„Dříve se hodně odlišovalo, jestli se hudebník specializuje na hudbu barokní a hraje na staré nástroje, nebo jestli se věnuje moderním nástrojům. Mám pocit, že tato hranice se postupně vytrácí.“

„Ideální by bylo, kdyby se barokní hoboj mohl v Česku vyučovat na konzervatořích a akademiích třeba jako volitelný předmět.“

„Já se v sále, kde se za normálních okolností procházejí tisíce turistů, ocitla naprosto sama. To byl pro mě asi nejkouzelnější moment celého covidu, na který nikdy nezapomenu.“

Česká hobojistka Michaela Hrabánková, žijící v Paříži, je členkou prestižního orchestru Královské opery ve Versailles. Po studiích v Praze, Karlsruhe, Paříži a Bruselu se rozvinula její koncertní činnost a sólově vystoupila už nejen v řadě zemí Evropy, ale i v Alžírsku, Koreji, Brazílii nebo Argentině. Pravidelně je zvána ke spolupráci s předními evropskými soubory věnující se historicky poučené interpretaci. Hraje však nejen na historické hoboje, ale i na moderní hoboj. Rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz se hodně točí kolem tohoto tématu, ale zmiňují se v něm i rozdíly mezi podmínkami práce hudebníků ve Francii a v České republice, postřehy z pedagogických aktivit i zážitky z doby boje proti covidu.

Můžete nám představit orchestr Královské opery ve Versailles, jehož jste členkou?

Jde o těleso, které existuje teprve od roku 2019. Jedná se o rezidenční orchestr, jehož produkce se konají nejčastěji právě v Královské opeře, v Zrcadlové síni, nebo v královské kapli na zámku ve Versailles. Tento orchestr se specializuje na interpretaci barokního a klasicistního repertoáru hraného na historické nástroje. Členové orchestru musí však být schopni hrát i na nástroje moderní, což vyžaduje, hlavně pro hráče na dechové nástroje, určitou univerzálnost a pohotovost. V orchestru zastávám funkci sólohobojistky.

Jak dlouho v tomto orchestru hrajete a s jakými dirigenty a sólisty jste se již setkala?

V tomto orchestru hraji od začátku, od jeho založení. Od té doby jsem v orchestru natočila 7 CD, několik DVD a mnoho pořadů pro francouzské televize. Co se týče hudebních osobností, se kterými jsem měla možnost vystupovat na jednom pódiu, tak bych určitě ráda zmínila velmi mladého venezuelského zpěváka Samuela Marino, který mne naprosto uchvátil svým sopránovým hlasem, který neprošel mutací. Dále bych uvedla například recitál s Plácidem Domingem, Sonyou Yonchtevou, Franco Fagiolim nebo natáčení CD s legendární osobností Reinhardem Goebelem. Z televizních produkcí byla velmi zajímavá spolupráce například s klavíristou Lang Langem, Gauthierem Capuçonem nebo Jakubem Orlinským. Asi nejzajímavější zážitek z Versailles pro mě byl, když jsme během Covidu natáčeli. Musím připomenout, že ve Francii byly velmi přísné zákazy vycházení z domova. Mohli jsme vycházet pouze na hodinu v okruhu jednoho kilometru a s dokladem, který potvrzoval, v kolik hodin člověk vyšel z domu a z jakého důvodu. V případě porušení se riskovala velká pokuta. Bylo to opravdové pohlazení po duši v této době natáčet. Dokonce jednou po skončení frekvence se mi podařilo po zámku procházet úplně sama. Představte si ten úžasný zrcadlový sál, ve kterém se za normálních okolností procházejí tisíce turistů, a já se tam najednou ocitla naprosto sama. To byl pro mě asi nejkouzelnější moment celého Covidu, na který nikdy nezapomenu.

orchestr Královské opery ve Versailles

Pravidelně jste zvána ke spolupráci s komorními soubory a orchestry. Kde a s jakými soubory jste již účinkovala?

Určitě bych řekla, že moje specialita je hudba komorní, které se věnuji nejvíce a která mě také nejvíce baví. Moje první angažmá bylo v roce 2009 ve francouzském dechovém kvintetu Le Concert Impromptu, který se specializuje na soudobou hudbu a na improvizaci. V tomto souboru jsem působila 4 roky a byla to pro mě první profesionální práce v zahraničí. Díky tomuto kvintetu jsem se dostala do podvědomí ve Francii a dost často jsem hrála i v jiných dechových kvintetech. Například v rámci ansámblu Caliopée nebo kvintet Klarthe.

