„Představení zahájila technicky náročná předehra. Její vynikající provedení hned v úvodu nastavilo vysokou laťku.“

„Mladá sopranistka Nikola Uramová v roli Mařenky si získala srdce publika.“

„Za opravdu vynikající lze označit výkon Rudolfa Medňanského v roli Vaška, jehož vystřihl ve vzácné shodě pěvecko-výrazové a herecké.“

Po dvaceti letech zazněla ve Dvoře Králové nad Labem ikonická opera Prodaná nevěsta. Slezské divadlo Opava však pro svou aktuální inscenaci sáhlo ke starší Smetanově verzi z roku 1866 s mluvenými dialogy. Dvůr Králové, malebné město s bohatou kulturní tradicí i současností, podle očekávání ocenil tuto dramaturgickou zajímavost i samotné nastudování. Provedení se ve čtvrtek 8. února odehrálo v městském kulturním zařízení Hankův dům, který v letošním roce slaví 150 let od otevření a alespoň vnější fasádou dosud koresponduje s estetikou doby, v níž opera vznikla.

První verze opery Prodané nevěsty na libreto Karla Sabiny vznikala v průběhu let 1863–1865, premiérově byla uvedena 30. května 1866 v Prozatímním divadle. Ačkoliv hlediště (v důsledku očekávaného konfliktu s Pruskem) nebylo vyprodáno, premiéra zaznamenala obrovský úspěch, který snad zaskočil samotného autora a přivedl záhy Smetanu k myšlence dílo upravit více podle jeho představ o současném hudebním dramatu. Tím pak vznikla již finální a „nedotknutelná“ verze naší národní opery.

Slezské divadlo Opava není první scénou, která se v posledních letech rozhodla Prodané nevěsty „dotknout“ a nastudovat onu starší a trochu více operetní verzi. K ní však přistoupila nesporně originálně. Již při vstupu do Hankova domu ve Dvoře Králové nad Labem byli diváci uvítáni účinkujícími v dobových krojích, kteří nabízeli tradiční české pochutiny (chleba a sůl, preclíky, koláče, perníčky a pivo), takže na příchozí ihned dýchla atmosféra materiálních radostí vesnického života – poctivých jídel a dobrého pití.

Před zahájením představení vystoupil v úvodu ředitel a dramaturg Kruhu přátel hudby Vít Havlíček, přivítal diváky a stručně promluvil o Roku české hudby, mimořádném výročí a významu Bedřicha Smetany a také o výročí Hankova domu, o 150 letech od jeho otevření.

Orchestr se nenacházel tradičně v orchestřišti, ale na úrovni diváků a hráči byli rovněž oblečeni v krojích. Představení zahájila technicky náročná a známá předehra (kterou skladatel nezvykle komponoval v úvodu práce na celé opeře). Její vynikající provedení s přesnou artikulací a kontrastní kantabilitou volnějších částí tak hned v úvodu nastavilo vysokou laťku představení. Dirigent Josef Štefan s naprostou přesností vedl svá gesta a orchestr bez váhání reagoval.

Akustika Hankova domu není zcela příznivá pro sólisty; uplatní se zde spíš komorní tělesa. Místy tak zanikaly nižší pěvecké polohy, zvláště u nižších hlasů, a to někdy již při střední dynamice orchestru. Naproti tomu výborně vynikly polohy tenoristů a sopránů. Mladá sopranistka Nikola Uramová v roli Mařenky si získala srdce publika (tak, jak to v této opeře má být), zpívala s naprostou lehkostí a vyvážeností témbrů, znamenitě pracovala s frázemi a celkovým výrazem. Rovněž Jeník Juraje Nociara působil přirozeně a zpíval s lehkostí, byť z hlediska navenek prezentované energie byla Mařenka tou, kdo „doma nosí kalhoty“. Technicky náročné pasáže zvládl na vysoké úrovni (zvláště „Jak možná věřit…“). Kecal, basista Michael Kubečka zpíval v mírné (v úvodu ohlášené) indispozici, přesto roli zvládl se ctí, vytknout mu lze místy poněkud muzikálové témbry.

Za opravdu vynikající lze označit výkon Rudolfa Medňanského v roli Vaška, jehož vystřihl ve vzácné shodě pěvecko-výrazové a herecké. Krátkým, vkusně představeným duetem upoutali pozornost také Jana Jaržembovská a Milan Vlček v rolích Esmeraldy a Principála. Za hlavními postavami nevláli ani pěvci v ostatních partech – Alexandr Vovk (Krušina), Dalibor Hrda (Mícha), Katarina Jorda (Ludmila), Evžen Trupar (Indián). U Háty v podání Šárky Maršálkové lze navíc ocenit výborný herecký výkon, v závěru si vychutnala groteskně zaranžovaný pohlavek, který schytal Vašek; po celém sále se rozezněl upřímný smích publika. Chválu si zaslouží i kompaktně znějící sbor připravený sbormistryní Kremenou Pešakovou. Příjemným doplněním celého představení byla baletní vložka, která opeře dodala žádanou dávku noblesy a vtipu.

Opavská inscenace Prodané nevěsty byla z hlediska režie (Lubor Cukr) a scénografie (Ondřej Bartoš) zpracována takzvaně klasicky, což i koresponduje s rozhodnutím nastudovat starší verzi díla. Přesto inscenace nepůsobila muzejním ani konzervativním dojmem, ale prostě jiskřila. Nadšené publikum, které dorazilo na poměry Hankova domu ve Dvoře králové v úctyhodném počtu více jak čtyř set diváků, ji právem ocenilo silným a dlouho trvajícím aplausem.

Foto: Miloš Šálek