění temp… a Jakubem Kleckerem bezpečně a pozorně vedený a doprovázený, s jistotou pokračující i v místě maličkého zaváhání sólisty.

Jako jedenáctiletý pobýval (léčil se i komponoval) v Olomouci Wolfgang Amadeus Mozart. Rodiče s ním tehdy ujeli z Vídně před epidemií černých neštovic. Jako místo vystoupení geniálního dítěte se však na Moravě uvádí Reduta v Brně. Ta olomoucká, na Horním náměstí, sloužívala původně jako tančírna. Dnes se do Reduty vchází přes foyer Moravského divadla. Průčelí společného vstupu se neliší od dalších domů na náměstí. Pro potřeby filharmonie bylo do původně empírového sálu již dříve vestavěno vyvýšené pódium, velká rekonstrukce se pak uskutečnila na začátku nového tisíciletí. Výsledkem je pět set míst k sezení a příjemný, moderně vyhlížející interiér, který přiznává historický původ. Akusticky se určitě učinilo, co bylo možné. Zvuk je dobrý, olomoucké publikum je určitě zvyklé, blízký kontakt s umělci zajímavý a příjemný, ale delší dozvuk by pro symfonickou hudbu byl samozřejmě lepší a příznivější.

Foto:  archiv MFO

Facebook X E-mail WhatsApp