Rybova Česká mše vánoční by měla být zapsána na Seznam nemateriálního kulturního dědictví. Směřuje k tomu soukromá iniciativa vzešlá z okruhu Společnosti Jakuba Jana Ryby. Dílo je trvalou součástí české národní kultury, oslavou Vánoc a s jeho poselstvím se ztotožňují nejen věřící, ale i lidé bez vyznání; lidé hudbymilovní i ti, kteří jsou klasickou hudbou nedotčeni, zní zdůvodnění a pokračuje: Zápis by byl výrazem péče o tuto část našeho dědictví a mohl by vést i k posílení zájmu o ta Rybova díla, která doposud do veřejného povědomí výrazněji nepronikla.

Česká mše vánoční rožmitálského kantora Jakuba Jana Ryby je podle iniciativy usilující o její zapsání na seznam nemateriálního kulturního dědictví ojedinělým hudebně básnickým útvarem a zcela ojedinělým sociálně psychologickým fenoménem. Zní bez bohoslužby v předvánočním čase, nejen v liturgickém prostředí, ale i mimo ně. Melodie i slova ‚Rybovky‘ oslovují lidi všech sociálních skupin a věkových kategorií zcela bez ohledu na přítomnost či nepřítomnost jejich náboženské víry. Dílo navozuje představu krásných Vánoc, které by si přál prožít každý, spoluvytváří vánoční náladu dokonce v obchodních centrech. Svérázná duchovní kompozice z přelomu 18. a 19. století vyvolává silný pozitivní emoční zážitek. Žije svým životem bez vazby na dobu, v níž vznikla. Český text není překladem latinského liturgického textu, ale je podán jako příběh blízký chápání každého člověka.

„Rybovka“, po textové i hudební stránce dílo kantora a buditele, je bezkonkurenčně nejznámějším symbolem českých Vánoc. Lidová hra o zvěstování a narození Ježíše Krista a příchodu pastýřů k jesličkám, zasazená do českého prostředí, dodržuje půdorys katolické mše. Nemá smysl srovnávat ji s čímkoli jiným. Nic podobného neexistuje. Je populární jako nejznámější lidové písničky. Znají ji všichni, stejně jako znají koledy. Při jejím provedení nejde primárně o interpretaci, ale o radost. Neoposlouchá se. Vrostla do obecného povědomí, do tradic, stala se samozřejmou součástí kultury a vlastně i  popkultury.

Ryba upřímně věřící katolický křesťan, byl vizionář. Šlo mu vlastně jen o to, aby evangelium zapůsobilo srozumitelně. Budoucí generace se však chopily jeho díla neomylně: stalo se jim prototypem spojení lidového a uměleckého, prostého a vznešeného, přístupného a svátečního; projevem lidové zbožnosti, ovšem ne té pověrečné, ale opravdové, křesťansky upřímné.

Seznam nemateriálního kulturního dědictví České republiky, zřízený Ministerstvem kultury, má za účel ochranu, zachování, identifikaci, rozvoj a podporu této části kulturního dědictví a jeho nositelů. Od roku 2009 se na něj dostaly Slovácký verbuňk, Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku, Jízdy králů na Slovácku, Sokolnictví – umění chovu dravců, jejich ochrany, výcviku a lovu s nimi, Valašský odzemek, Technologie výroby modrotisku, Tradiční léčebné procedury a odkaz V. Priessnitze, České loutkářství – lidové interpretační umění, Lidová tradice výroby vánočních ozdob ze skleněných perliček, Ochotnické divadlo v České republice, Tradice vorařství na řece Vltavě, Technologie pivovarnického bednářství, Dudácká tradice v ČR, Tradice krajkářství na Vamberecku, Ruční výroba skla, Tradice podomáckého broušení drahých kamenů na Turnovsku, Pivní kultura v České republice nebo Výroba modrotiskových forem.

Do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO) byly pak zapsány tyto statky tuzemské provenience: Slovácký verbuňk, Masopustní obchůzky a masky na Hlinecku, Sokolnictví, Jízdy králů na jihovýchodě České republiky, Slovenské a české loutkářství, Modrotisk, Ruční výroba ozdob z foukaných skleněných perlí pro vánoční stromek, Vorařství v Evropě a Znalosti, řemeslné techniky a dovednosti ruční výroby skla; některé z toho jako společné nominace několika zemí.

Foto: Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp