„Koncert jsem prožil se zavřenýma očima…“

„Kompozice symbolizuje můj obdiv k neskutečným výkonům, které lidé dokázali na vrcholu Mont Blanc.“

„Skladba je hotova, až když zní.“

Hudba českého skladatele slovenského původu Juraje Filase programově navazuje na velkou evropskou hudební tradici. Vzniká vědomě a záměrně pro posluchače, je na poslech krásná a plná emocí. Juraj Filas v rozhovoru pro KlasikuPlus zmiňuje některá nedávná provedení svých skladeb, zejména opakovaná americká, vyznává se z přesvědčení, s nímž komponuje, a prozrazuje, že je jedním z autorů, kteří počítají s provedením svého díla na nových svatovítských varhanách. Ty by se měly poprvé oficiálně rozeznít přesně za jedenáct měsíců – 15. června 2020 na svátek sv. Víta, hlavního patrona římskokatolické katedrály na Hradčanech.

Jaká nejbližší premiéra se dá čekat? Na čem pracuješ?

Nedávno jsem dopsal kantátu ,,Záhořovo lože“ pro sóla, sbor a orchestr, kterou si objednal barytonista Ivan Kusnjer. Dílo jsem věnoval stopadesátému výročí úmrtí velkého českého básníka Karla Jaromíra Erbena a čeká na uvedení příští rok. Zemřel v roce 1870… Již předtím jsem zhudebnil část Erbenova textu z pohádky Tři zlaté vlasy v kantátě ,,Moudrost děda Vševěda“ – za oběti Terezína – která zazněla v 2013 v New Yorku v Saint John the Divine, v katedrále episkopální církve. A v současné době pracuji na kantátě na 150. žalm pro sbor, tympány a varhany k chystanému zasvěcení nových varhan u svatého Víta na Pražském hradě.

Zmiňuješ newyorský chrám – co všechno už Ti v Americe zaznělo?

Ve Spojených státech jsem měl už řadu objednávek a provedení. Dvě  sonáty – pro trombón a klavír ,,At the End of the Century“ a pro trombón a varhany ,,De profundis“. Koncert pro trombón a orchestr ,,Don Quijotte aneb Autoportrét “. To byla díla napsaná pro Josepha Alessiho a jím také provedená: opakovaně v New Yorku, v San Franciscu, ale také na Tchaj-wanu, ve Švýcarsku i v Čechách. Trombonový koncert zazněl v Kalifornii spolu s Brahmsovým Německým requiem. Nyní se tyto skladby hrají na mezinárodních soutěžích i s vynikajícími interprety na koncertech. Sonáta ,,De profundis“ byla provedena mnohokrát, naposledy to bylo ve státech Illinois a Arizona v podání Curtise Biggse. A v dubnu byl také proveden můj dechový kvintet ,,Omaggio a Verdi“ v San José v Kalifornii.

Requiem Oratio Spei, Modlitba naděje, je zdaleka nejvýznamnějším provedením Tvé hudby ve Spojených státech?

Asi ano, ale ne jediným. Kromě Requiem, které zaznělo v chrámu sv. Ignáce z Loyoly na Park Avenue v roce 2011 k desátému výročí pádu věží Světového obchodního centra a v roce 2015 pak v Carnegie Hall, jsem na objednávku Oratorio Society z New Yorku napsal ,,Song of Solomon“ – kantátu Píseň Šalomounova pro sóla sbor a orchestr, která byla provedena roku 2012 rovněž v Carnegie Hall a posléze v roce 2014 Českou filharmonií v Rudolfínu za řízení Jiřího Bělohlávka. Pro Univerzitu v Nebrasce jsem v roce 2007 napsal Concerto grosso „Copernicus“ pro žesťové kvinteto a velký dechový orchestr. Později bylo uvedeno i v Praze ve Španělském sále a ve Švýcarsku v Briggu. V Los Angeles v roce 2012, ve známém Auditoriu, zazněla moje skladba ,,Byla cesta, byla ušlapaná“ pro orchestr a varhany, tehdy spolu se Šostakovičovou První symfonií a Stravinského Svěcením jara, za řízení vynikajícího dirigenta Jamese Conlona. Trio pro trubku, trombon a klavír ,,Panta rhei“ jsem psal pro festival v Dartingtonu v Británii, kde bylo také provedeno, ale posléze zaznělo i v USA. Koncert pro tubu a dechový orchestr jsem komponoval pro Jamese Gourlaye, který dílo provedl v Glasgow a pak v USA. Koncert byl také několikrát zařazen jako povinná skladba na mezinárodních soutěžích v Markneukirchen, ve Valencii a v Brně. Existuje nahrávka v podání tubisty Volksoper z Vídně Roberta Schweigerema a loni byl natočen v Györu na CD maďarským tubistou Lukácsem Gergelym.

