Ivan Vokáč mezi soubory, žánry a nástroji… a v Litoměřicích
„U Antonína Dvořáka je jasně slyšitelná ´česká písnička´.“
„Pokud nehraju Dvořáka, tak je to nejčastěji koncert Haydnův a nebo Elgarův.“
„Přepínání mezi žánry a mezi nástroji mě baví, a proto to jde.“
„V Escualo Quintetu hraju na klavír, věnujeme se hudbě Astora Piazzolly.“
„První symfonie Bohuslava Martinů mě zatím ve filharmonii minula.“
Cítil se výjimečně, ale rozechvění se poddat nesměl. Ivan Vokáč hrál v pátek večer sólový part Dvořákova Violoncellového koncertu na Litoměřických svátcích hudby při zahajovacím koncertě věnovaném stému výročí vzniku Československa.
„U Antonína Dvořáka je jasně slyšitelná ´česká písnička´, jeho hudba výjimečné pocity tedy umocňuje. To, že je výročí, však v interpretaci roli nehraje,“ řekl mladý sólista portálu KlasikaPlus.cz. V kostele Zvěstování Panně Marii v Litoměřicích vystoupil s Plzeňskou filharmonií a dirigentem Tomášem Braunerem. V první polovině večera zahrál Václav Hudeček, patron přehlídky, Romanci a Mazurek Antonnína Dvořáka.
Ivan Vokáč je zástupcem koncertního mistra v České filharmonii a věnuje se hodně také komorní hudbě. „Dvořákův Violoncellový koncert se hraje často, ale pro mě je spíše výjimečnou záležitostí, dostanu se k němu jednou dvakrát do roka. A pokud nehraju Dvořáka, tak je to nejčastěji koncert Haydnův a nebo Elgarův,“ vypočítává.
V České filharmonii je zaměstnán od roku 2014, nejprve měl poloviční úvazek. Jako člen orchestru i v Dvořákově Koncertu h moll hrál už mnohokrát, většinou u předního pultu. „Slyšet každý rok dva tři světové sólisty je skvělé. Dá se z toho jen a jen těžit,“ pochvaluje si.
Ivan Vokáč neskrývá obdiv k hudbě Bohuslava Martinů. Byl mu blízký od dětství, skladatelovu První symfonii si zamiloval ve třinácti. „Její třetí pomalá věta je pro mne ´konec světa´,“ přiznává a pokračuje: „Paradoxně jsem ještě neměl příležitost poslechnout si ji naživo. Nenašel jsem volný večer v den, kdy by se zrovna hrála. A minula mě zatím i ve filharmonii. Hrál jsem v orchestru už jeho jiné symfonie, třetí, čtvrtou, šestou… ale první ještě ne.“ Neměl zatím ani příležitost zahrát si jeden ze dvou violoncellových koncertů od Bohuslava Martinů. „Jeho violoncellový repertár je krásný. Po vítězství v soutěži Nadace Bohuslava Martinů jsem dostal příležitost natočit první z jeho cellových sonát. Koncerty? Jistě bych rád…“
Rytmika Bohuslava Martinů je podle Vokáče svébytná, od Dvořáka se díky tomu jeho hudba opravdu odlišuje. „Ale ´slovanskou píseň´ u Martinů slyším, v tom mají oba určitě něco společného,“ uzavírá kapitolu o skladatelích.
S houslistou Janem Mráčkem a s pianistou Lukášem Klánským hraje Vokáč v Lobkowicz Triu, věnují se tradičnímu repertoáru vážné hudby. „Pak hraji v Prague Cello Quartet, to jsou různé přesahy, legrace, úpravy, povídání… A jsem ještě členem Escualo Quintet, tam hraju na klavír; věnujeme se v kvintetu s kolegy hudbě Astora Piazzolly, argentinskému tangu.“ Kdyby byl na plný úvazek jen ve filhamonii, obával by se časem rutiny. Ale takhle cítí, že je schopen i po pěti letech v orchestru do každého výkonu dát osobní vklad. „Bál bych se bez aktivit v komorní hudbě stereotypu,“ přiznává. Dá se to vše stihnout? Ano, Ivana Vokáče to „vzájemně nabíjí“. A dá se přepínat mezi žánry a dokonce mezi nástroji? „Ano, jde to,“ směje se pobaveně. „Přepínání mě baví, a proto to jde.“
Ivan Vokáč ještě uvažuje o rozdílu mezi poslechem skladeb „z orchestru“ a „z publika“. Některé si může v orchestru užít úplně stejně jako posluchač, jiné, většinou se složitější sazbou a strukturou, ale z místa uprostřed tělesa jako celek vyposlouchat nelze. „Mendelssohnovu Nedokončenou symfonii si užiju stejně, ať jsem interpret, nebo posluchač. Pak ale přijde Richard Strauss – a jde při hraní o jiný druh zážitku. V orchestru nemám šanci slyšet všechno,“ říká Vokáč. A dodává: „Ale to nemám dokonce ani jako sólista Dvořákova Violoncellového koncertu.“
Foto: Radovan Šubín, Petra Hajská, Štěpán Látal, Petr Veber
Ivan Vokáč (31) je žákem violoncellisty Miroslava Petráše, studoval na Pražské konzervatoři a na Hudební fakultě AMU. Mistrovské kurzy absolvoval u Stevena Isserlise, Borise Pergamenščikova Raphaela Wallfische. Zvítězil jako sólista nebo člen komorních souborů v mezinárodních interpretačních soutěžích v Liezenu v roce 2002, v Drážďanech roku 2005, na Soutěži Bohuslava Martinů v Praze v roce 2008, v Pörtschachu v roce 2007 a v San Bartolomeu v roce 2008 a v Brně roku 2013. Byli také s kolegou houslistou Jakubem Junkem absolutními vítězi rozhlasové soutěže Concertino Praga v roce 2006. V roce 2012 se Vokáč stal jako semifinalista nejúspěšnějším českým účastníkem mezinárodní soutěže Pražské jaro.
Foto: Radovan Šubín, Petr Veber, archiv
Příspěvky od Petr Veber
- Luigi De Donato: S Václavem Luksem jsme našli krásnou společnou chemii
- Albína Dědičík Houšková: Do díla Antonína Dvořáka jsem zamilovaná
- Olga Mojžíšová: Smetana uměl česky, ale úředním i školním jazykem byla němčina
- Lenka Lipenská: Kocianova i Heranova soutěž jsou rodinným stříbrem Ústí nad Orlicí
- AudioPlus | David Mareček: Bohatství české hudby je v evropském kontextu výjimečné
Více z této rubriky
- Luigi De Donato: S Václavem Luksem jsme našli krásnou společnou chemii
- Národně laděný komorní pořad na pražské HAMU
- Albína Dědičík Houšková: Do díla Antonína Dvořáka jsem zamilovaná
- Olga Mojžíšová: Smetana uměl česky, ale úředním i školním jazykem byla němčina
- Pavel Šporcl také letos hlavní tváří Kocianovy houslové soutěže i přidruženého festivalu