„Ona proslulá energičnost Haasovců jde ruku v ruce s lyričností, barevností, zpěvností.“

„Krásný měkký zvuk se nesl zpola restaurovanými prostorami barokního paláce, posluchači ani nedutali u vědomí toho, že jsou přítomni mimořádné chvíli.“

„Zářivý Furiant, propracovaný a prožitý do poslední noty, posluchači doslova hltali, dýchali v jeho rytmu.“

Pár dní před zakončením měsíc trvajících Drážďanských hudebních slavností vystoupil ve středu 8. června Pavel Haas Quartet v historickém paláci ve Velké zahradě – a německé obecenstvo doslova okouzlil. Nejen svým podáním Schubertova kvartetu G dur, ale i interpretací Klavírního kvintetu A dur Antonína Dvořáka, v němž se ke kolegům připojil klavírista Boris Giltburg.

Soubor ve složení Veronika Jarůšková – primárius, Marek Zwiebel – druhé housle, Luosha Fang – viola, Peter Jarůšek – violoncello v Drážďanech předvedl, proč je řazen do špičky světových kvartet. Propracovaná technika, hluboké soustředění, souhra na zlomky vteřiny, propracovanost detailů, logické kontrasty, emocionální síla, to vše uvádí posluchače v nadšení. Ona proslulá energičnost Haasovců jde ruku v ruce s lyričností, barevností, zpěvností.

Svůj poslední Smyčcový kvartet G dur č. 15 (D. 887) napsal Franz Schubert během deseti dní v roce 1826, dva roky před smrtí, sužován vleklými zdravotními potížemi. Skladbu, v níž probleskují úzkost, zoufalství, ale i naděje a touha, považovanou za vrchol Schubertovy komorní tvorby, zahrálo kvarteto s velkým citovým vkladem a obdivuhodnou lehkostí, s níž se hráči přenášeli přes technické nároky této kompozice. Druhá věta Andante v podání Pavel Haas Quartet se neodbytně dobývala k srdcím posluchačů svým vzrušením, nostalgií, zoufalstvím, které překonávalo toužebné téma houslí Veroniky Jarůškové. Schubert ani v této skladbě nezapře své mistrovství vedení hlasů, je až blaženství poslouchat, jak si s jejich linkami pohrává, jak je rozvíjí, navazuje, vede k dialogu. Třetí Scherzo bylo v podání Haasovců nesmírně vřelé a vášnivé, závěrečné Allegro Assai radostné, uvolněné, ovšem opakující se téma jako by v podtextu vyvolávalo hlubší zamyšlení. Závěrečné vyvrcholení vyznělo takřka orchestrálně.

Dvořákův Klavírní kvintet č. 2 A dur, op. 81, poprvé uvedený v lednu 1888, patří ke skladatelovým nejkrásnějším pracím. Vemlouvavé melodie vyzpívávané všemi nástroji se neoposlouchají, po mém soudu se tato skladba řadí k těm, které jsou schopny přinést posluchači katarzi, vyvést ho z chmur, udělat život zase radostnějším. Musím se přiznat, že nahrávka Pavel Haas Quartet s Borisem Giltburgem pořízená pro Supraphon v roce 2017 patří k mým nejoblíbenějším a nejčastěji poslouchaným. Člověk by řekl, že zná každou notu. Ale jak se mýlí, když znovu slyší živé provedení!

Krásný měkký zvuk se nesl zpola restaurovanými prostorami barokního paláce, posluchači ani nedutali u vědomí toho, že jsou přítomni mimořádné chvíli. Úvodní téma violoncella hraje Peter Jarůšek vždy se silným emocionálním přesahem, právě tak ho přejímá Veronika Jarůšková, prsty Borise Giltburga připomínají vzdouvání vlnek na vodě, souhra violistky Luoshy Fang s klavírem byla lahůdková, spravedlivé je jmenovat i houslistu Marka Zwiebela, jehož part v tomto kvintetu také září. Závěr první věty Allegro ma non troppo byl pro posluchače výjimečným zážitkem. V Dumce se spojila jemná síla klavíru s temnějším zvukem violy. Klavírista s violistkou si rozuměli, jejich hra byla velmi niterná, jakoby do sebe ponořená. Ostatní nástroje (první housle!) respektovaly ztišenost a intimitu, obdivuhodné bylo naplnění frází, jejich kulminování. S oboustranným prožitkem – posluchačů i interpretů – pak Dumka dozněla do téměř absolutního ticha. Zářivý Furiant, propracovaný a prožitý do poslední noty, posluchači doslova hltali, dýchali v jeho rytmu. A závěrečné Finale. Allegro bylo potvrzením jedinečnosti interpretace tohoto Dvořákova kvintetu členy Pavel Haas Quartet. Lehkost a průzračnost, líbeznost, přesnost a charakteristický zvuk kvarteta (v tomto případě je možné hovořit dokonce o kvintetu, protože Boris Giltburg je neodmyslitelnou součástí tohoto souboru) se prolnuly do závěrečných taktů Dvořákova kvintetu a posluchači velmi dlouho jejich interpretům aplaudovali. Hudebníci jim jako přídavek zahráli neméně vitálně jednu větu z Klavírního kvartetu f moll, op. 34 Johannesa Brahmse.

Dovolte na závěr pár slov k prostředí, kde se koncert odehrával. Palác ve Velké zahradě byl postaven roku 1679. Je jednou z nejstarších barokních staveb v německy mluvícím světě a jednou z nejvýznamnějších staveb v Drážďanech. Vnitřní práce byly dokončeny až kolem roku 1690, krátce před smrtí saského kurfiřta Johanna Georga III. Budova měla sloužit zábavním účelům a pro potěšení hostů. Palác byl zničen během náletu na Drážďany v únoru 1945, ochranné práce na zachování budovy započaly už v následujícím roce, od roku 1954 probíhala celková rekonstrukce. V devadesátých letech byly provedeny rozsáhlé úpravy exteriéru budovy, interiér je pouze částečně zrekonstruován, využívá se pro kulturní akce. Mohu potvrdit, že umístění budovy uprostřed rozsáhlého parku, využívaného hojně pro relaxaci obyvatel Drážďan, i citlivé vnitřní úpravy jsou více než vhodným místem pro konání komorních koncertů. Ostatně – v saské metropoli to dobře vědí a komorní cykly tam pořádají. Na jaře pak palác ožívá tradiční květinovou výstavou.

Foto: ilustrační – archiv a fb souboru / Petr Dyrc, Marco Borggreve, Wikipedie (Kay Körner from Dresden Seevortstad/Großer Garten – CC BY 2.5)