25. únor

Svátek má Liliana.

2014 – zemřel Paco de Lucía, španělský skladatel a kytarista, bratr významného španělského kytaristy Ramóna de Algecirase a zpěváka Pepé de Lucíi (narodil se 21. prosince 1947). Na kytaru hrál od pěti, profesionálním kytaristou se stal z otcova popudu už v 11 letech. Nejprve vystupoval s bratrem, teprve později se dal na sólovou dráhu. Vynikal v národním hudebním, tanečním a kulturním stylu flamenco, některými odborníky je považovaný za nejlepšího kytarového interpreta tohoto stylu všech dob. Působil taky jako jazzový a klasický kytarista a byl, mimo jiné, známý i jako velký obdivovatel a propagátor krajana Manuela de Fally. Získal zlatou medaili Za zásluhy o krásná umění, Cenu kněžny asturské, Latin Grammy Award for Best Flamenco Album a další ocenění. Je pohřben na obecním hřbitově v Algeciras. Flamenco obohatil o perkusivní hudební nástroj cajón. Je po něm pojmenovaná stanice madridského metra.

2012 – zemřel Maurice André, francouzský trumpetista (narodil se 21. května 1933). Díky svým neomezeným technickým možnostem výrazně přispěl ke znovuobjevování mimořádně náročných partů předklasického repertoáru a ve své době byl často jejich jediným interpretem. Kromě vážné hudby se věnoval i jazzu, folku a dalším žánrům. Do svých osmnácti pracoval jako horník a v hudbě začínal jako samouk. Stal se členem vojenské kapely, aby se mohl ucházet o stipendium na Pařížské konzervatoři, kde pak studoval u Raymonda Sabariche. Po šesti hladových měsících v Paříži získal první cenu konzervatoře, následovala vítězství v mezinárodní soutěži v Ženevě (1955) a v Mnichově (1963). Stal se nejvyhledávanějším trumpetistou své generace a výrazně ovlivnil prosazení trubky jako sólového koncertního nástroje. Od roku 1967 vyučoval na Pařížské konzervatoři. K jeho žákům patří například Bernard Soustrot, Guy Touvron, Éric Aubier nebo Thierry Caens. Z iniciativy Milana Munclingera se v letech 1964 až 1965 v Praze podílel na první české souborné nahrávce Bachových Braniborských koncertů.

2010 – zemřel David Soyer, americký violoncellista a pedagog (narodil se 24. února 1923). V roce 1964 byl zakládajícím členem Guarneriho kvarteta a hrál v něm až do roku 2002. Vyučoval na Curtis Institute a na Juilliard School.

1997 – zemřel František Belfín, skladatel a dirigent (narodil se 11. července 1923). Jeho otec byl vyhlášený fagotista, působil v operních orchestrech v Zahřebu, Lublani, Osijeku, Bělehradě a Brně. Syn se proto od mládí hudebně vzdělával, studoval housle a klavír, později na konzervatoři skladbu a dirigování. Působil jako dirigent u několika regionálních orchestrů (Teplice, Jablonec nad Nisou, Liberec), později jako šéf orchestru Plzeňské opery a pak jako dlouholetý dirigent, respektive šéfdirigent Filmového symfonického orchestru, tzv. FISYO. S ním nahrál přibližně dva a půl tisíce filmů různých žánrů. Kromě dirigování se věnoval i komponování filmové hudby, napsal na dvě stovky filmových skladeb, především ke krátkometrážním filmům z oblasti umění, k pohádkám a večerníčkům. Nepravidelně působil i jako koncertní dirigent.

1983 – zemřel Stanislav Kyselák, varhaník, skladatel, pedagog a ředitel kůru (narodil se 30. května 1915). Na brněnské konzervatoři studoval u Františka Michálka. Od roku 1938 s přestávkami až do smrti byl ředitelem kůru a varhaníkem v kostele Nejsvětější Trojice v Brně-Králově Poli. Vedle toho v letech 1940–1945 působil jako učitel hudby v ústavu pro nevidomé, kde vyučoval hru na varhany.Všech jeho pět dětí absolvovalo konzervatoř a další hudební vzdělání.

1960 – premiéru měla kompozice Music for Amplified Toy Pianos novátora Johna Cage, a to v Middletown ve státě Connecticut.

