1. květen
Svátek práce.
1991 – konal se první z Evropských koncertů orchestru Berlínských filharmoniků, a to v Praze ve Smetanově síni. Dirigentem byl Claudio Abbado, sólisty sopranistka Cheryl Studer a klavírista Bruno Canino. Na programu byl Mozart. Orchestr Evropské koncerty od té doby pořádá každý rok, na různých místech s mimořádným kulturním a historickým významem. V Praze se konal podruhé roku 2006, když ve Stavovském divadle řídil filharmoniky v Mozartových skladbách Daniel Barenboim; sólistou byl hornista Radek Baborák. Potřetí měli Berliner Philharmoniker svůj Europakonzert v Praze v roce 2013, kdy je ve Španělském sále na Hradě řídil Simon Rattle. Zněla hudba Ralpha Vaughana Williamse, Antonína Dvořáka a Ludwiga van Beethovena, sólistkou byla Magdalena Kožená. Koncerty vysílají rozhlasové a televizní stanice v několika zemích. Datum připomíná založení tělesa 1. května 1882. Shoduje se také s Dnem Evropy, který pořádá Rada Evropy.
1958 – narodil se Zbyněk Matějů, skladatel, profesor na Pražské konzervatoři, ředitel Základní umělecké školy v Praze. Po roce 2000 se věnoval výhradně skladatelské činnosti. Za svou tvorbu získal mnoho ocenění doma i v zahraničí, např. Prix Radio Bohemia. Byl vybrán k přepracování a dokomponování opery Ezio od J. A. Hasseho pro festival v Bayreuthu k znovuotevření opraveného Markrabského divadla. V roce 2011 zvítězil v konkurzu na místo ředitele Filharmonie Brno, na konci října 2012 ale na funkci z rodinných důvodů rezignoval. Přednáší na JAMU v Brně na katedře skladby a hostuje v zahraničí, m.j. na univerzitě v Denveru a v Richmondu. Od roku 2015 trvale spolupracuje s Los Angeles Chamber Ballet. Na objednávku napsal s kolegou Samem McGuirem z univerzity v Denveru knihu The Art of Digital Orchestration, která vyšla v roce 2022 v Londýně a New Yorku. Je ženatý s harfistkou Národního divadla Barborou Váchalovou, mají tři děti.
1953 – z budovy Měšťanské besedy v Praze zahájila vysílání Československá televize.
1925 – narodil se Vladimír Vodička, skladatel, spoluzakladatel Divadla Na zábradlí a jeho dlouholetý ředitel (zemřel 4. září 2015). Divadlo Na zábradlí na Anenském náměstí na pražském Starém Městě založil společně s Ivanem Vyskočilem, Jiřím Suchým a Helenou Philipovou. První premiérou byla hra Kdyby tisíc klarinetů Jiřího Suchého a Ivana Vyskočila v režii Antonína Moskalyka uvedená 9. prosince 1958. V letech 1958 až 1991 divadlo vedl jako ředitel a skládal hudbu pro jeho hry. Od roku 1959, kdy se k divadlu připojil mim Ladislav Fialka, doprovázela Vodičkova hudba i vystoupení Pantomimy Na zábradlí. V 70. letech 20. století umožnil v Divadle Na zábradlí působení několika režimem stíhaným filmovým režisérům české nové vlny (Juraj Herz, Evald Schorm, Jiří Menzel, Jaromil Jireš, Jan Kačer). Byl autorem nebo spoluautorem hudby a písní k řadě her, např. Faust, Markéta, služka a já, Jedničky má papoušek, Smutné vánoce nebo Nejlepší ro(c)ky paní Hermanové; právě šansoniérka Ljuba Hermanová byla především interpretkou jeho písní.
1922 – narodil se František Mužík, muzikolog a vysokoškolský učitel (zemřel 30. června 1998), který se zaměřoval na témata hudební paleografie a kritiky hudebního zápisu a na dějiny české středověké hudby. V letech 1961 až 1966 byl děkanem a za normalizace proděkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, v letech 1959 až 1987 vedoucím katedry hudební vědy na této škole. Po sametové revoluci vyšlo najevo, že z titulu akademických funkcí po léta působil jako ideologický cenzor, že se svou manželkou a kolegyní Růženou Mužíkovou (1926–2011) stál za propouštěním nekomunistických pracovníků katedry i za vyhazovem ideologicky či osobně nepohodlných studentů… Jako mladý se zapojil do protinacistického odboje, byl v prosinci 1942 zadržen gestapem a posléze vězněn v Terezíně a v koncentračním táboře Buchenwald. Hudební vědu a historii studoval v Praze v letech 1947 až 1952.
