Svatováclavský hudební festival pokračoval v pátek 25. září v Ostravě. Na místo kostela však se koncert konal v současném sídle Janáčkovy filharmonie Ostrava, v bývalém kině Vesmír a spolu s filharmonií vystoupil klavírista Lukáš Vondráček. Dirigoval ruský dirigent Andrey Borejko a zpíval Český filharmonický sbor Brno se sbormistrem Eduardem Kostelníkem a se sólisty Veronikou Rovnou, Ksenií Chubunovou, Martinem Logarem a Matijou Bizjanem. Na programu byli ruští skladatelé, Igor Stravinskij a Sergej Rachmaninov.

„Koncert v kostele je zážitek…“  hlásá logo Svatováclavského hudebního festivalu. Ale program, který dramaturgie připravila na tento večer, by se skutečně v kostele provozovat nemohl. Už z technických důvodů, dávat klavír do kostela by bylo problematické. Ale problémem by byl hlavně program, neboť oba ruští autoři se ke katolické liturgii příliš nehodí. A proto se koncert výjimečně konal v sídle Janáčkovy filharmonie, v bývalém kině Vesmír, po dobu rekonstrukce uzpůsobeném pro koncertní provoz, jakkoliv stísněný.

Nejméně kontroverzní byla skladba první, Chant funèbre (Smuteční zpěv), kterou Igor Stravinskij napsal v roce 1908, jako reakci na smrt svého učitele Nikolaje Rimského–Korsakova. Dirigent Andrey Boreyko, s nímž redakce nedávno přinesla rozhovor, zahájil závažně a tajuplně z hloubky smyčců i hlubokých dechů, za sotva znatelného chvění, které zesilovalo. Trubka zdáli se sordinou ukázala cestu dalším nástrojům, aby se mohl rozvinout smuteční, pomalý pochod, který se rychle vzepjal do výšek, a do následného fortissima. Zklidnění přinesla opět ztišená trubka, objevily se barvy zjasněných dřevěných nástrojů, melodické sólo lesního rohu Jindřicha Molingera rozvinuly ostatní nástroje. Náhlý tichý nářek smyčců v pianissimu přerušilo další sólo lesního rohu a následně fagotu, aby dostala prostor dřeva ke crescendu, spolu s tichým virblem tympánů. Chvíli se střídalo tremolo smyčců s trombony, aby společně přešli do širokého pravoslavného chorálu, skladbu ukončil překvapivý společný akord v tonice, který vzpomenul pomyslně život velkého ruského skladatele Rimského-Korsakova. Byl to výkon přesvědčivý a závažný.

Následovala delší přestavba pódia; křídlo značky Steinway se dostalo do popředí a za něho se musela vejít plně obsazená Janáčkova filharmonie Ostrava. Na pódium vešel spolu s dirigentem sólista, ostravský rodák Lukáš Vondráček, který se hned v úvodu dočkal nadšených ovací. Čekala ho výzva, Koncert č. 2 c moll pro klavír a orchestr, op.18 ruského skladatele Sergeje Rachmaninova z roku 1901. Velký ctitel a následovník Čajkovského tu vedle širokodechých melodických frází, plných melancholie a hluboké touhy v dynamických obloucích staví instrumentálně barevnou strukturu a dynamické oblouky dávají hudbě až mystický ráz. Klavírní vstupy jsou přitom velmi zpěvné, nešetří běhy a ozdobami, které zahušťuje mohutnými akordickými pasážemi. V první větě Moderato si klavírista Lukáš Vondráček tuto příležitost užíval, klávesy stříbrně perlily a zpívaly a akordy zde ještě stále hladily. Klarinetové sólo Daniela Svobody následovaly pevné lesní rohy a pak už vpadl klavír s explozí akordů, které v accelerandu spolu s orchestrem se hnaly na vrchol pomyslné hory. Fanfáry žesťů a pochodové unisono orchestru podpořilo klavírní ohňostroj akordů. Klavír upadl náhle do podivné melancholie, ústící v širokou romantickou melodii. Osamocené sólo lesního rohu Jindřicha Molingera se vzpínalo do výšek, orchestr navázal crescendem a klavír pokračoval expresivními nostalgickými akordy. Pak se rozběhl po klaviatuře a spolu s orchestrem rázně ukončil ve fortissimu. 2. Allegro sostenuto přineslo sladkobolné širokodeché ruské melodie, které vyrůstaly z hloubek a klavírista do nich zpočátku dával něhu a třpyt v úhozu. Sólo flétny Josefa Pukovce převzal klarinet Daniela Svobody a klavír navázal rozloženými akordy. Spolu s dřevěnými nástroji klavír zářil a hladil, s lesním rohem začalo narůstat napětí, až se spolu s orchestrem klavír rozevlál v expresivním romantickém sólu. Následovalo accelerando rychlých běhů a rozložených akordů, kdy klavírista čaroval s barvami, až nastoupila náhle v pianissimu spolu s flétnou a houslemi široká a sladká melodie, která se ještě naposled vzepjala do fortissima, aby poté usnula v pianissimu. 3. Allegro scherzando je nejexponovanější větou celého koncertu. Taneční rytmy se střídají s pochodovými pasážemi a vytvářejí společně explozivní virtuózní hudební materii. Orchestr vpadá v pochodovém tempu a klavír navazuje hutnými rozloženými akordy v úsečném staccatu, perlivé běhy, úderné a špičaté, odstřelují jiskry a orchestr zklidňuje atmosféru širokou a zpěvnou melodií. Klavír ji nechá chvíli zpívat v něžném pianu, které rychle přechází do další hudební vlny explozí v orchestru, a především v klavíru. Vybičovaná energie ve fortissimu hrozí, že brzy exploduje ve zběsilém tempu, ke kterému bičuje dirigent i orchestr. Na chvíli přeruší běsnění hudby orientální melodika, podkreslená spektrem barev dechů a orchestr i klavír chvíli ustane v tajemnu. To však netrvalo dlouho a smyčce se vzepjaly do široké melodie, do které vpadl klavír agresivními a hutnými akordy, rozváděné v arpeggiích ve fortissimu, které hnal dirigent spolu s orchestrem do explozivního finále. Lukáš Vondráček tady podal výkon nadlidský, až ďábelský, vrcholně virtuozní, a hudebně nesmírně sevřený a vycizelovaný. Ukázal se opět jako klavírní interpret par excellence, jenž dokáže na svém nástroji vymodelovat nesmírnou škálu barev a nálad. Obecenstvo se dalo strhnout k obrovskému nadšenému potlesku a následovaly přídavky. Nejprve to byla brilantně dynamicky a emočně vystavěná Polka z Českých tanců Bedřicha Smetany a poté následovalo nostalgické a něžné Snění Roberta Schumanna, které pohladilo na dobrou noc. Obecenstvo se dlouho loučilo s klavíristou Lukášem Vondráčkem a děkovalo za nádhernou interpretaci klavírního koncertu.