1956 – narodila se Hana Vláčilová, baletní mistryně, choreografka a pedagožka. Absolvovala Pražskou konzervatoř a pokračovala stáží na akademickém tanečním učilišti A. J. Vaganovové v Leningradě jako žačka N. M. Dudinské. Angažmá získala ve sboru baletu Národního divadla v Praze, kde se stala v roce 1976 sólistkou. Vyučovala na Taneční konzervatoři i v Národním divadle. V letech 1999–2004 působila jako vedoucí souboru baletu Laterny magiky a od roku 2010 se stala uměleckou vedoucího baletu Státní opery. V roce 2009 hostovala jako choreografka baletu Giselle v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Často vystupovala v zahraničí, v Evropě i v USA, byla stálým hostem Komické opery v Berlíně a Státní opery v Berlíně. Jejím manželem je tanečník Jan Kadlec. V roce 2022 byla uvedena do Síně slávy Národního divadla.

1953 – premiéru měl muzikál Wonderful Town, dílo Leonarda Bernsteina, Betty Comden a Adolpha Greena. Hrál se v newyorském divadle Winter Garden Theater, měl 559 představení a získal pět cen Tony.

1944 – premiéru měla Missa Oecumenica, dílo Alexandera Grečaninova, objednaná a premiérovaná šéfdirigentem Boston Symphony Orchestra Sergejem Kusevickým na paměť jeho zesnulé manželky. Podobně vznikla 1. symfonie Bohuslava Martinů a několik dalších hudebních děl.

1938 – zemřela Růžena Maturová, česká operní pěvkyně – sopranistka (narodila se 2. září 1869). Na pražské Vyšší dívčí škole se díky Františku Kavánovi poprvé začala učit zpěvu a pokračovala v pěvecké škole Františka Pivody. Mimiku studovala u Adolfa Krössinga a u pražské německé herečky H. Bürgerové. Tehdy už začala vystupovat v operetách s ochotníky. První angažmá získala v německém divadle v Teplicích, pak byla členkou souboru v německém Mannheimu, kde zpívala většinou lyrické sopránové role. Tam poznala i svého prvního manžela, spisovatele a dramaturga Dvorního divadla v Mannheimu Ludwiga Schreinera (1864–1896). Od roku 1893 začala účinkovat v Národním divadle v Praze, kde se stala jednou z nejvýznamnějších osobností souboru. Tam poznala svého druhého manžela, kapelníka Františka Jílka. Věnovala se koncertní činnosti. S velkým úspěchem hostovala v Berlíně, ve Varšavě, v Petrohradě a Moskvě, v Bělehradě a ve Spojených státech. Také vystupovala u ochotnických souborů v Českých Budějovicích, Chrudimi a Kroměříži. Po skončení pěvecké kariéry vedla v Praze pěveckou školu, mezi mnohé její žáky patřila i Marta Krásová. Celkem pětkrát hrála ve filmu. Je pohřbena na Olšanských hřbitovech. Zřejmě nejvíc se do historie české hudby zapsala jako první Dvořákova Rusalka (1901).

1938 – zemřela Julie Reisserová, skladatelka, básnířka a kritička (narodila se 9. října 1888). Původně studovala klavír u Adolfa Mikeše a operní zpěv (byla dramatický soprán) u Richarda Figara. Vinou přílišné námahy ale přišla o hlas a studium ukončila. Později složila státní zkoušky z angličtiny a francouzštiny a učila jazyky. Byla členkou Hudebního klubu, ve kterém se pod vedením Zdenka Nejedlého scházeli jeho žáci, příznivci díla Richarda Wagnera a také Gustava Mahlera. V letech 1919 – 1921 studovala skladbu v Praze u Josefa Bohuslava Foerstera, pokračovala v Bernu u Ernsta Hohlfelda, kde přidala i dirigování, v Paříži u Alberta Roussela a u Nadii Boulanger. Díky těmto kontaktům zajistila například světovou premiéru Rousselovy opery Odkaz tety Karolíny v Olomouci 14. listopadu 1936 a 18. dubna 1937 pak v Praze. Pro tuto příležitost též přeložila libreto opery do češtiny. S manželem diplomatem cestovala a do Lidových novin a Tempa psala referáty o kulturním a hlavně hudebním dění v navštívených místech. Psala orchestrální, vokální a klavírní skladby. Hrály se ve dvacátých a třicátých letech v řadě evropských města v americké Filadelfii, většinou spolu s díly dalších českých autorů v rámci koncertů české hudby. Její manžel o ní napsal vzpomínky Léta s Julkou, tiskem ale vydány nebyly.

