PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„V podání libretisty Huga von Hofmannsthal a skladatele Richarda Strausse vyznívá závěr opery dojemně krásně.“

„Jejich plodné umělecké kontakty nebyly prosty názorových konfliktů, ale přesto jsou příkladem mimořádně plodné spolupráce, jedné z nejúspěšnějších v dějinách opery. A oba umělci navíc figurují jako spoluzakladatelé Salcburského festivalu.“

„Jednodušší, než vypočítávat, které Straussovy opery v Drážďanech měly první uvedení, se zdá být shrnutí těch zbylých.“

Dekadentní i frivolní, rozverná i romanticky intimní, fraškovitá i jemně lyrická. To vše platí o hudbě, ale i o příběhu Růžového kavalíra, páté z patnácti oper Richarda Strausse. Mistrovská partitura vznikala, stejně jako jedenáct jeho dalších děl pro hudební divadlo, ve vile v Garmisch-Partenkirchen na úpatí Alp jižně od Mnichova. Skladatel se tam nastěhoval v roce 1908 po úspěchu Salome…

„Dějištěm světových premiér Straussových scénických dělo byla Semperoper přesto, že ve městě nikdy, na rozdíl od Berlína, nepracoval jako ředitel operní společnosti a ani v něm nikdy nežil.“

„Ernst von Schuch, hudební ředitel drážďanské Dvorní opery, se neobával a sedmatřicetiletého Strausse s jeho v pořadí druhým operním dílem, v Berlíně odmítnutým, v roce 1901 pozval.“

„Straussova hudba zůstala drážďanským muzikantům v krvi jako ´podivně pozitivní vedlejší účinek´ izolace Saska za železnou oponou.“

Devět z patnácti oper Richarda Strausse mělo premiéru v Drážďanech. S nadsázkou se proto někdy o saské metropoli hovoří jako o straussovském Bayreuthu. Tradice uvádění Straussových oper je tam opravdu dlouhá, silná a setrvalá. V mnohém to ale také opravdu kulhá. Přinejmenším v tom, že skladatel neinicioval postavení tamního divadla a že se v Semperoper zdaleka nehrají jen jeho díla. Bayreuthské festivalové divadlo je proti tomu zcela monotematickým místem.

„Von Schiracha vedení Vídeňských filharmoniků oslovilo už na podzim 1939 s nabídkou Silvestrovského koncertu, složeného výhradně ze skladeb dynastie Straussů.“

„Prezident Vídeňských filharmoniků Hellsberg pochopil, že věčné tutlání dávných hříchů vrhá stín i na současné filharmoniky a že je načase učinit pokání.“

„Vídeňští filharmonikové se s nacistickou minulostí vyrovnali tak důkladně, že odvrhli i úpravu Pochodu Radeckého, kterým jejich Novoroční koncert tradičně vrcholí.“

Když se požehnané osmdesátky dočká jedinec, znamená to, že v životě má už leccos za sebou. A je mimo jiné schopen i ochoten se vyznat z chyb, kterých se občas dopouští každý z nás. Alespoň to tak má být, i když Miroslav Horníček k tomu trefně dodával, že „se stářím se sice prý dostaví moudrost, ale někdy přichází stáří samo.“ Až do roku 2011 se zdálo, že tomuto břitkému bonmotu odpovídá i postoj proslulého orchestru Vídeňských filharmoniků ke vzniku jejich slavného Novoročního koncertu z Vídně. Ten se – ve své ryze novoroční podobě – poprvé odehrál jako matiné 1. ledna 1941. Na prahu blížícího se roku 2021 se tudíž dočká osmdesátého provedení. Jenže už o rok a den dřív, přesně 31. prosince 1939, měl historickou předpremiéru.