„Zahráli – s mnoha krásnými vrcholy, lyricky i robustně – Brahmsovu Sonátu č. 3.“

„Zdrojem je zvuková stopa s různými ruchy i zvuky, do níž živě vetkává hlas houslí, plný virtuózních figurací a různých tónových útržků.“

„Viktoria Kaunzner se představila jako mnohostranná, ve všech skladbách jistá a v emocích silná houslistka.“

Německá houslistka Viktoria Kaunzner je mnohostrannou interpretkou. Hrající a komponující. Ukázala to na komorním koncertě v pražské síni Atrium, na kterém ji doprovázel pianista Petr Novák. Zazněly skladby v širokém spektru od Tartiniho po Kaunznerovou, od Kaunznerové po Medtnera.

„Známe se pětadvacet let, ale dlouhé roky jsme se neviděli, až zase někdy v roce 2014 – a párkrát s potěšením teď,“ komentoval sobotní koncert Novák. Houslistka debutovala v roce 1995 s Plzeňským rozhlasovým orchestrem, nynější Plzeňskou filharmonií, jako dvanáctiletá studentka Miroslava Nováka. „Shoda jmen,“ upřesňuje Petr Novák, plzeňský rodák, pedagog tamní konzervatoře, ale také sólista a komorní hráč, její jen o něco starší vrstevník. Zahráli spolu během podvečerního vystoupení nejen jednu Tartiniho sonátu, barokně bez vibrata, ale také sonáty od Johannesa Brahmse a od Germaine Taillerferre a od sólistky samotné Tři nokturna pro housle a klavír, dokončená v roce 2011 – hudbu současnou a působící improvizačně, do určité míry tonálně ukotvenou a příjemně přehlednou.  

Druhou polovinu koncertu otevřela houslistka sama – nedlouhou vlastní sólovou kompozicí, spíše improvizovanou hříčkou. Nazvala ji Sojuchameleon. První část složeného slova označuje korejské rýžové víno, druhá pak odkazuje k faktu, že chameleón vidí hodně daleko. Pro autorku a interpretku v jedné osobě znamená spojení obou pojmů možnost tvořit bizarní zvukové obrazy. Zdrojem k nim je natočená zvuková stopa s různými městskými ruchy i přírodními zvuky nebo jejich fragmenty, do níž živě vetkává bohatě, až exaltovaně strukturovaný hlas houslí, plný virtuózních figurací a různých tónových útržků, ale také vlastního zpěvu a kloktavých melodických zvuků vyluzovaných s vodou v ústech. Malý příklad konceptuálního umění, otevřené formy, ambivalentního postmoderního sdělení, uvolněné invence a nonkonformního extrovertního projevu.       

Viktoria Elisabeth Kaunzner studovala v Berlíně, v Paříži a na Juilliard School v New Yorku. V letech 2010 až 2018 působila na německé škole Weimar v Yonginu v Jižní Koreji. Vyučuje také na Victory Academy Berlin. Za album se sonátami Eugena Ysaÿe (jednu také skvěle v Praze zahrála) a s vlastní tvorbou získala nominaci na cenu Echo Klassik. Pracuje teď prý zrovna na Koncertu pro housle, harfu, marimbu a komorní ansámbl.  

V poslední době se jako interpretka zaměřila na hudbu Nikolaje Medtnera, v ruštině Nikolaje Karloviče Metnera, moskevského pianisty a skladatele, který se po bolševické revoluci usadil s pomocí Sergeje Rachmaninova na Západě. Zemřel v Londýně v roce 1951. V Atriu zazněly Tři noční zpěvy, Drei Nachtgesänge z roku 1908; hudba plně romantická, exponovaná, plná emocí, pěkné melodiky a harmonií, přiměřeně virtuózních prvků, v druhé větě s patosem v hlubších polohách, ve finále rozezpívaná, příjemná k poslechu, zahraná naplno.

S Petrem Novákem zahráli – s mnoha krásnými vrcholy, lyricky i robustně, s jasným názorem a v pěkných proporcích – Brahmsovu Sonátu č. 3. Zejména v doprovodu ve třetí větě Novák pěkně vynikl. Poté ještě trochu marnotratně zahráli neoklasicky znějící Sonátu č. 2 od Germaine Taillerferre, členky pařížské Šestky. A jako přídavky Sukovo Appassionato a jeden kus od Astora Piazzolly. Viktoria Kaunzner se představila jako mnohostranná, ve všech skladbách jistá a v emocích silná houslistka. Nenápadný, ale zajímavý koncert. Přesto, že housle znějí v Atriu přece jen trochu ostřeji a pro klavír je tam akustika až moc kostelní. 

Facebook X E-mail WhatsApp