1936 – narodil se hudební kritik Jiří Černý (zemřel 17. srpna 2023). Vystudoval žurnalistiku a češtinu na FF UK v Praze. Prvním jeho kritickým počinem v oblasti hudby byla recenze operního koncertu v roce 1956 ve Večerní Praze. V roce 1961 nastoupil jako vedoucí kulturní rubriky týdeníku Mladý svět. Souběžně externě spolupracoval s časopisy Repertoár malé scény, Svět v obrazech a Hudba pro radost. Od roku 1964 psal pravidelně do měsíčníku Melodie a začal spolupracovat s Československým rozhlasem. Od roku 1969 až do roku 1989 s ním pak ale spolupracovat nesměl. Byl zaměstnán jako korektor v tiskárně Mír a jako pedagog na Lidové škole umění v Praze 2. Od roku 1971 zároveň pravidelně pořádal v mnoha městech v Československu poslechové pořady s názvem Antidiskotéka, na kterých jako DJ pouštěl kvalitní a často nedostupné nahrávky. V září 1978 spolupořádal pětidenní poslechový pořad Festival V + W v pražském hostinci Za Větrem, během něhož telefonoval do New Yorku Jiřímu Voskovcovi. V 80. letech úzce spolupracoval s později zakázanou Sekcí mladé hudby Svazu hudebníků (časopis Kruh). V listopadu 1989 se účastnil zakládání Občanského fóra a moderoval některé protestní demonstrace. Po sametové revoluci se mohl vrátit zpět do Česk(oslovensk)ého rozhlasu, také spolupracoval se soukromými rozhlasovými stanicemi jako Rádio Collegium (1992 – hodinové profily operních zpěváků), Rádio Echo (1994–1995) a Rádio Publikum (1994–1995 – hodinové Antidiskotéky). Na jaře 1990 spoluzakládal hudební časopis Rock & Pop a do roku 1992 zastával místo jeho šéfredaktora a předsedy správní rady. Tato práce a probíhající spor s první manželkou vedl k tomu, že odmítl nabízenou pozici ministra kultury ve vládě Petra Pitharta. V letech 1998–2003 připravoval kulturní příspěvky do pořadu Dobré ráno České televize. Po roce 2000 pravidelně publikoval v Mladé frontě DNES, Reflexu, Lidových novinách, psal sloupky pro Hospodářské noviny, hojně spolupracoval s Folk & Country, Divadelními novinami a dvouměsíčníkem Svět a divadlo. Získal cenu Českého hudebního fondu, Zlatou Portu, státní cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby a ocenění OSA za propagaci a šíření české hudby. V roce 2020 byl v rámci Cen Anděl uveden do Síně slávy Akademie populární hudby jako vůbec první nehudebník v historii.

1936 – narodil se Norman Scribner, americký varhaník, sbormistr, dirigent a skladatel (zemřel 22. března 2015). Proslavil se jako zakladatel Washingtonské společnosti sborového umění a jako její umělecký ředitel v letech 1965 až 2012. Působil ve washingtonské Národní katedrále, byl varhaníkem v kapli chlapecké školy St. Albans School for Boys a sloužil jako sbormistr episkopálního kostela sv. Albana. V roce 1971 sestavil profesionální sbor Norman Scribner Choir pro premiéru Bernsteinovy Mše, uvedené k otevření Centra múzických umění Johna F. Kennedyho. Mezi jeho skladbami jsou Narození Páně, Božská láska a Píseň pro svatou Cecílii.

1929 – zemřel František Neumann, dirigent a skladatel (narodil se 16. června 1874). Vyučil se uzenářem u dvorního dodavatele uzenin ve Vídni, ale vedle toho studoval soukromě hudbu a začal komponovat. V roce 1892 posoudil jeho skladby Karel Bendl a povzbudil ho k další činnosti. Odešel na konzervatoř do Lipska, kde studoval u Carla Reinecka a Salomona Jadassohna, stal se korepetitorem divadla v Karlsruhe, městského divadla v Hamburku a v roce 1899 prvním kapelníkem v Řezně. Pak vystřídal několik dalších divadel: Linec, Liberec, Teplice a Frankfurt nad Mohanem. V roce 1906 mu bylo nabízeno místo dirigenta v pražském Národním divadle, ale k angažmá nakonec nedošlo. Po vzniku Československé republiky přijal nabídku Leoše Janáčka a stal se šéfem opery brněnského Národního divadla. Prakticky z ničeho vybudoval operní soubor, který si záhy získal mezinárodní pozornost. Prakticky všechna Janáčkova jevištní díla vzniklá po roce 1918 měla premiéru v Brně pod jeho taktovkou. Uváděl na scénu i opery svých současníků, třeba Otakara Ostrčila, Vítězslava Nováka a dalších. V roce 1919 se také stal profesorem dirigování na brněnské konzervatoři, kde vychoval řadu vynikajících dirigentů jako Zdeněk Chalabala nebo Břetislav Bakala. Byl předsedou Klubu moravských skladatelů a v roce 1925 byl jmenován ředitelem brněnského Národního divadla. Je pohřben na Městském hřbitově v Prostějově.

