PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Pojetí Marka Kozáka respektuje interpretační tradici, hudební zápis a zdržuje se jakýchkoli interpretačních zvláštností.“

„Markovo provedení mi přiblížilo Prokofjevovu hudbu v naprosto jiném světle, než v jakém jsem ji doposud vnímala.“

„Marek Kozák zůstal do poslední noty závěrečného přídavku zcela soustředěný a pokud cítil nějakou únavu, nedal ji na svém hraní vůbec znát.“

Mladý klavírista Marek Kozák vystoupil v rámci programu komorních koncertů Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Na koncertě z cyklu Světová klavírní tvorba přednesl skladby Bacha, Chopina, Čajkovského a Prokofjeva. Za nedlouhou dobu, kdy se pohybuje v hudebním světě, stihl přitom nasbírat mnoho úspěchů na světových soutěžích. A nejen tam…

„Na rozdíl od novoromantické opery, která hojně využívala leitmotivů, se Bartók vyhýbá opakování jakéhokoli hudebního materiálu.“

„Postavy Modrovouse a Judity doplnila šestice mužů a žen z baletní sekce Moravského divadla, kteří výpravným scénickým tancem odkrývali dění za zavřenými dveřmi, ale současně také podtrhovaly mužskou či ženskou převahu dle vývoje příběhu.“

„O to intenzivnější bylo citové vypětí a emoční pohnutí vycházející z projevů obou postav, ve kterých se mísí láska a touha po sobě samých, ale i po tajemství.“

Páteční večer 17. února patřil v Moravském divadle Olomouc dvěma maďarským autorům. Premiéra nového nastudování symbolistické jednoaktové opery Modrovousův hrad skladatele Bély Bartóka, jejíž libreto napsal Béla Balázs volně na motivy modrovousovské legendy, tedy příběhu o osamělém muži žijícím v tajemném a temném hradu, kde se ztrácejí krásné ženy, kterou zpracoval mimo jiné Charles Perrault anebo bratři Grimmové, byla rukou režisérky Daniely Špinar spojena s šestnáctiminutovým orchestrálním kusem Zoltána Kodálye Tance z Galanty, a orámována Sbory pro mužské hlasy téhož autora.

„Na pódiu SF tentoraz znelo fascinujúce dielo európskej hudobnej kultúry“

„V pamäti sa vynára nezabudnuteľná kreácia Beethovenovej omše pod taktovkou Ladislava Slováka spred polstoročia“

„Solídne naštudovanie exšéfa SF Jamesa Judda nedokázalo navodiť mysterióznu atmosféru skladby.“

Na programe ďalšej februárovej dvojice abonentných koncertov Slovenskej filharmónie v dňoch 16. a 17.2.2023 bolo jediné dielo. Veľkolepá Missa solemnis D dur, op. 123 Ludwiga van Beethovena. Za dirigentským pultom SF stál bývalý šéf telesa James Judd, spoluúčinkoval Slovenský filharmonický zbor (zbormajster Thomas Lang), sóla spievali Ľubica Vargicová (soprán), Veronika Hajnová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Ondrej Mráz (bas). Skladba mala pôvodne pod Juddovým vedením zaznieť už v marci 2020, kvôli kovidovej pandémii ju dramaturgia presunula na jún 2020, no ani vtedy sa koncert z pochopiteľných dôvodov neuskutočnil. Vyšlo to napokon až do tretice, o tri roky neskôr.

„Atraktivitu provedení dotvořily citlivé dozvuky ve finále skladby. Génius Prokofjevův byl ve skladbě citován třemi takty Sonáty pro housle a klavír.“

„Miloš ORSON Štědroň, bohatě vybaven rodovou tradicí, je hudebník, jak se obvykle říkává, renesanční šíře.“

„Brahmsovo trio opět v sestavě s houslemi. Čtyřdílná kompozice závažného obsahu ve třetí větě potěšila očekávaným stylovým vědomím a uměřeností.“

Na programu podvečera 128. koncertní sezony Českého spolku pro komorní hudbu, který se konal v úterý 14. února v Sukově síni Rudolfina, hrálo Brahms Trio Praha hned dvě skladby žijících domácích autorů. Zazněly v první půlce koncertu, druhá byla věnována stěžejnímu dílu repertoáru souboru z katalogu autora, jehož jméno ansámbl nese. Úvodní skladbou bylo dílo hojně publikovaného autora, klarinetisty Aleše Pavlorka s názvem Hudba pro trio „in memoriam S. Prokofjev“ komponované v roce 2010 pro pražské Brahmsovo trio. Jeho premiéru hrál soubor ve stejném roce na Festivalu moderní hudby v Řezně.