1920 – zemřel Hanuš Wihan, violoncellista a pedagog (narodil se 5. června 1855). Vystudoval Pražskou konzervatoř u Františka Hegenbarta, stal se profesorem violoncella na Mozarteu v Salcburku, sólovým violoncellistou v orchestru mecenáše barona Paula Derviese, violoncellistou pražského německého divadla, působil u Bilseovy kapely v Berlíně, u dvorní hudby knížete Schwarzenburga v Durynsku, u mnichovské královské dvorní kapely, byl členem bayreuthského orchestru pod taktovkou Richarda Wagnera a stal se známým a oblíbeným sólistou. Učil na konzervatoři v Praze, traduje se, že byl velice přísný a nevyhnul se ani fyzickým trestům. Z tehdejších vynikajících studentů houslí Karla Hofmana, Josefa Suka, Oskara Nedbala a violoncellisty Otto Bergera sestavil České kvarteto, které si svým vystoupením v Rudolfinu v roce 1891 získalo velký ohlas. Wihan do něj vstoupil po smrti Otto Bergera a zůstal dvacet let, pak ho vystřídal Ladislav Zelenka. Je pohřben na Olšanských hřbitovech. roce 1985 vzniklo smyčcové kvarteto tehdy velmi mladých umělců, kteří se rozhodli navázat na českou interpretační školu a z úcty k předchůdcům si dali jméno Wihanovo kvarteto. Zakládajícími členy byli houslisté Leoš Čepický a Jan Schulmeister, violista Jiří Žigmund, kterého později vystřídal Jakub Čepický, a Aleš Kaspřík, kterého později nahradil Michal Kaňka.
1913 – narodil se Hans Walter Süsskind, britský klavírista, dirigent a skladatel českého původu (zemřel 25. března 1980), v letech 1934–1937 dirigent pražského Nového německého divadla. Jeho otcem byl vídeňský hudební kritik, matkou česká učitelka klavíru. Studoval na Pražské konzervatoři klavír u Romana Veselého a mistrovskou školu u Karla Hoffmeistera. Absolvoval i kurz na čtvrttónový klavír a hrál i na cembalo. Skladbu studoval soukromě u Fidelia Finka. Zahájil velmi úspěšnou koncertní kariéru v Praze i v zahraničí. Zaměřil se hlavně na díla soudobých skladatelů, např. v roce 1938 provedl v Praze poprvé souborné klavírní dílo Leoše Janáčka. Působil ve spolku Přítomnost i v uměleckém sdružení Mánes. Dirigování studoval u George Szella. Emigroval dva dny před obsazením Čech a Moravy německou armádou. V Anglii vytvořil České trio, které tam za podpory Jana Masaryka získalo řadu koncertních příležitostí. Stal se postupně dirigentem operního souboru Carl Rosa Opera Company, šéfdirigentem Royal Scottish National Orchestra v Glasgow, vedl Melbourne Symphony Orchestra, byl jmenován ředitelem Toronto Symphony Orchestra a vyučoval dirigování na královské konzervatoři The Royal Conservatory of Music Tronto, byl dirigentem Saint Louis Symphony Orchestra a působil na hudebním festivalu a škole v Aspenu. V roce 1971 zahajoval sezónu v divadle New York City Opera Janáčkovou Věcí Makropulos.
1908 – zemřel Jan Kaftan, skladatel (narodil se 25. prosince 1870). Byl žákem Zdeňka Fibicha. Za prací odešel do Mělníka a stal se tam organizátorem hudebního života. Řídil místní symfonický orchestr. Záhy onemocněl, vrátil se do Prahy a zemřel ve věku 37 let. Psal spíš drobnější skladby a melodramy. Některé z nich vyšly i tiskem. Intermezzo a Nálady provedla Česká filharmonie.
1906 – narodil se Jaroslav Maštalíř, skladatel a klavírista (zemřel 22. května 1988). Ve své době patřil mezi nejlepší doprovazeče sólistů a sborů v Praze. Studoval soukromě u K. B. Jiráka a pak na Pražské konzervatoři u Vítězslava Nováka a Václava Talicha. Stal se klavíristou České filharmonie, byl dlouholetým archivářem Pražské konzervatoře, externím pedagogem HAMU v Praze a věnoval se i hře na cembalo. Jako skladatel vyšel slohově z Vítězslava Nováka, známý byl ale spíš instruktivní literaturou a aranžérskou prací, upravoval klasická hudební díla a lidové písně.