1922 – premiéru měl Karneval zvířat od Camilla Saint-Saënse, suita o 14 větách z roku 1886. Jde o humorné dílo s podtitulem „Velká zoologická fantazie“, hravě a virtuózně charakterizuje různá zvířata pomocí dvou klavírů a komorního souboru. Nejznámější částí je zasněná věta Labuť. V době jejího vzniku Saint-Saëns pobýval v Chrudimi. Původně byla v instrumentaci i poměrně nezvyklá skleněná harmonika, kterou v současnosti nahrazuje spíš zvonkohra. Saint-Saëns se ale bál, že mu tato populární skladba pokazí reputaci seriózního skladatele, a snažil se bránit jejímu provádění. Jen u části Labuť dovolil, aby vyšla za jeho života tiskem. Jako celek se jinak hrála jen výjimečně v úzkém kruhu skladatelových přátel, třeba před Ferencem Lisztem. Po smrti autora se stala jednou z jeho nejoblíbenějších skladeb a je často využívána i v rámci edukačních pořadů pro děti.

1919 – narodil se Fred Katz, americký violoncellista (zemřel 7. září 2013). Měl klasické hudební vzdělání, studoval u Pabla Casalse a na počátku kariéry hrál s několika symfonickými orchestry. Pak se začal věnovat jazzu. V 50. letech byl členem kvinteta bubeníka Chica Hamiltona a dál vystupoval i nahrával se známými hudebníky.

1917 – narodil se Anthony Burgess, britský spisovatel, skladatel a klavírista, básník, filmový scenárista, libretista, učitel, jazykovědec, kritik v oblasti literatury, filmu, divadla, ale také gastronomie (zemřel 22. listopadu 1993). Jako dítě se o hudbu nezajímal. Zvrat způsobilo, když v rozhlase vyslechl Prélude à l’après-midi d’un faune Claude Debussyho. Za války byl hudebním ředitelem zábavní sekce 54. divize britské armády a aranžoval řadu skladeb pro taneční orchestr. Po válce vyučoval na středních školách a na Birminghamské univerzitě jevištní řeč, anglickou literaturu a drama. Organizoval také amatérská divadelní představení. V Britských koloniálních službách působil jako učitel v Malajsii. Zkomponoval tam mnoho skladeb ovlivněných místní hudbou. Poté odjel do Bruneje, později do Sovětského svazu, na Maltu, do Itálie a Monaka. Patřil mezi zakladatele Irské knihovny princezny Grace a centra irských studií. V 70. letech navštěvoval Spojené státy a přednášel na Princetonské univerzitě, na City College of New York, Kolumbijské univerzitě, Severokarolínské univerzitě v Chapel Hill, University at Buffalo a na Iowa State University. Na sklonku života se vrátil do rodné země. Jeho popel je uložen na hřbitově v Monaku.

1906 – zemřel Anton Arenskij, ruský skladatel, dirigent a klavírista (narodil se 12. července 1861). Byl představitel romantismu pod silným vlivem Čajkovského. Vyrostl v hudební rodině. Skládal už od devíti. Na konzervatoři v Petrohradu ho vedl Nikolaj Rimskij-Korsakov. Po studiích začal učit na Moskevské státní konzervatoři. Jeho žáky tam byli například Alexandr Skrjabin nebo Sergej Rachmaninov. V letech 1895-1901 vedl petrohradský Carský sbor. K jeho nejznámějším dílům patří opera Rafael a balet Noc v Egyptě.

1906 – narodil se Boris Papandopulo, chorvatský skladatel a dirigent (zemřel 16. října 1991). Ve své tvorbě se nechal inspirovat balkánským folklórem. V roce 1968 byl za celoživotní dílo vyznamenán chorvatskou Cenou Vladimira Nazora.

1897 – zemřela Cornélie Falcon, francouzská operní pěvkyně – sopranistka (narodila se 28. ledna 1812). Jejími pedagogy na pařížské konzervatoři byli Henri, Pellegrini, Bordogni a také její kolega z pařížské Opery Adolpho Nourrit. První veřejné vystoupení absolvovala roku 1832 v pařížské Opeře jako Alice v opeře Robert ďábel Giacoma Meyerbeera. Měla talent pro dramatické sopránové role a sytý znělý hlas. Profesionálnímu zpěvu se ale věnovala jen šest let, kvůli přetěžování hlasu musela kariéru předčasně ukončit. Je pochována na hřbitově Père-Lachaise.