„Hra začíná mužským sborem á cappella, zpívají ponurou vojenskou píseň Katonadal, o údělu mužů, kteří musí válčit, jít do boje, nechat se mrzačit a zabíjet, ale nikdy nesmí plakat.“

„Judita v sobě nese odhodlání a naději, že vše zvládne, že její láska je schopná hrad vysušit a zahřát a přivést do něho světlo. To se jí po postupném otevírání dveří sice daří, ale za cenu poznání hrůz, které za dveřmi nachází.“

„Bartókova hudba je sugestivní a v podání orchestru opery je podána v rozvrstvených plochách v barevnosti instrumentace v bezchybné interpretaci. Gradace orchestru následuje pěvecké party, podporuje jejich výraz a nikdy je nezastiňuje.“

Operu Bély Bartóka na libreto Bély Balázse Modrovousův hrad hraje operní soubor Moravského divadla Olomouc po dlouhých 66 letech. V roce 1960 tam uvedli její první českou premiéru a nyní se k titulu opět vrátili. Nehrají ji ale, jak bývá obvyklé, spolu s další jednoaktovkou, ale propojují operu ústrojně s tvorbou Zoltána Kodályho. Na konci pokračuje opera jeho Tanci z Galanty v choreografii Daniely Špinar a Tona Ferriol a úvod a závěr obstarávají Sbory pro mužské hlasy pod vedením sbormistryně Lubomíry Hellové. Se souborem opery a baletu nastudovala dílo režisérka Daniela Špinar na scéně Lucie Škandlíkové, u dirigentského pultu byl Petr Šumník a protagonisty první premiéry, která se konala v pátek 17. února 2023, byli Barbora Řeřichová v roli Judity a Jiří Přibyl v roli Modrovouse.

„Libreto k opeře Rozbitý džbán připomíná Gogolova Revizora, jen v něm není tolik satiričnosti a špílců. Je napsán na libreto Petra Kleista a měl premiéru v roce 1942, následně byl skladatel deportován i s rodinou do Terezína.“

„Císař Atlantidy aneb Odepření smrti je rovněž jednoaktovkou, která vznikala již v Terezíně. Hlavním nositelem příběhu je Smrt, která už je unavena a znechucena válkou, odmítá spolupracovat a trpící ranění na bojištích nemohou zemřít.“

„Režie je překvapivě velmi uměřená a spíš akcentuje hloubku poselství. Diktátor zůstává sám, bez pomoci ostatních, když vypadne z invalidního křesla. Smrt si klade podmínku, že lidé zase budou moci zemřít, ale nejprve musí zemřít sám diktátor.“

Viktor Ullmann a jeho jednoaktové opery Rozbitý džbán a Císař Atlantidy aneb Odepření smrti, uvedené v premiéře v Divadle A. Dvořáka 16. února, jsou další položkou cyklu Národního divadla moravskoslezského nazvaného Opery terezínských skladatelů. Cyklus je součástí širšího projektu pražského Národního divadla s názvem Musica non grata. Ostravskému publiku se díla představila v režii slovinského režiséra Rocca, který je rovněž autorem scény, a pod taktovkou dirigenta Jakuba Kleckera. V obou jednoaktovkách byli obsazeni stejní protagonisté, barytonista Boris Prýgl, basista Martin Gurbaĺ, tenoristé Jorge Garza a Luciano Mastro, sopranistky Michaela Zajmi a Markéta Klaudová a barytonista Roman Vlkovič. Kostýmy vytvořila Belinda Radulovič a českého překladu se úspěšně zhostil Jaromír Nohavica, neboť Viktor Ullmann, který je i autorem obou libret, psal německy.