Které nahrávky Ti v poslední době udělaly radost?

Loni dvě CD. Trio Clavio natočilo mé trio ,,Šerosvit“ a Duo Teres s Lucií  Silkenovou natočilo deku k čtyřstému výročí úmrtí Williama Shakespeara, na kterém jsou skladby českých skladatelů napsané na básníkovi sonety. I moje.

Často píšeš vokální hudbu. Co opery?

Se svou operou ,,Jane Eyre“ jsem se stal v prosinci 2018 laureátem Mezinárodní soutěže ,,Bartók Opera Plus“ v Budapešti. S předchozí televizní  operou ,,Rakovina vůle“ jsem se stal laureátem v Salcburku v roce 1989.

Kolikrát jsi mimochodem už komponoval povinné skladby pro Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro?

Třikrát. V roce 1996 pro klarinet, roku 2001 pro trubku a v roce 2007 pro fagot. Od té doby se skladby hrály všude možně po světě, klarinetová ,,Malá slovenská rapsódia“ také v Carnegie Hall.

V newyorské Carnegie Hall zněla na jaře Tvá hudba už pošesté, tentokrát to byla romance „Les adieux“. Kdy vlastně vznikla?

V roce 2003 pro houslistu Ivana Ženatého. Hrál ji už na mnoha koncertech – ve Španělsku, v Itálii… Zahrál ji také letos v únoru s Martinem Kasíkem v rámci komorních koncertů FOK. A pak ve Weillově recitálovém sále, v jedné ze tří koncertních síní v Carnegie Hall, s ruským klavíristou Dmitrijem Vorobjevem vedle rané Houslové sonáty Oskara Nedbala a vedle romantiků Roberta Schumanna a Edvarda Griega.

Jak jsi koncert prožil?

Se zavřenýma očima…

Vznikne pro Ivana Ženatého něco dalšího?

Napsal jsem na jeho přání Koncert ,,An die verlorene Geliebte“, který čeká na premiéru.

Carnegie Hall je samozřejmě velmi prestižní místo. Jaká další podobná provedení svých skladeb jsi v poslední době zaznamenal nebo zažil v Evropě?

Můj Koncert pro piccolo trubku a orchestr byl napsán a premierován Otto Sauterem, který jej už mnohokrát provedl v Německu, Polsku, v Čechách… a natočil v Brémách na CD. Po něm koncert hrál náš Marek Zvolánek na festivalu v Olomouci. Dále jsem napsal pro mezinárodní soutěž v Guebwiller ve Francii Koncert pro basový trombón a orchestr a pro eufonium a orchestr. Koncerty se hrály v Kanadě, Francii v Čechách… Moje klavírní trio ,,Gepard“ uvedlo České trio loni v Nelahozevsi spolu s Dvořákovým Triem f moll a s Frimlovým Triem C dur. Poté zaznělo v Gifu v Japonsku – a bylo natočeno pro Český rozhlas. V březnu jsem měl provedení ,,Magnificat“ pro soprán a orchestr, předtím zaznělo v Hradci Králové v podání tamní Filharmonie a sboru Canticorum iubilo… Loni na podzim zaznělo moje Requiem v katedrále sv. Víta, předtím v Hradci Králové. A o týden později byla provedena moje ,,Missa propter Gloriam Tuam aeternam“ v Humpolci a také u sv. Víta v Praze…

A jak to bylo se společným dílem několika autorů, na kterém ses před několika lety podílel?