1896 – narodil se hudební historik Jan Němeček (zemřel 31. března 1968). Vyučoval dějiny církevní hudby na Římskokatolické Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze. Docenturu dělal na téma Jakub Jan Ryba.

1890 – narodila se Myra Hess, britská klavíristka (zemřela 25. listopadu 1965). Klavír studovala na Royal Academy of Music pod vedením Tobiase Matthaye, debutovala v roce 1907. Ve Spojených státech se proslavila na turné v roce 1922. Známá je také jako organizátorka a častá účinkující koncertů, které se konaly během druhé světové války v Londýně na povzbuzení morálky jeho obyvatel. Těžištěm jejího repertoáru byl Mozart, Beethoven a Schumann, její záběr ale sahal od barokní tvorby až po díla jejích současníků. Je komandérem Řádu britského impéria, získala Zlatou medaili Královské filharmonické společnosti a Walter Willson Cobbett Medal.

1889 – narodil se Adolf Kramenič, varhaník, sbormistr a skladatel (zemřel 19. prosince 1953). Na Pražské konzervatoři studoval hru na varhany a skladbu u Karla Steckera a Josefa Kličky. Ke studiu si přivydělával přepisováním partitur starých českých mistrů. Po studiích se stal ředitelem kůru v Kostelci nad Labem a později v Chocni. Na tamních koncertech doprovázel na klavír a v roce 1914 se stal sbormistrem pěveckého spolku Zvukobor. Záhy po začátku 1. světové války narukoval, byl zajat a odvezen do Ruska. Onemocněl úplavicí a skončil v zajateckém táboře v Ašchabadu, kde i hrál pod kapelníkem Garalikem, který vytvořil ze zajatců malý smyčcový orchestr. V Taškentu založil pěvecký sbor a ve 4. střeleckém pluku Prokopa Velikého byl pověřen, aby vytvořil symfonický orchestr. Byl pak převelen do Boryspilu, kde zas vytvořil dechovou hudbu a smyčcové kvarteto. Po roce 1918 se vrátil do svých funkcí v Chocni, k tomu řídil dechový orchestr železničářů, stal se členem Železničního symfonického orchestru v Praze, který vedl dirigent Karel Šejna, a učil v Městské hudební škole. Působil také jako korepetitor a s kolegyní založil klavírní duo. Většina jeho skladeb je uložena v Regionálním muzeu ve Vysokém Mýtě, nejsou příliš známé, protože sloužily především chrámovým účelům. Výjimkou jsou vánoční písně, koledy a pastorely, které bývají dodnes na repertoáru hlavně dětských pěveckých souborů. Mezi jeho žáky patřil i významný český skladatel Lubor Bárta (1928-1972). Intenzivně se věnoval dílu choceňského rodáka Tomáše Norberta Koutníka, shromáždil, spartoval a přepsal jeho dochované skladby a zasloužil se o jeho popularizaci.

1879 – narodil se Otakar Ostrčil, hudební skladatel a dirigent (zemřel 20. srpna 1935). Studoval na Karlově univerzitě v Praze moderní filologii, soukromě klavír u A. Mikše a od roku 1895 u Zdeňka Fibicha, který ho také učil kompozici. Skládat začal ve čtrnácti letech, první skladbu pro velký orchestr napsal v osmnácti a během studentských let operu „Jan Zhořelecký“. Dirigovat začal v Akademickém pěveckém sboru a v amatérském Orchestrálním sdružení v Praze. Divadelní orchestr dirigoval poprvé pohostinsky v Národním divadle v roce 1906 při repríze hry Jaroslava Kvapila Sirotek. V roce 1911 tam pak pohostinsky řídil i vlastní operu Poupě. Byl profesorem na Československé obchodní akademii v Praze, učil na pražské konzervatoři, k jeho žákům patřil např. ukrajinský skladatel Mykola Kolessa. V letech 1914–1918 vedl operu Městského divadla na Královských Vinohradech. V roce 1919 se stal dramaturgem a záhy po smrti Karla Kovařovice šéfem opery Národního divadla v Praze. Současně vykonával i funkci dirigenta. Pohostinsky také dirigoval ve Varšavě, Göteborgu a v Bukurešti. Letní odpočinky trávil v Soběslavi. Od roku 1912 byl členem České akademie věd a umění, od roku 1919 předsedou Foerstrovy společnosti, kterou i spoluzakládal, a později předsedou Spolku pro moderní hudbu. Pohřbem je v Praze na Vyšehradě. Jeho hudba vznikala napřed pod vlivem romantismu, hlavně Z. Fibicha. Počátkem 20. století na něj zapůsobil Gustav Mahler, jehož hudbu Ostrčil propagoval i jako dirigent. V pozdější tvorbě si vyvinul osobitý styl bohatý na disonance.