Co se orchestrů týče, tak pravidelně vypomáhám v komorním orchestru Nouvelle Europe, v Bretaňském symfonickém orchestru, nebo v orchestru města Cannes. Občas mi bylo nabídnuto hrát i sólově s orchestrem. Roku 2016 se španělským symfonickým orchestrem regionu Murcia nebo s bulharským orchestrem Chamber orchestra Orpheus ze Sofie. Teď z posledních let bych zmínila známý soubor Les Arts florissants s jeho uměleckým vedoucím Williamem Christie nebo Ensemble Matheus.

Vraťme se ale do dob vašich studií. Kromě Prahy jste studovala v Karlsruhe, Paříži a nyní ještě dokončujete studium barokního hoboje v Bruselu. Co považujete za hlavní milníky na této cestě? 

Řekla bych, že každá škola mě naučila do života něco jiného. V Praze bych ráda vzpomněla na pana Františka Xavera Thuriho, u kterého jsem na konzervatoři dva roky studovala. Díky němu jsem poznala úctu a pokoru interpreta vůči skladateli. Dále bych zmínila setkání a následné studium s velkou osobností hobojového světa Thomasem Indermühlem z Hochschule für Musik v Karlsruhe. Každý měsíc jsme museli všichni povinně zahrát na třídním koncertě, což mě naučilo disciplíně v přípravě koncertů. Do koncertní praxe se mi to následně velmi hodilo. Erasmus, který jsem strávila v Paříži u sólisty Pařížské opery Jacqua Tyse, byl velmi intenzivní a hodně jsem se toho naučila, ale atmosféra na škole byla velmi konkurenční a ne vždy úplně příjemná. V Bruselu studuji již čtvrtým rokem barokní a klasicistní hoboj. Tento rok bych měla studium zakončit a získat tím magisterský titul. Beru to tak, že i v jiných povoláních si člověk v průběhu kariéry znalosti doplňuje a chodí na různá školení, tak proč ne také v hudbě…

 Thomas Indermühle

Hrajete na moderní i staré hoboje. Je toto střídání nástrojů běžné nebo je výjimečné, že hráč ovládá na vysoké úrovni hru na všechny typy hobojů?

Řekla bych, že dříve se hodně odlišovalo, jestli se hudebník specializuje na hudbu barokní a hraje na staré nástroje, nebo jestli se věnuje moderním nástrojům. Mám ten pocit, že tato hranice se postupně vytrácí a čím dál více se po muzikantech vyžaduje určitá univerzálnost, pohotovost a schopnost improvizace. První podnět vyšel od charismatického dirigenta Jean-Christopha Spinosiho, který za mnou někdy v roce 2017 přišel po koncertě v Lyonu a řekl mi, ať se naučím hrát i na historické nástroje, že by moc chtěl, abych s nimi mohla hrát. Pak za mnou přišel ještě několikrát i jeho manažer, a to už jsem začala shánět barokní nástroj.

První zkušenosti byly dost náročné. Nejvíce mi asi pomohlo to, že jsem během Covidu mohla na chvíli přerušit hraní na moderní hoboj a hrát chvíli jenom na ten barokní. Dnes už je pro mě jednodušší tyto nástroje střídat a paradoxně jsem i hodně změnila hraní na moderní hoboj. Člověk se stane flexibilnějším. Určitě bych všem studentům moderního hoboje doporučila si na barokní hoboj alespoň zkusit zahrát, ideální by samozřejmě bylo, kdyby se barokní hoboj mohl v ČR vyučovat na konzervatořích a akademiích třeba jako volitelný předmět.

Dlouhodobě žijete v Paříži, proto se nabízí otázka srovnání hobojové hry v Čechách a Francii. Můžete zkusit porovnat obě prostředí, je-li to možné?

