„Wagner – do sebe zahleděný vizionář a mystik – Verdiho existenci neřešil. Určitě ani 22. května 1874.“

„Zdomácnělo nakonec spíše v koncertních sálech než v chrámech. Vzhledem k jeho až spektakulárnímu hudebnímu charakteru není divu.“

„Desítky nahrávek, jen těžko ideál. Většinou vám jeden ze sólistů sedne o něco méně než ti ostatní.“

Dvaadvacátého května roku 1874, tedy včera přesně před 145 lety, mělo v milánské bazilice svatého Marka, v druhém největším chrámu ve městě hned po dómu, premiéru Verdiho Requiem. Slavná skladba, asi nejopernější dílo v repertoáru duchovní hudby. Ale jak vidíme, dílo navíc ještě bezděky s pikantními narozeninami! Skladateli Verdimu bylo předchozí podzim šedesát. Jeho německému protějšku a do určité míry i rivalovi Richardu Wagnerovi, generačnímu druhu stejného ročníku, bylo na jaře 1874 už jedenašedesát. A kdy že to bylo přesně? Paradoxně právě dvaadvacátého května.

Wagner patrně netušil, co se zrovna na jeho narozeniny děje v Miláně. Ostatně, pokud je ten den nějak slavil, zabýval se určitě plně svou současností. Vždyť se jen o měsíc dřív s rodinou – s druhou manželkou Cosimou a s dětmi Danielou, Blandinou, Isoldou, Evou a Siegfriedem – přestěhoval v Bayreuthu do právě dokončeného soukromého rodinného sídla, do vily postavené na okraji Zámecké zahrady, zaplacené bavorským králem a nazvané Wahnfried. Jméno domu sám vykládal slovy „Zde, kde mé blouznění dosáhlo míru“. Na podzim toho roku právě tam pak dokončil Soumrak bohů a v letech 1877 až 1882 tam zkomponoval svou poslední operu – Parsifala.

Verdi v té době už celé čtvrtstoletí bydlel ve vlastní vile na severoitalském venkově, v usedlosti Sant´Agata obklopené polnostmi a velkou zahradou, asi sto kilometrů od Milána. Se svou druhou ženou, pěvkyní Giuseppinou Strepponi. Měl v té době pár let po premiéře Aidy a po uvedení jedné z verzí Dona Carlose, pracoval pak v dalších letech a desetiletích ve svém sídle na novějších verzích Dona Carlose a na operách Simon Boccanegra, Otello a Falstaff; ale také farmařil a podnikal s vínem… Verdi i Wagner tvořili s myšlenkou na svůj národ, každý ale jinak. Zřejmě se nikdy nepotkali. Verdi – realista i romantik – hudbu svého vzdáleného soka studoval a komentoval. Wagner – do sebe zahleděný vizionář a mystik – však příliš Verdiho existenci neřešil… Určitě ani 22. května 1874.

Verdiho ohromující Requiem vzniklo jako hudba pro zádušní mši na paměť italského národního básníka Alessandra Manzoniho, a i když bylo prvně provedeno v kostele, zdomácnělo nakonec spíše v koncertních sálech než v chrámech. Vzhledem k jeho až spektakulárnímu hudebnímu charakteru není divu. Připomíná se, že sopránový part při prvním uvedení zpívala česká operní pěvkyně Tereza Stolzová. Připomenout se pro zajímavost také může, že ve stejném roce Bedřich Smetana zkomponoval symfonickou báseň Vyšehrad a že o rok později Čajkovskij napsal První klavírní koncert b moll a Bizet operu Carmen…