1873 – narodil se Enrico Caruso, italský operní pěvec – tenorista (zemřel 2. srpna 1921). V prvních dvou desetiletích 20. století byl nejpopulárnějším zpěvákem jakéhokoliv žánru, jedním z nejdůležitějších průkopníků nahrávání hudby a asi nejznámější operní hvězdou té doby. Natočil přes 260 nahrávek a vydělal milióny dolarů prodejem gramofonových desek. Zpíval v mnoha nejvěhlasnějších operách světa, včetně Milánské La Scaly a londýnské Covent Garden, 17 let působil jako první tenor Metropolitní opery v New Yorku. Maestro Arturo Toscanini, který tam dirigoval, ho považoval za jednoho z největších umělců, se kterými kdy pracoval. Kariéru začal v Neapoli v roce 1894, debut v MET přišel jen o 9 let později, 23. listopadu 1903 jako vévoda z Mantovy v nové produkci Verdiho Rigoletta. V roce 1904 zahájil celoživotní partnerství s Victor Talking-Machine Company. Jeho častou pěveckou partnerkou byla česká sopranistka Ema Destinnová. Při jednom představení Pucciniho Bohémy bas ztratil hlas a Caruso údajně začal zpívat jeho árii „Vecchia zimarra“, zatímco kolega jen němě artikuloval. Tento výkon byl tak oceňovaný, že Caruso dokonce árii nahrál, i když později požádal, aby byla zničena. Nahrávka ale byla později nalezena a několikrát vyšla na LP. Cvičil nejraději ve vaně a doprovázel ho klavírista sedící ve vedlejší místnosti. Posledním vystoupením Varusa byla role Eléazara v Halévyho La Juive 24. prosince 1920. Zemřel v 48 letech na závažnou břišní příhodu. Je pohřbený v honosné hrobce v Neapoli, v mauzoleu na hřbitově Santa Maria del Pianto. Byl zvolen čestným členem Phi Mu Alpha Sinfonie, národního bratrství mužů v hudebním světě. V roce 1987 mu byla udělena in memoriam cena Grammy za celoživotní dílo. Carusa ztvárnil Mario Lanza v nepříliš historicky přesném hollywoodském životopisném filmu The Great Caruso. Carusův rodný dům v Neapoli, Via San Giovanella agli Ottocalli 7, stále stojí vedle kostela, ve kterém byl pokřtěn. Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.

1862 – narodil se Bohumil Benoni, český operní pěvec – barytonista (zemřel 10. února 1942). Byl žákem pěvce Jana Ludevíta Lukese, 7. dubna 1883 debutoval v roli Valentina v Gounodově opeře Faust a Markétka. Byl jedním z prvních zástupců pěvecké generace českého divadla, která se nespoléhala pouze na hlasovou techniku a pěvecký projev, ale dotvářela operní postavy v duchu realistického operního herectví. Mezi jeho nejlepší role patřil Otello, Rigoletto a Amonasro v Aidě, Scarpia v Tosce, Escamillo v Carmen, Boris Godunov, Don Giovanni, Bludný Holanďan… Byl prvním českým představitelem Evžena Oněgina, zpíval však také komické role – Figara v Lazebníku sevillském nebo Falstaffa.

1860 – narodil se Ferdinand Vach, český hudební skladatel, dirigent a sbormistr (zemřel 16. února 1939), zakladatel Pěveckého sdružení moravských učitelů. Po studiích v Praze a po vystřídání několika učitelských míst, včetně dvouletého působení v srbském Banátě, se v roce 1886 stal ředitelem hudební školy spolku Moravan v Kroměříži a sbormistrem jeho pěveckého sboru. Byl současně ředitelem kůru v chrámu sv. Mořice a dirigoval orchestr Spolku ochotnických divadel. S Moravanem provedl velká vokální díla Dvořákova, Smetanova, Blodkova, Novákova a Janáčkova. V Kroměříži také začal komponovat zejména chrámové skladby a scénickou hudbu k divadelním představením. Později učil na Učitelském ústavu v Brně a na tamní Varhanické škole a mezi válkami na brněnské konzervatoři… Sbor, který se stal základem slavného Pěveckého sdružení moravských učitelů, založil v roce 1903. Byl s ním i na řadě úspěšných zahraničních zájezdů. Roku 1912 založil Moravský smíšený sbor učitelek, který byl v roce 1956 přejmenován Vachův sbor moravských učitelek. Svou činnost dirigenta PSMU ukončil rozhlasovým koncertem 27. září 1934 a veřejné činnosti se ze zdravotních důvodů vzdal 2. února 1935.