Srovnávat bude asi těžké, jelikož obě země mají úplně jinou tradici. Francie je země, ve které se hoboj svým způsobem narodil. Francouzi jsou na to patřičně hrdí a úroveň hobojové hry je neuvěřitelně vysoko. Jeden z rozdílů bych třeba viděla v tom, že ve Francii děti začínají hrát hned na hoboj (na rozdíl od zobcové flétny v České republice). Sice je to nástroj dětský, který nemá všechny klapky, ale dítě už od šesti nebo sedmi let prostě hraje rovnou na hoboj! V době, kdy se v České republice teprve začínají děti učit hmaty, mají už děti ve Francii hotový jeden čtyřletý cyklus a skládají první těžké zkoušky. Pokud tyto zkoušky nesloží, mají možnost opravy následující rok, ale pokud se nepodaří ani podruhé, tak je z hudební školy vyloučen. Dále bych asi poukázala na úroveň výuky hudební teorie, takzvané « solfège » . Tento systém je postavený na poslechových diktátech, zpívání intervalů a vyťukávání rytmu. Mám pocit, že tento systém výborně doplňuje hodiny nástroje a dobře připravuje hráče například pro hru v orchestru. Takže pokud srovnám hobojovou hru ve Francii a v Česku, tak je pro mě určitě markantní lepší technická vybavenost ve Francii.

Rozdílů by ale bylo jistě více…

Určitě ano. Ještě bych mohla pro zajímavost a pro porovnání vysvětlit, že ve Francii existuje zajímavý sociální systém pro umělce, co nemají stálé zaměstnání. V případě, že za rok vykážete 507 oficiálně odpracovaných hodin (neboli 43 služeb, každá služba se počítá 12h) tak máte možnost se dostat do speciálního statutu « Intermittent de spéctacle ». Tento statut je výhodný v tom, že umělec získává měsíční příspěvky od státu a dorovnává si tak plat třeba i v době kdy je koncertů méně. Tento statut se musí každý rok aktualizovat, takže si ho můžete udržet pouze v případě vykazování činnosti. Tento systém byl opravdovou spásou hlavně během covidu.

V prosinci loňského roku jste měla masterclass v Praze v rámci Symposia dvouplátkových nástrojů. Co bylo náplní a kdo se jej zúčastnil?

Od roku 2015 funguje v České republice spolek dvouplátkových nástrojů, jehož cílem je propojit české hobojisty a fagotisty. Mám pocit, že se jim to nádherně daří. Byla jsem pozvaná na poslední sympozium v prosinci 2022. Byla jsem nadšená z nádherné atmosféry mezi studenty (skoro už profesionály), co se sejdou i s menšími žáky hudebních škol a společně si zahrají v orchestru dokonce i se sólisty České filharmonie. To musí být úžasná motivace! Já jsem byla pozvaná vést masterclass a snažila jsem se studentům přiblížit, jak se dá i na moderní hoboje hrát barokní a klasicistní hudba s přihlédnutím na historicky poučenou interpretaci. Také jsem jim názorně ukazovala, jaká jsou pravidla při tvoření ornamentů a kadencí. Na konci celé seance jsem všem zájemcům nabídla kratičkou iniciaci do barokního hoboje. Vzhledem k reakcím studentů i některých kolegů profesorů si myslím, že to bylo inspirativní. Po masterclassu jsem dostala několik e-mailů od studentů s žádostmi o další konzultace. Dokonce i jeden kolega (profesionální hráč) byl nadšen z barokního hoboje a ptal se, jestli bych nebyla ochotná mu dát soukromou hodinu.

Neuvažujete o pedagogické dráze? Pokud by přišla nabídka například z nějaké české vysoké hudební školy, přijala byste ji?

Ve Francii jsem po dobu šesti let učila na konzervatoři Mstislava Rostropoviče v Maisons-Laffitu. Tato práce mě moc bavila, ale vzhledem k mé koncertní vytíženosti jsem musela tuto práci ukončit. Kontakt s pedagogickou činností však udržuji, pravidelně jsem zvána do porot soutěží a závěrečných zkoušek na konzervatořích. Asi nejzajímavější zkušenost byla, když jsem se ocitla v porotě na prestižní konzervatoři ve Versailles a o rok později jsem byla požádána zastoupit profesora Pascala Saumona, sólistu francouzského Národního orchestru, na téže konzervatoři. Povinný repertoár u zkoušek byl velmi těžký a o hodně převyšoval úroveň technické vybavenosti studentů. Až mi jich bylo líto. Naštěstí to takhle není ve Francii všude.

Jestli bych nějakou nabídku v České republice přijala? To je zajímavá otázka. Určitě bych o takové nabídce seriózně uvažovala. Nejvíce by mě bavilo vybudovat třídu barokního hoboje. Na hodně místech se tento obor teprve otevírá.

