2

„I když zpívám jedinou árii, tak samozřejmě beru ohled na celou roli, na celou operu.“

„I ve Verdiho operách je přítomno mnoho krásného z belcanta.“

„Belcanto je nejsnadnější a nejúčinnější způsob, jak zpívat, aby zpěvák nebyl unavený.“

Amélii ve dva roky staré inscenaci Verdiho Maškarního plesu zpívá v pražském Národním divadle dnes a v sobotu jako významný host americká sopranistka Jennifer Rowley. Jde o její debut v roli. S nynějším pražským operním šéfem Per Boye Hansenem se setkala v norské metropoli Oslo, když byl před několika lety ředitelem tamní Opery. Zpívala tehdy v Pucciniho Bohémě, byl to jeden z jejích prvních mezinárodních úkolů. Pozvání do Prahy má teď proto návaznou logiku. S Jennifer Rowley KlasikaPlus hovořila především o zpívání – o Verdim, o belcantu, o pomyslném seznamu budoucích rolí, které ji určitě zavedou i dál, především do německého repertoáru. Jako červená nit se rozhovorem vine přesvědčení, že je potřeba nespěchat: myslet na to, aby hlas mohl zůstat a zůstal dlouho mladý.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
00

„Sopranistka, host večera, se ukázala v nejlepším možném světle.“

„Bude mu v září devětapadesát a jeho hlas je ještě stále hlasem lyrickým.“

„Závěr večera patřil dvojzpěvům.“

Kratší, ale pěkný. Takový byl středeční operní recitál Ramóna Vargase, ozdoba festivalu Prague Proms. Koncert ve Smetanově síni se zájmem a dobře doprovázel Český národní symfonický orchestr, dirigoval Marcello Rota a skvělou partnerkou byla světoznámému mexickému tenoristovi mladá slovenská sopranistka Lenka Máčiková.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
středa, 03 červenec 2019 18:03

Ramón Vargas: Puccini je dokonalý svůdce

3

„Je dobré mít letní koncerty – všem pro zotavení a pro zábavu.“

„Řekl bych, že dnes panuje k práci kolegů větší respekt než dříve.“

„Caruso v USA proměnil pohled na italské imigranty. A byl to on, kdo operu dopravil do moderní doby.“

Ve středu večer 10. července, zpívá v Obecním domě v Praze na festivalu Prague Proms Ramón Vargas. V klasickém operním recitálu s hudbou italských a francouzských autorů devatenáctého století ho doprovodí Český národní symfonický orchestr, dirigentem je Marcello Rota. Spoluúčinkuje sopranistka Lenka Máčiková. Světoznámý mexický tenorista odpovídá v rozhovoru pro portál KlasikaPlus na otázky týkající se obvyklého repertoáru, jeho osobních preferencí i hudby v umělcově rodné zemi.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
4

„Recitál začal rovnou naplno – slavnou árií Casta Diva z Belliniho Normy.“

„Osušování židlí a bicích nástrojů… a v zákulisí zřejmě napínavé vyjednávání, co dál a jak dál…“

„Přesné koloratury a intonace… Jedna přednost vedle druhé. A k tomu jasné profesionální poselství pohody.“

Světoznámá hvězdná ruská sopranistka Olga Peretyatko nadchla v Litomyšli čistým hlasem, vokálním uměním i milým projevem. Prožila ve Smetanově rodišti pár hodin, ale stihla v nich poznat nejen upřímnost posluchačských reakcí, ale také sílu živlů, jakou v kamenných divadlech sotva potká, a zažít cestu z tropů do středoevropského jara. Večerní sobotní bouře, která nezadržitelně přišla hned po začátku jejího operního recitálu, přinesla totiž dramatický pokles teplot z extrémních nejméně třiceti dolů pod dvacet.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
čtvrtek, 23 květen 2019 08:42

Verdiho Requiem a Wagnerovy narozeniny

Verdi-Requiem

„Wagner – do sebe zahleděný vizionář a mystik – Verdiho existenci neřešil. Určitě ani 22. května 1874.“

„Zdomácnělo nakonec spíše v koncertních sálech než v chrámech. Vzhledem k jeho až spektakulárnímu hudebnímu charakteru není divu.“

„Desítky nahrávek, jen těžko ideál. Většinou vám jeden ze sólistů sedne o něco méně než ti ostatní.“

Dvaadvacátého května roku 1874, tedy včera přesně před 145 lety, mělo v milánské bazilice svatého Marka, v druhém největším chrámu ve městě hned po dómu, premiéru Verdiho Requiem. Slavná skladba, asi nejopernější dílo v repertoáru duchovní hudby. Ale jak vidíme, dílo navíc ještě bezděky s pikantními narozeninami! Skladateli Verdimu bylo předchozí podzim šedesát. Jeho německému protějšku a do určité míry i rivalovi Richardu Wagnerovi, generačnímu druhu stejného ročníku, bylo na jaře 1874 už jedenašedesát. A kdy že to bylo přesně? Paradoxně právě dvaadvacátého května.

 
Zveřejněno v NahrávkaPlus