1847 – narodil se Josef Paukner, hudební skladatel (zemřel 2. února 1906). Byl učitelem hudby na Pivodově hudební škole v Praze. Po krátkém pobytu ve Varšavě odešel do Moskvy, kde byl nejprve druhým dirigentem carské opery a po dvou letech se stal ředitelem kůru v tamním polském katolickém chrámu. V roce 1881 se vrátil do Prahy. Komponoval snadno přístupné skladby, zvláště vlastenecké sbory a písně.

1844 – narodil se Jindřich Kafka, vídeňský skladatel českého původu (zemřel 2. dubna 1917). Vystudoval Varhanickou školu v Praze, byl žákem Františka Blažka a Josefa Krejčího. Vedle toho soukromě studoval housle u Antonína Bennewitze a Mořice Mildnera. Napřed působil jako varhaník a houslista v Praze. V roce 1875 odešel do Vídně a stal se učitelem hudby. Podle vlastního číslování zkomponoval na 60 skladeb.

1808 – narodil se Jan Pavel Martinovský, strahovský premonstrát, katolický kněz a varhaník, tvůrce ze starší generace obrozeneckých skladatelů (zemřel 7. listopadu 1873), zaměřený především na písňovou tvorbu. Někdy se uvádí jako datum narození také 12. duben.

1752 – narodil se Matěj Brixi, kantor a hudebník (zemřel 1. května 1806). Byl učitelem v Poděbradech a ludirektorem poděbradského chrámu. Být ludirektorem tehdy znamenalo znát hudbu a zpěv, hrát na varhany, vést kostelní sbor, pro chrám komponovat hudbu a zároveň i vyučovat. Jeho otcem byl kantor a skladatel Viktorín Ignác Brixi. V hudební tradici rodu Brixiů na Poděbradsku pokračoval člen rodiny Jan Baptist Brixi, který byl ředitelem kůru v Kovanicích a později rovněž v Poděbradech.

1751 – zemřel Georg Caspar Schürmann, německý barokní skladatel (narodil se někdy v roce 1673). Základní hudební vzdělání získal v rodném Dolním Sasku. V roce 1693 zpíval altové role v hamburském divadle Oper am Gänsemarkt. V roce 1694 zkomponoval kantátu pro vévodu Braunschweig-Lüneburg Antona Ulricha k otevření zámku Salzdahlum. Jeho zpěv nadchl vévodu natolik, že ho na místě přijal do svých služeb. Působil jako hlavní dirigent a skladatel meiningenského dvorního orchestru, v roce 1707 vystřídal Reinharda Keisera ve funkci dvorního skladatele a u brušvického dvora s krátkými přestávkami sloužil 54 let až do smrti. Napsal víc než tři desítky oper, ale většina se nedochovala. Jeho hudba se vyznačuje bohatými harmoniemi a pečlivě vypracovaným kontrapunktem.

1735 – narodil se Ernst Wilhelm Wolf, německý koncertní mistr, skladatel a hudební teoretik (zemřel 1. prosince 1792). Už v devíti letech byl zručným cembalistou, velmi dobře zvládal basso continuo. Také jeho starší bratr Friedrich byl hudebním skladatelem a varhaníkem, žákem kapelníka Gottfrieda Heinricha Stölzela. Při studiích na universitu v Jeně vedl soubor Collegium musicum a uváděl i vlastní skladby. V Naumburgu byl učitelem hudby v rodině von Ponickau. Později přesídlil do Výmaru a zůstal tam až do smrti. Byl učitelem hudby v knížecí rodině Braunschweig-Wolfenbüttel, dvorním koncertním mistrem, varhaníkem a nakonec kapelníkem knížecího orchestru. Oženil se se zpěvačkou a cembalistkou Marií Carolinou Bendovou, dcerou slavného českého houslisty Františka Bendy. Manželé uspořádali úspěšné koncertní turné k berlínskému dvoru a Fridrich II. Veliký mu nabídnul místo uvolněné po odchodu Carla Philippa Emanuela Bacha, ale Wolf patrně na manželčino naléhání nabídku odmítl. Složil 20 oper, oratorií a kantát, 15 symfonií, 17 smyčcových kvartetů, 18 klavírních koncertů, 2 houslové koncerty a 70 sonát pro cembalo nebo klavír.

