„Kdyby ležel sníh, mohla by to být úplně čistokrevná štědrovečerní noc někde na vesnici.“
„V modlitebně se scházejí tři muži v černém a s bílými rouškami. Povedou televizní bohoslužbu.“
„Koncert a divadlo, stejně jako kostel, v televizi nebo na obrazovce natrvalo nestačí.“
Ke křesťanům směřovala pro noc ze soboty na neděli výzva, aby zapálili za okny svíčku. Mohli tak veřejně vyznat „Ježíš je světlem našeho života“. O moc víc toho o letošních Velikonocích projevit nemohli. Zavřeni doma, s rouškami pověšenými u klíčů, aby nezapomněli na jedenácté přikázání „Nenakazíš bližního svého“, pokud by snad přece jen chtěli z nějakého povoleného důvodu vyjít do liduprázdného prostoru za dveřmi svých domovů. O bohoslužbách si směli nechat jen zdát a duchovní hudbu si mohli maximálně pustit z nahrávky. Takové svátky – s výjimkou roků morových ran, pogromů, skrývání v katakombách a egyptského a babylonského zajetí – lidstvo už asi dlouho nezažilo.
6 minut čtení Číst dál…