1904 – zemřel Antonín Dvořák, skladatel, dirigent, houslista, violista, klavírista, varhaník, muzikolog a pedagog (narodil se 8. září 1841). Napsal celkem asi sto dvacet skladeb, z toho devět symfonií, několik symfonických básní, velké skladby instrumentální (Slovanské tance), vokální a vokálně-instrumentální (Stabat Mater, Svatá Ludmila, Rekviem, Te Deum), pět koncertních ouvertur, množství komorních skladeb (nejznámější je Smyčcový kvartet F dur zvaný Americký), koncertů (houslový, violoncellový a klavírní), písně (např. Biblické), sbory, klavírní skladby (verze Slovanských tanců, později i orchestrální verze), deset oper (nejznámější jsou Rusalka, Jakobín, Čert a Káča, Dimitrij a Armida). Skládat začal v roce 1861, napřed bez většího ohlasu. Až hudební kritik působící ve Vídni Eduard Hanslick ho informoval, že upoutal pozornost skladatele Johannese Brahmse, který ho doporučil berlínskému nakladateli Fritzi Simrockovi. Dvořák pak pro něj v roce 1878 napsal první řadu svých Slovanských tanců a získal za ni pozitivní kritiku, a to i od Hanslicka. Úspěšně se uplatnil i jako dirigent svých skladeb. Roku 1884 byl pozván do Londýna, aby v Royal Albert Hall dirigoval Stabat Mater, vokálně-instrumentální dílo, složené po smrti jedné z jeho dcer. Na koncert přišlo 12 tisíc diváků a díky obřímu úspěchu získal silné vazby na anglickou hudební scénu. Následovalo Rekviem, poprvé uvedené v roce 1891 v Birminghamu pod skladatelovou taktovkou (česká premiéra se uskutečnila v Národním divadle v Praze 25. dubna 1892). Na základě těchto úspěchů získal čestný doktorát v Praze a na Cambridgeské univerzitě. V roce 1892 přišlo pozvání z USA. Zakladatelka americké národní konzervatoře v New Yorku Jeanette Thurberová se ho snažila získat jako ředitele, Dvořák po prvotním váhání nabídku přijal. Americká léta 1892–1895 mu přinesla další pocty a definitivně i světovou proslulost. Během jeho pobytu jej doprovázel česko-americký houslista Josef Jan Kovařík. V jeho rodném domě ve Spillville pak Dvořák napsal několik komorních děl. Dalším místem, kde pobýval, byla ve Vysoká u Příbramě, kde složil dvě ze svých nejznámějších oper, Rusalku a Armidu. Stal se profesorem na Pražské konzervatoři, kde vychoval řadu významných skladatelů, např. Vítězslava Nováka, Oskara Nedbala nebo Josefa Suka st, a po Antonínu Bennewitzovi se stal jejím ředitelem. K jeho popularitě přispěli koncerty ve Vídni Gustav Mahler a Hans Richter, Joseph Joachim a Hans von Bülow zpopularizovali Dvořákovu hudbu v Německu, Joseph Barnby a Alexander Mackenzie v Anglii. Jeho přítel Petr Iljič Čajkovský ho zas v roce 1890 pozval koncertovat v Moskvě a Petrohradě. Dvořákovy šedesáté narozeniny v roce 1901 se staly národní událostí. Mezi jeho velké záliby patřila železnice a chov holubů. Trpěl agorafobií, která se ke konci života stupňovala. Pohřben je na Vyšehradském hřbitově. Kriminalistický ústav v Praze na základě rozboru DNA skladatelova vnuka Antonína Dvořáka zjistil, že předkové Dvořáků v mužské linii pocházejí z Kazachstánu nebo Pákistánu. Byl prvním z devíti dětí a měl se stát řezníkem. Ve Zlonicích se ho ve dvanácti ujal místní pedagog a varhaník Antonín Liehmann a učil ho hudební teorii, housle, klavír a varhany. Pak absolvoval Varhanickou školu v Praze. Od roku 1862 hrál na violu v orchestru Prozatímního divadla, jehož dirigentem se roku 1866 stal Bedřich Smetana. Stal se varhaníkem v kostele sv. Vojtěcha na Novém