1708 – narodil se Felix Benda, skladatel a varhaník (zemřel 12. ledna 1768). Psal zejména duchovní skladby, například oratoria Obviněná nevinnost aneb Vykupitel světa, Sedmibolestná Matka Boží Maria nebo Ave Maria, mše, litanie a nešpory; řada dalších skladeb se nedochovala. V roce 1726 se stal v Praze po Šimonu Brixim varhaníkem a ředitelem kůru v kostele sv. Michaela na Starém Městě. Byl učitelem pražského varhaníka a skladatele Josefa Norberta Segera a ovlivnil Josefa Myslivečka. On sám byl žákem Bohuslava Matěje Černohorského.

1682 – zemřel Alessandro Stradella, italský barokní skladatel (narodil se 1. října 1639). Pocházel ze šlechtické rodiny. Jeho otec byl guvernérem, jeho bratr Francesco se stal členem řádu augustiniánů a zřejmě se těšil přízni aristokratického rodu d’Este. Alessandro studoval v Bologni, podle některých pramenů v roce 1659 vstoupil do služeb bývalé královny Kristiny Švédské. První dochovaná skladba, u které je doloženo jeho autorství, pochází z roku 1672, je to prolog k uvedení opery Cestiho La Dori od Pietra Antonia. V roce 1667 se usadil v Římě, kde skládal opery, oratoria i chrámovou hudbu. Na druhé straně proslul značně nevázaným životem, také zpronevěrami a byl nucen opustit Řím. Kvůli nevěře v Benátkách si na něj dokonce podvedený manžel najal dva vrahy, útok přežil s vážnými zraněními a podařilo se mu uniknout do Janova. Tam slavil velké úspěchy jako skladatel oper a kantát, ale historie z Benátek se opakovala. Byl ubodán 25. února 1682 na náměstí Piazza Bianchi v Janově třemi bratry Lomelliniovými, kterým svedl sestru. Jeho barvitý život a krvavá smrt se stala vítaným námětem pro literáty i hudebníky. Asi nejznámější je dodnes hraná opera Friedricha von Flotow Alessandro Stradella. Ve své době byl neobyčejně úspěšným a vlivným skladatelem. Jeho slávu zastínili až v následujícím století skladatelé vrcholného baroka, třeba Corelli nebo Vivaldi. Přes četné opery a oratoria tkví jeho význam v hudbě instrumentální. Byl to právě on, kdo stál u zrodu typické barokní hudební formy, concerto grosso (první je jeho Sonate di viole).

1649 – narodil se Johann Philipp Krieger, německý barokní skladatel a varhaník (zemřel 7. února 1725). Byl starším bratrem Johanna Kriegera. Studoval hru na varhany v Kodani u královského varhaníka Johannese Schrödera a skladbu u Kaspara Förstera a živil se jako varhaník. Po návratu do Německa, vstoupil do služeb markraběte Christiana Ernsta von Brandenburg-Bayreuth v Bayreuthu, kde později zastával pozici kapelníka. Po studijní cestě po Itálii se v roce 1675 přicestoval do Vídně a stal se oblíbencem císaře Leopolda I., který jeho a všechny jeho sourozence povýšil do šlechtického stavu. Stal dvorním varhaníkem sasko-weißenfelského vévody Augusta i později jeho bratra Johanna Adolfa I. Byl velice plodný skladatel, napsal bezpočet chrámových i světských skladeb, na 2 000 kantát, nejméně 18 oper, mnoho triových sonát atd. Naneštěstí většina z nich byla ztracena. Kromě komponování na dvorských koncertech uváděl i skladby jiných autorů a vedl si o tom přesné záznamy.

1600 – U příležitosti svatby francouzského krále Jindřicha IV. s Marií Medicejskou byla provedena opera Euridice skladatele Jacopa Peri, která dnes představuje nejstarší dochovanou operu v dějinách evropské hudby. Představuje zásadní přechod od renesanční hudby k baroknímu monodiálnímu stylu. Libreto napsal Ottavio Rinuccini a vycházelo z mýtu o Orfeovi a Euridice. Premiéra se konala v rámci svatebních oslav 6. října 1600 v Palazzo Pitti ve Florencii. Autore hudby je Jacopo Peri z větší části, určité pocházejí od Giulia Cacciniho, který byl Periho rivalem. Opera je napsána v novém stylu tzv. „recitar cantando“ (recitativní zpěv), který měl umožnit srozumitelnost textu a vyjádření emocí. Jacopo Peri sám zpíval roli Orfea při prvním uvedení. Rivalita mezi Perim a Giuliem Caccinim vedla k tomu, že Caccini napsal a publikoval vlastní zhudebnění téhož libreta Euridice. Periho vůbec první operní pokus, Dafné (1597), se dochoval pouze ve fragmentech.

https://www.klasikaplus.cz/diarium