Jste sponzorovaná francouzským výrobcem hobojů F. Lorée de Gourdon a výrobcem strojků pro hoboj a anglický roh Koje Reeds. Jak ojedinělá záležitost je to pro českého hobojistu? 

F. Lorée de Gourdon je historicky nejstarší firma s rodinnou tradicí, která vyrábí hoboje ve Francii od roku 1881. Moje spolupráce s nimi úspěšně probíhá od roku 2011. Líbí se mi, že rádi vyslechnou komentáře, nové nápady a názory a snaží se své modely stále vylepšovat. Mě si vybrali jako jednoho z jejich oficiálních umělců. Pravidelně mě vysílají reprezentovat firmu na hobojových kongresech a sympoziích. Např. v Argentině, v Brazílii nebo ve Španělsku. Co se týče značky Koje reeds, tak tato spolupráce vznikla díky facebooku. Ředitel této firmy z Kuala Lumpur mi nabídnul spolupráci (aniž bychom se někdy potkali) a požádal mě, abych jim pomohla při vývoji jejich strojků. Vzniknul tak model « Michaela », který si můžete objednat z Malajsie.

Jste vlastníkem unikátního anglického rohu, na který na konci 19. století při české premiéře zaznělo sólo v Largu Dvořákovy Novosvětské symfonie. Před měsícem jste na něj hrála na koncertu Kruhu přátel hudby ve Dvoře Králové nad Labem. Hrajete na tento nástroj koncertně často?

Ano, doopravdy vlastním tento vzácný nástroj, který zahrál dne 22. července 1894 při kontinentální a české premiéře Novosvětské symfonie v Poštovním dvoře v Karlových Varech. Zjišťovala jsem ve smlouvách Karlovarského orchestru, že ho objednal německý hobojista, velmi pravděpodobně se jednalo o Dietricha Edouarda, který v té době v orchestru hrál jako sólohobojista a zároveň jako sólista na anglický roh. Tento nástroj byl objednán u výrobce nástrojů Františka Halouna, který byl ve své době velmi ceněný. Bohužel byl nástroj ve svém původním stavu prakticky nehratelný, až po několika letech se ho podařilo opravit. Tento anglický roh si zachoval neuvěřitelnou barvu zvuku a hraje se na něj nádherně. Před měsícem jsem měla opět možnost po dlouhé době zahrát to slavné sólo z Larga z Novosvětské symfonie v rámci recitálu s Miroslavem Sekerou na zmíněném koncertu Kruhu přátel hudby ve Dvoře Králové nad Labem. Od roku 2019 díky tomuto nástroji pravidelně každý rok natáčím repertoár Antonína Dvořáka se souborem Musica Florea. Umělecký vedoucí souboru Marek Štryncl zcela unikátně a poučeně nabízí pozoruhodnou interpretaci Dvořákova repertoáru. V současné době se zabývám výzkumem historie tohoto nástroje.

Poštovní dvůr v Karlových Varech

V roce 2017 jste natočila CD „Divertissements“ společně s kytaristou Gabrielem Bianco pro Advitam records, v distribuci společnosti Harmonia Mundi. Co Vás vedlo k tomuto natočit CD s takto nezvyklým nástrojovým obsazením?

Nejdříve bych Gabriela v rychlosti představila. Jde o francouzského profesora klasické kytary na vysoké škole v Amsterdamu (Amsterdam University of Arts) a výherce mnoha mezinárodních soutěží (např. Guitar Foundation of America). Spolupráce s Gabrielem se naskytla velmi jednoduše, jelikož jsme v té době byli partneři. Začali jsme se zajímat o skladby, které byly pro hoboj a kytaru napsány a při koncertních turné jsme i skladby sbírali. Při koncertech v Rumunsku jsme například objevili drobné skladby maďarského autora Barny Kovacze, nebo jeden kolega nám řekl o vídeňském skladateli Karlu Pilssovi (psal skladby inspirované Richardem Straussem). V roce 2017 jsme se rozhodli celý program natočit. Toto CD je sestavené z originálních skladeb pro tyto dva nástroje. Když jsme tehdy začali hrát, tak všichni byli překvapeni, a byli skeptičtí, že by hoboj a kytara mohla být zajímavá kombinace.