S děsivými obrazy Božího hněvu v části Dies irae, s monumentálním Sanctus a s lyrickým Agnus Dei patří Verdiho Requiem mezi nejdramatičtější a nejdivadelnější zádušní mše. Do obrazu jeho tvorby to však zapadá dobře: vždyť i v opeře melodie svých předchůdců – Rossiniho, Belliniho a Donizettiho – plně osvobodil pro bohatou službu dramatickým situacím. Verdiho opery, to jsou dramata s velkými příběhy světové literatury, které nemohou nechat diváka chladným; dávají nahlédnout do nitra člověka a obsahují i strhující masové scény a další působivé výjevy podněcující emoce a empatii. A publikum v jeho operách snadno nacházelo étos, který se stal symbolem Itálie osvobozující se z rakouské nadvlády. Hnutí směřující k politickému sjednocení Apeninského poloostrova v jeden stát se završilo v roce 1861 vznikem Italského království a definitivně pak roku 1870 po připojení oblastí kolem Benátek a Říma.

Prvním počinkem do kompletního zhudebnění katolické mše za zemřelé byla část s textem Libera me, uvažovaný závěrečný zpěv Mše za Rossiniho, kterou z Verdiho iniciativy sestavilo v roce 1868 třináct žijících italských autorů. Kolektivní skladba ale nakonec nezazněla. A tak Verdi svou část upravil a integroval ji do vlastního vznikajícího Requiem. K výsledné monumentální sakrální kompozici dala podnět úcta k osobnosti a dílu italského národního básníka a humanisty Alessandra Manzoniho. Verdiho Messa da Requiem zazněla k ročnímu výročí Manzoniho úmrtí, a to za autorova řízení.

Nahrávek najdeme v naší době desítky. Ať už ty starší – Karajanovu, Soltiho a Mutiho s Pavarottim, nebo jinou Karajanovu s Mirellou Freni… – nebo trochu novější – Abbadovu s Angelou Gheorghiu a Robertem Alagnou, Gergijevovu s Renée Fleming a Olgou Borodinou, Barenboimovu s Kaufmannem a Papem… Gardinerovu s Orchestrem romantickým a revolučním… Nebo snad Lenárdovu live bratislavskou z roku 1982 s Pražským filharmonickým sborem a s pěvci Beňačkovou, Randovou, Dvorským a Mikulášem…? Případně můžeme sledovat unikátní video natočené při koncertě v milánské Scale v roce 1967 – Herbert von Karajan zde má jako sólisty emotivně zpívající Leontyne Price, Fiorenzu Cossotto, dvaatřicetiletého Luciana Pavarottiho a jen o něco staršího Nicolaie Ghiaurova. Desítky nahrávek. Každá z nich má své přednosti, svůj jedinečný náboj a hloubku, ale nikdy to asi nebude ideál – například vám většinou přinejmenším jeden ze čtveřice sólistů sedne o něco méně než ti ostatní. Tak kterou podepřít osobním svědectvím?

Tu, kterou pořídil v roce 1980  Claudio Abbado se sborem a orchestrem milánské Scaly a na které zpívají Katia Ricciarelli, Shirley Verett, Plácido Domingo a Nicolai Ghiaurov. Proč? Kvůli témbru mezzosopranistky, kvůli oběma skvělým mužským sólistům. A především kvůli křišťálovému, jemně čistému hlasu sopranistky. Také kvůli dirigentovu temperamentu, ovlivňujícímu bouřlivé i ztišené pasáže, kvůli jeho cítění, perfekci a charismatu, kvůli pravdivému náboji, který dílo na snímku má. A pak i proto, že mi tahle nahrávka asi nejblíž připomíná zážitek z jara 1981, kdy se ve Svatovítské katedrále – v komunistickém Československu jako zjevení – objevil orchestr a sbor s Abbadem. A s Verdiho Requiem. Sóla zpívali Mirella Freni, Lucia Vallentini Terrani, Veriano Luchetti a Nicolai Ghiaurov, lístky stály tehdy neobvykle hodně – sto korun – a zážitek z události, ale i ryze hudebně z detailů koncertu – z opulentnosti, velebnosti, vášní i pokory ve skladbě – byl tak silný, že se jeho intenzita vybavuje i po čtyřech desetiletích.

Foto: autor