Po přestávce pokračoval program ruskou dramaturgií, ale zcela jiného charakteru. Skladba Igora Stravinského Les noces (Svatba) je z roku 1917 a má podtitul Choreografické scény s hudbou a zpěvy. Scény jsou čtyři, a čtyři jsou i sólisté. Sopránového partu se ujala Veronika Rovná, mezzosopránového Ksenia Chubunova, ruská kontraaltistka, působící v Itálii, tenorový part zastal Martin Logar a bas zpíval Matija Bizjan, oba ze Slovinska. Ve všech případech šlo o velmi erudované pěvce a pěvkyně se znělými hlasy, kteří podle potřeby střídali úlohy, i když základní postavy zůstávaly stejně obsazené. Roli Nevěsty zastala obdivuhodně, pevným, objemným a tmavě zbarveným sopránem, s jásavými výškami, Veronika Rovná, které role skvěle seděla. Ženichem byl Martin Logar, s měkčím, ale pevně znějícím tenorem, s volnými výškami. Ksenia Chubunova zpívala především roli matky hutně a temně, a basové role připadly Matijovi Bizjanovi, jehož bas byl poněkud světlejší, než by ruský bas potřeboval, ale zvládl part bez problémů. Hlasy byly barevně vyrovnané a všichni se dobře srovnali jak s polohou lyrickou, která převládala v prvním obraze Cop, líčící loučení mladé nevěsty s rodinou a přítelkyněmi, tak s žertovným líčením loučení ženicha ve druhém obraze, U ženicha. Ve třetím obraze Doprovázení nevěsty opět převládala lyrická poloha, obohacená již o dramatickou složku, o tradiční nářky při loučení s rodným domem. Jsou tu vzývaní světci Kosma a Damián, kteří mají manželství ochraňovat. Poslední, čtvrtý obraz líčil Svatební hostinu. Tady se už emoce rozjely a svatební veselí naturalisticky gradovalo, do hudby se dostala dravost, divokost, opilecké výkřiky i zloba a rivalita. Primitivnost a divokost vévodila i hudebnímu doprovodu, kdy ji hudba vyjadřovala divokými rytmy, jdoucími proti sobě, disonancemi, chromatikou, nečekanými akcenty, a hlavně syrovostí zvuku i výrazu. To byla především výzva pro Český filharmonický sbor Brno, který skladbu nastudoval v menším obsazení, pod vedením nového sbormistra Eduarda Kostelníka a překvapil schopností jak barevného výrazu, tak i potřebné syrovosti v hlasech, při zachování přesnosti složitých rytmických zvratů. Svatbu (rusky Svaděbka) složil Stravinský po baletu Svěcení jara, přičemž vycházel z tradičních ruských nápěvů ze zvukomalebnosti ruštiny a z rituálů pravoslavné církve. Je to choreograficky-kantátová forma, pro večer v Ostravě zůstala zachována forma kantátová a byla použita instrumentace z roku 1917, v redukovaném komorním znění. I tak získala skladba na syrovém témbru a lidové charakteristice výrazu. Dirigent Andrey Boreyko dal do interpretace srdce a veškerou energii, kterou v sobě tryskající ruské vesnické primitivní veselí skýtá. Pohanské rituály i zde převážily nad pravoslavím a ukázaly živočišnou a nespoutanou stránku lidových ruských zvyků.

Divokost a nespoutanost ovládla i publikum, které zvuky a rytmy, které se z pódia valily, ještě dlouho a těžce vydýchávalo. Interpretům se dostalo nadšeného ohlasu a publikum se dlouho vzpamatovávalo ze zážitku, který se silně vymykal zážitkům v kostele. Neboť to byl velmi intenzivní a neobvyklý zážitek.

foto: SHF / Martin Kusyn

Facebook X E-mail WhatsApp