„Nebyl to Janáček úsečný, ale vyzpívaný, často spíše lyričtější, ale na klíčových místech přesto mimořádně dramatický, ve vzácné jednotě hudby a režie. Bez násilné aktualizace, bez schválností.“

„Pro Kostelničku je Ángeles Blancas ideální představitelkou. Ze scény „Co chvíla“ učinila společně s režisérem a dirigentem klíčový okamžik opery.“

„Málokterý režisér se odváží v závěru popustit uzdy a sáhnout po jednoznačně pozitivním řešení. Carsen ano.“

Poprvé a hned v nejlepší možné podobě. Tak se jeví Janáčkova Jenůfa, jak ji pro tři únorová uvedení jako koprodukční projekt nastudovalo sevillské divadlo Teatro de la Maestranza. Jde totiž o inscenaci režiséra Roberta Carsena, jehož jméno samo o sobě napovídá předem hodně, téměř vše. A pokud se tato opera ve čtvrtém největším španělském městě ještě nikdy nedávala, pak právě tato podoba, do detailů propracovaná a realisticky zahraná, byla šťastnou volbou. Při čtvrteční premiéře zarezonovala přesně, emotivně a uvěřitelně, zcela spolehlivě.

„Kopatchinskaja od samého počátku tvoří dojem, jako by byl koncert stvořen právě pro ni.“

„Valentin Uryupin provedl orchestr a posluchače oběma Ligetiho skladbami famózně.“

„Diváci, kteří nezůstali na Schumannovu symfonii, přišli o příjemný hudební zážitek, i když zatížený skokem o více než dvě století nazpět.“

SOČR připravil poctu Ligetimu a na pondělní koncert naplánoval hned tři jeho díla. Concert Românesc, Koncert pro housle a orchestr a Lontano. Program měl původně doplnit Béla Bartók se suitou z baletu Podivuhodný mandarín. Koncert byl nicméně ovlivněn nemocí šéfdirigenta Petra Popelky a tudíž došlo ke změnám. Díky pohotovému Valentinu Uryupinovi se však první polovinu koncertu podařilo zachovat, proto publikum s velkým nadšením přijalo sólo houslistky Kopatchinské. Zařazeného Schumanna po přestávce sice již ne zcela všichni akceptovali, avšak orchestr hrál výborně.

„Základní myšlenkou je, dát prostor studentům, aby mohli čerpat zkušenosti vedle profesionálních umělců, vesměs svých profesorů. Studentská jevištní praxe je tak zajištěna vytvořením jedné inscenace v sezóně.“

„Nevděčnice, to jsou mladé dívky a ženy, které se zřekly lásky, což je zde chápáno jako urážka Amora, jehož šípy tak nemohly vykonat svou práci, a proto nyní tráví čas v pekle.“

„Přesun do Slavnostního sálu Divadla Jiřího Myrona zvládli diváci rychle. Představení opery Henryho Purcella Dido a Aeneas mohlo začít. Uspořádání sedadel do elipsy kolem stěn sálu konvenovalo komornímu prostoru a posazení orchestru v levé části sálu nijak nerušilo vnímání.“

Národní divadlo moravskoslezské připravilo dvě horké novinky, které uvedlo v koprodukci s Fakultou umění a jejím Operním studiem. Již čtvrtým rokem se propojují obě instituce, aby daly prostor pro společnou práci profesionálů a studentů, kteří zde získávají cenné zkušenosti. V sále Divadla 12 a ve Slavnostním sále Divadla Jiřího Myrona se představili publiku společně profesionálové a studenti v projektech, které zasahují počátky opery. Opera a balet Tanec nevděčnic Claudia Monteverdiho z roku 1608 a opera Henryho Purcela Dido a Aeneas z roku 1683 měly premiéru 9. února. Recenze je psána z reprízy 15. února 2023. Hudebního nastudování a provedení se ujal Jiří Habart, režie Jiří Nekvasil, scénografem je David Bazika, autorkou kostýmů Hana Kelar Knotková. Sbor Operního studia vedla Lenka Živocká, choreografem byl Lukas Zuschlag.

„Nahrávka splňuje nejvyšší posluchačské nároky.”

„Jeden z vrcholů Tůmovy tvorby a přímo esence dobré vůle a radosti!”

„Všichni na této nahrávce nechali hluboký osobní otisk.”

Czech Ensemble Baroque přidal do svého bohatého nahrávacího portfolia další zajímavý titul. Kompozice Františka Ignáce Antonína Tůmy rozezněla tento znamenitý ansámbl a sbor spolu s předními českými sólisty Romanou Kružíkovou, Monikou Jägerovou, Jakubem Kubínem a Jiřím Miroslavem Procházkou. Nahrávka přináší Tůmovy skladby v unikátní světové premiéře.