Velmi mnoho pozitivních kritik na naše CD nás utvrdilo v tom, že toto uskupení budoucnost má. V dnešní době vidím, že duo kytara s hobojem si získalo své místo v komorní hře. Nevím, jestli je to jenom naše zásluha, ale dost často se hrají skladby z našeho CD. Tak snad jsme některé hráče inspirovali.

Toto není jediná Vaše sólové CD. Společně s kolegy z Doležalova kvarteta jste našla ztracené a zapomenuté skladby Josefa Myslivečka pro hoboj a smyčcové kvarteto a celý projekt byl natočen v roce 2020 pro společnost Supraphon. Toto CD získalo mimo jiné i nejvyšší ohodnocení ve francouzském časopise Diapason a mnoho dalších velmi kladných ohlasů. Můžete nám tento projekt přiblížit?

S Doležalovým kvartetem jsme se rozhodli o spolupráci někdy v roce 2017 a na první schůzku jsem si vytiskla seznam všech skladeb, co existují pro hoboj a smyčcové kvarteto. Tehdy jsme s Václavem Dvořákem objevili, že existuje 6 kvintetů od Josefa Myslivečka, ale že jsou ztracené. My jsme se toho nezalekli a začali jsme po nich pátrat. Trvalo nám to dva roky, než se nám podařilo najít 3 z nich. Ty tři, které zbývají, se nám podařilo najít také, ale chybí u nich zcela zásadní hobojový part. Každý z těch tří kvintetů se nám podařilo najít na úplně jiném místě. Nejzajímavější byla asi návštěva soukromé sbírky v Římě. Tehdy mi kolegové říkali, že tomu pánovi ani vůbec psát nemusím, že mi asi vůbec neodpoví. Usmálo se na mě štěstí a odpověď se dostavila. Takže jsme zorganizovali cestu a po tom, co jsem na schůzku dorazila, mi pan asistent řekl, že se omlouvá, ale že ty noty nemůžou najít. Jestli se nechci podívat, jestli v kolekci nebude něco jiného, co by mě mohlo zajímat. Návštěvy jsem nelitovala, jelikož ta kolekce byla uložena v celém jednom patře nádherného římského bytu.

S jistým zklamáním jsem začala hledat v ohromném množství not. Bylo jich tam několik set a nakonec ty úplně poslední noty na stole byly ty, co jsme hledali! O cely projekt měla zájem společnost Supraphon a tehdy ještě během covidu jsme celé CD natáčeli. Jsme moc rádi, že se nám to podařilo! Výborných ohlasů máme mnoho. Asi nejvíce nás potěšila krásná kritika od renomovaného muzikologa a specialisty na život a dílo Josefa Myslivečka Daniela Freemana, který i naší nahrávku zmínil v jedné z jeho nových publikacích.

Jistě máte svůj koncertní kalendář zaplněný na dlouho dopředu. Prozradíte nám, jaké zajímavé projekty Vás v nejbližší době čekají?

Jsem opravdu moc ráda, že kalendář je zaplněný opravdu hodně dopředu. Nyní jsem na třítýdenním koncertním turné v Koreji s orchestrem královské opery ve Versailles. Jsem moc ráda, že na poslední koncert nás přišel podpořit český ambasador ze Soulu Gustav Slamečka. V příštích dnech mě čeká několik masterclassů pro korejské studenty hoboje a rozhovor pro místní televizi. Po návratu do Evropy se těším na dvojkoncert pro housle a hoboj J. S. Bacha, který budu hrát dvakrát v Bruselu a poté koncert s Ensemblem Matheus v nádherném sále divadla na Champs Elysée v Paříži. Ráda bych všechny pozvala na některé koncerty, co budu hrát v České republice. Například s Musicou Floreou nás čeká nádherný projekt s hudbou mého oblíbeného J. D. Zelenky. Tento program budeme hrát ve Valticích 2. července a pak ve dvoraně hudební fakulty AMU v Praze 16. července. V prosinci pak můžu pozvat na koncert v Rytířském sále Valdštejnského paláce v Praze s úžasnou španělskou zpěvačkou Beatriz Lafont.

Vít Havlíček

Foto: archiv Michaely Hrabánkové, Wikipedie / Lubor Ferenc (CC BY-SA 4.0), Dinara Kurmakaeva / Český spolek dvouplátkových nástrojů, Václav Bartoška, Flavio Ianniello / Avos Project