„Jako ostatně všechny kompozice, které líčí bolest Kristovy Matky stojící pod křížem, je i v této kladem důraz na emocionalitu, dramatičnost a posvátnost situace.“

„Srozumitelnost a vyváženost sborových vstupů byla v harmonii s živostí a dynamikou v orchestrálním doprovodu Czech Virtuosi pod taktovkou zkušeného dirigenta Stanislava Vavřínka.“

„Především výkon Jany Horákové Levicové měl adekvátní sugesci.“

Letošní jednatřicátý ročník Podzimního festivalu duchovní hudby překročil hranice Olomouce a 29. září s hudbou Josepha Haydna zavítal i do kostela sv. Mořice v Kroměříži. Toto pomyslné propojení sídelního místa olomouckých biskupů a arcibiskupů bylo jistě promyšleným krokem, který festivalu otevřel nové možnosti a nabídl posluchačům zajímavý prostor tohoto monumentálního gotického chrámu. Hráli Czech Virtuosi, zpíval Český akademický sbor a sólisté.

Haydnovo Stabat Mater je v mnoha směrech nesporně výjimečnou skladbou, která se na koncertních pódiích objevuje i mimo velkopáteční program. Vedle Pergolesiho Stabat Mater je možná nejznámějším zpracováním tohoto středověkého hymnu. Joseph Haydn ho složil v roce 1767 a bylo jeho prvním duchovním dílem, které vytvořil po nástupu do služby u knížete Esterházyho v Eisenstadtu. Při jeho poslechu se nelze divit, že se velmi rychle rozšířilo po Evropě a upevnilo Haydnovu pověst jako skladatele vokální hudby. Je ale třeba zdůraznit, že se jedná o rozsáhlé dílo operně-symfonického stylu s množstvím invencí, tklivými a technicky náročnými áriemi a sbory.

Především rozmanitost a kontrast jednotlivých částí je pro sbor mnohdy velkou výzvou, se kterou se Český akademický sbor pod vedením Michala Vajdy poměrně dobře vyrovnal. Ať to byly osminové řetězce v první větě nebo dlouhá melismata v závěru skladby, vše působilo kompaktně, hladce a rytmicky přesně. Srozumitelnost a vyváženost sborových vstupů byla v harmonii s živostí a dynamikou v orchestrálním doprovodu Czech Virtuosi pod taktovkou velmi zkušeného dirigenta Stanislava Vavřínka. Ten dokázal propojit jednotlivé komponenty skladby tak, aby celek působil posluchačsky vyváženě a emotivně i s úspornějším obsazením orchestru. Také sólové výkony sopranistky Michaely Šrůmové, mezzosopranistky Jany Horákové Levicové, tenoristy Tomáše Černého a basbarytonisty Miloše Horáka byly na vysoké úrovni a mnohdy problematické virtuózní pasáže zazněly s tolik potřebou interpretační jistotou. 

Jako ostatně všechny kompozice, které líčí bolest Kristovy Matky stojící pod křížem, je i v této kladem důraz na emocionalitu, dramatičnost a posvátnost situace. Ačkoli sborové a orchestrální vstupy jsou upozaděny, krása instrumentálního souzvuku a promyšlené harmonické postupy nikterak neubírají na jejich postavení v rámci celku. Text plný bolesti a smutku je v kontrastu s melodickou bohatostí v sólových výstupech. Příkladem může být duet pro tenor a soprán Sancta Mater istud agas ukončený vzletným sopránem nebo důrazná basová árie Fflammis orci ne succendar.

Především výkon Jany Horákové Levicové měl adekvátní sugesci, kterou bychom i v jiných sólových výstupech očekávali. Po upřímné árii O quam tristis et afflicta naplněné láskou i úlevou a sborovým komentářem Quis est homo qui non fleret přišla otázka v sopránu Quis non posset contristari, kterou vznesla Michaela Šrůmová i přes množství ozdob velmi jemně a hladce. Projev tenoristy Tomáše Černého byl velmi působivý. Jeho výkon korunovaný árií dovolávající se milosti Posledního soudu, zanechal pocit napětí a posluchačského očekávání. Závěrečná fuga Paradisi gloria naplněná věčnou radostí pak důstojně završila celý večer.

Kateřina Fajtlová

Foto: Podzimní festival duchovní hudby / Tereza Hrubá