To bylo v roce 2014. Šlo o skladbu o pěti částech s názvem ,,Mont Blanc Symphony“, kterou na objednávku Evropské unie vytvořilo pět skladatelů. Každou část napsal jeden zástupce pěti vybraných členských států – Francie, Německa, Polska, Slovinska a Slovenska. Reprezentoval jsem Slovenskou republiku. Skladba zazněla v městech v podání orchestrů, které v rámci EU spolupracují: Amiens, Jena, Katowice, Ljubljana a Žilina. Moje část nese název ,,The Highest Cathedral“. Symbolizuje můj obdiv k neskutečným výkonům, které lidé dokázali na vrcholu Mont Blanc – ve výšce skoro pěti tisíc metrů.

Je pro současného autora skutečnost, že je hrán, tou nejdůležitější věcí?

Zda je pro skladatele nejdůležitější, aby se díla provozovala? Odpovídám  – ano. Skladba je hotova, až když zní. Partitura je pouze scénář – a teprve když je natočen film, je dílo hotové. V případě hudby je tedy dílo hotové, když zní. 

Jsi jedním z pedagogů na AMU. Každý máte jiná estetická východiska. Vnímáš je měkce, nebo naopak jako dokonce protichůdná?

Stylovou různorodost vítám, nemám s ní problém. Považuji za přirozené, že nejsme všichni stejní a nepíšeme ve stejném stylu, nejsme jako „housky na krámu“. Spíš jiní skladatelští kolegové žijí v představě, že jejich cesta je ta jedině možná, prý jakýsi ,,main-streem“. A napadají ty, kteří tak psát nechtějí, to jest nechtějí napodobovat skladatele poválečné avantgardy. Píši jak píši, z hlubokého přesvědčení.

Programově neváháš užívat krásu a příjemnost, nebojíš se tradičně zakotvených postupů, melodie, libozvučnosti… Tvoje hudbu zní neoromanticky, vyzařuje z ní silná emocionalita a často až vášnivost. Nikdy jsi nekomponoval jinak?

Ne že bych neuměl psát disharmonicky – tomu nás učili na AMU v sedmdesátých letech. Stačí se podívat i na moje skladby z toho období a na ,,Palpito“, moji absolventskou symfonickou skladbu z roku 1981. A v letech 1988 až 1990 jsem byl na stáži na Musikakademie v Basileji v elektroakustickém studiu. Vytvářel jsem tam elektroakustické kompozice. Ani tento svět mi není neznámý, elektroniku jsem použil v několika svých skladbách – v opeře ,,Rakovina vůle“, ve svém vokálním dramatu ,,Krvavé Te Deum“ a ve své Třetí symfonii ,,Dokonaná Stvoření“. Po návratu ze Švýcarska jsem se ale této hudbě z různých důvodů nemohl věnovat, jak bych chtěl.

A zmiňované přesvědčení?

Jsem přesvědčen, že hudba a všechno umění má skýtat harmonii, krásu, vznešenost a podobně, jak tomu bylo do rozvrácení monarchií. Harmonizovat duše lidí považuji za smysl práce umělce, dokonce za jeho společenskou funkci. Tuto funkci skladatelé v mnoha ohledech ztratili – a tím se soudobá hudby ocitla na periferii zájmu společnosti. Od antického Řecka umění mělo funkci harmonizovat ducha a duši člověka a vychovávat. Gotika a hlavně renesance tento ideál obnovily a většina posluchačů toto od hudby – umění všeobecně, pořád očekává. Připouštím, že jsou tací, kteří si libují v depresi, nihilismu, beznaději, kteří chtějí šokovat, být takzvaně netradiční, čili popřít vše, co vznikalo po dlouhá staletí jako evropská hudební kultura. Není to moje cesta, takovému umění se vyhýbám.

Mají Tvoji studenti podobné představy o hudbě, podobný vztah k hudební materii a výrazu jako Ty? Nebo vedeš – učíš, ovlivňuješ, směruješ – někoho z nich přesto, že je zcela odlišný?

Své studenty nechávám vyvíjet se podle jejich směřování, co je jim blízké a vlastní. Poslouchám každého pozorně a snažím se jej pochopit. Pomáhám jim k profesionalitě v tom, co dělají, respektive dělat chtějí, kam je to táhne. Každý je jiný. Nemám dva stejně píšící studenty – absolventy. A ani jeden nenapodobuje mě. Ani bych to nechtěl.

Foto: Martina Řehořová – Člověk a víra, Filharmonie Hradec Králové, archiv Juraje Filase, Petr Veber