Městě, začal učit na klavír a vzal si sestru své žačky, do které se zamiloval, ale nebylo to vzájemné. Narodilo se mu 9 dětí, první tři ale záhy zemřely. Dospělosti se dožila až čtvrtá v pořadí Otilie, pozdější manželka Dvořákova žáka, skladatele Josefa Suka. Je možné navštívit Muzeum Antonína Dvořáka, které od doby svého vzniku v roce 1932 sídlí v barokním letohrádku Amerika v Praze, památník ve jsou umístěny v Muzeu Antonína Dvořáka, které od doby svého vzniku v roce 1932 sídlí v barokním letohrádku Amerika v Praze, památník ve Vysoké u Příbramě nebo rodný dům č.p 12 v Nelahozevsi. První skladba, která zazněla na Měsíci po přistání amerických kosmonautů, byla Novosvětská symfonie. Po Dvořákovi je pojmenován impaktní kráter na planetě Merkur a planetka 2055. V životopisném filmu v režii Františka Vláčila Koncert na konci léta si Dvořáka zahrál Josef Vinklář. V roce 2018 vznikla pomocí umělé inteligence skladba „From The Future World“ na základě rozepsané skici objevené po více než 100 letech. První ze tří vět nahrál Ivo Kahánek.
1886 – premiéru měly Symfonické variace (Variations symphoniques) pro klavír a orchestr, dílo Césara Francka. Zazněly na výročním orchestrálním koncertu Société Nationale de Musique a zůstaly téměř bez povšimnutí. Sólistou byl Louis Diémer, který už 15. března 1885 uvedl premiéru symfonické básně pro klavír a orchestr Džinové (Les Djinns) a jemuž nové dílo Franck věnoval. Premiéru dirigoval sám skladatel. Druhé provedení, opět s malým ohlasem, se uskutečnilo 30. ledna 1887. Dnes skladba patří k jeho nejhranějším dílům. Franck se posmrtně proslavil vedle Symfonie d moll především Symfonickými variacemi.
1874 – zemřel Vilém Blodek, skladatel z období českého romantismu, flétnista, klavírista, sbormistr a pedagog (narodil se 3. října 1834). Už ve dvanácti byl přijat na Pražskou konzervatoř, kde absolvoval flétnu u Antonína Eisera. Skladbu se učil soukromě od tehdejšího ředitele konzervatoře Jana Bedřicha Kittla (Nestudoval u J. B. Mottla, jak uvádí Biografický slovník českých zemí, sešit 5), protože studium kompozice jako samostatného oboru bylo na Pražské konzervatoři zavedeno až roku 1889. Na klavír údajně chodil soukromě k Alexandru Dreyschockovi. Blodek působil jako sbormistr, klavírista, flétnista a soukromý učitel hudby. Na doporučení profesora Eisera se stal profesorem hry na flétnu na Pražské konzervatoři. Nejslavnějším dílem je jednoaktovka V studni na libreto Karla Sabiny, inscenovaná rok po Smetanově Prodané nevěstě. Na čas se dokonce stala v českém prostředí nejhranější operou a začala pronikat i do zahraničí. Opera Zítek zůstala nedokončena. Psal také duchovní hudbu, písně sbory, klavírní, komorní i orchestrální skladby a hudbu k divadelním činohrám. Mnohé se ale nedochovaly, jsou nezvěstné nebo o některých není jisté, jestli nebyly pouze plánovány. Blodkova pozůstalost, kterou uchovával Blodkův žák Jindřich Kàan z Albestů se po jeho smrti rozptýlila. Poslední čtyři roky života strávil v ústavu pro choromyslné v pražských Kateřinkách, stejně jako později Bedřich Smetana. Je pohřben na Olšanských hřbitovech.
1872 – narodil se Hugo Alfvén, švédský pozdně romantický skladatel a dirigent (zemřel 8. května 1960). Složil pět symfonií a řadu dalších skladeb, nejznámější je jeho Švédská rapsodie č. 1, op. 19 zvaná Midsommarvaka čili Svatojánská noc. Skladatelův synovec Hannes Alfvén získal roku 1970 Nobelovu cenu za fyziku.
1832 – narodil se Josef Lev, operní pěvec – barytonista a skladatel (zemřel 16. března 1898). Začínal ve Vídni, kde byl přijat do pěveckého sboru Dvorní opery. Strávil tam deset let. Až potom získal angažmá v pražském Prozatímním divadle. Přátelil se s Bedřichem Smetanou a Antonínem Dvořákem. Jeho prvním vystoupením byl hrabě Luna ve Verdiho opeře Trubadúr 14. října 1864. Během své umělecké kariéry vytvořil potom přes sedmdesát rolí, včetně úloh v operách Libuše a Čertova stěna. S obecenstvem se rozloučil 8. dubna 1888 v titulní roli Lazebníka sevillského.
1806 – zemřel Matěj Brixi, kantor a hudebník (narodil se 25. února 1752). Byl učitelem v Poděbradech a ludirektorem poděbradského chrámu. Být ludirektorem tehdy znamenalo znát hudbu a zpěv, hrát na varhany, vést kostelní sbor, pro chrám komponovat hudbu a zároveň i vyučovat. Jeho otcem byl kantor a skladatel Viktorín Ignác Brixi. V hudební tradici rodu Brixiů na Poděbradsku pokračoval člen rodiny Jan Baptist Brixi, který byl ředitelem kůru v Kovanicích a později rovněž v Poděbradech.
1786 – premiéru měla ve Vídni opera Figarova svatba, kterou na libreto Lorenza Da Ponte napsal Wolfgang Amadeus Mozart. Předlohou byla ve své době skandální hra Bláznivý den aneb Figarova svatba z pera Pierra-Augustina Carona de Beaumarchais – komedie plná intrik a nevěry, sžíravá kritika společenské nerovnosti, pikantní obžaloba mocných, uvedená v Paříži v roce 1784 a pak v řadě zemí zakázaná. Díky skvěle vykresleným charakterům a vztahům mezi postavami, které se ocitají v často velmi choulostivých situacích, hra i opera dokonale popisuje dobové mravy… Když přijel Mozart 11. ledna roku 1787 na první ze svých pěti návštěv Prahy, Figarova svatba tam už měsíc zažívala úspěchy, a to větší než v císařské metropoli. Sám pak 20. ledna dirigoval v Praze jednu z dalších repríz.
1764 – narodil se Gottfried Rieger, český skladatel německé národnosti, pedagog, dirigent a kapelník (zemřel 13. října 1855). Už jako dítě se naučil hrát na cimbál, klarinet, hoboj, violoncello a varhany. Jako hudebník začal ve třinácti letech v kapele hraběte Josefa Sedlnického z Choltic na zámku v Linhartovech ve Slezsku. Na doporučení Carla Ditterse von Dittersdorf se stal žákem Antonína Damasuse Brosmanna v koleji piaristů v Bílé Vodě. Po příchodu do Brna získal dobrou pověst jako učitel hudby, stal se ředitelem a dirigentem městského divadla, pro které komponoval singspiely a příležitostné kantáty, kapelníkem vojenské hudby v pluku generála Laudona a kapelníkem u hraběte Jindřicha Viléma Haugwitze na zámku Náměšť nad Oslavou, který postavil pro provozování oper a oratorií vlastní divadlo. Klavírními skladbami získal přízeň v salónech moravské šlechty. Působil jako dirigent symfonické a oratorní tvorby na koncertech pořádaných Hudební akademií. Uvedl např. i Beethovenovu Missu Solemnis. Podílel se na založení Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde) v roce 1814 a založil internátní školu pro mladé zpěváky. V roce 1828 otevřel soukromý hudební ústav, kterým prošlo na 200 studentů. Mezi jeho žáky byli např. Josef Chmelíček, Antonín Emil Titl, Hynek Vojáček a patrně i Pavel Křížkovský. Obzvláště byly ceněny jeho kurzy harmonie, pro které v roce 1833 vydal i učebnici.
1695 – narodil se Pierre Saint-Sevin, francouzský violoncellista a skladatel (zemřel 7. května 1768). Napřed vystupoval sólově a na jarmarečním divadle. Ve dvaatřiceti vstoupil do Académie royale de musique, brzy se stal členem královského dvorního souboru Chambre du roi a od roku 1728 působil v proslulé skupině známé jako Bande des 24 violons. Příležitostně hrál v Sainte-Chapelle a pravděpodobně se účastnil královniných koncertů na zámku Marly jako viollon de chelle. Jeho bratr Philippe Pierre byl také violoncellistou a skladatelem podobně jako synovec Joseph-Barnabé Saint-Sevin, zvaný L’Abbé le Fils.