pátek, 20 září 2019 17:05

Gérard Wyss: To nejdůležitější se nedá ani naučit, ani vyučovat

Autor:

„Pokud to myslíte s uměním vážně, tak je občas potřeba samota, osamělost…“

„Nejde o to, že jsem snad lepší než oni. To ne. Jen mám prostě větší zkušenosti…“

„Subtilnost je pro vás hodně důležité slovo? Ano. Symbióza mezi slovem a tóny.“

 

4

 

Švýcarský pianista Gérard Wyss je specialistou klavírní spolupráce v komorní hudbě, zejména při interpretaci koncertních písní. Když byl minule v Česku, byl opakovaným důvodem Martinů, jehož sonáty předtím natočili s violoncellistou Petrem Nouzovským. Nyní se vedle sopranistky Martiny Jankové a klavíristy Iva Kahánka jako lektor podílel na výuce při Interpretačních kurzech na zámku v Litni, v někdejším sídle pěvkyně Jarmily Novotné. Festival Jarmily Novotné uspořádal v té souvislosti dva koncerty. V Litni ve čtvrtek zpívala písně Martina Janková. A Ivo Kahánek a Gérard Wyss dnes večer dostali ještě za úkol podpořit čerstvé absolventy kurzů při závěrečném koncertu v Sukově síni v pražském Rudolfinu. Gérard Wyss proto odpovídal především na otázky týkající se vyučování.

Jak se vám tentokrát líbilo mimo Prahu?

Liteň je krásné místo. Okolí, zámecký park… Hodně inspirativní. Víte, ono je strašně krásné mít možnost chvíli neposlouchat hudbu - slyšet jenom ticho, nebo maximálně ještě jak roste tráva.

Doma také žijete na nějakém tichém místě?

Relativně ano. Basilej není tak velká jako Praha. A navíc nebydlíme přímo v Basileji, ale několik kilometrů od města. Ano, máme klid, nablízku les... Mimochodem, krajina kolem Litně mi docela připomínala krajinu těch míst, kde jsem vyrůstal.

Říkáte, že v Litni to bylo inspirativní. Takže jste i doma konfrontován s takovou inspirací? S tichem, klidem, s rostoucí trávou…

Musím říci, že už pravidelně nevyučuji, je mi ostatně šestasedmdesát, ale samozřejmě pracuji - často jsem ve svém studiu, to je zase na jiném místě, než bydlíme. Na pěkném místě, se stromy okolo… Tam mám dvě křídla, knihy, partitury… Bývám tam řekněme od jedenácti do sedmi do večera… Čtu si tam také – no, a také se věnuji sudoku.

 

3

 

Pomáhá vám klid při vytváření umění?

Ano, jsem přesvědčen, že ano. Ostatně, pokud to myslíte s uměním vážně, tak je občas potřeba samota, osamělost. Jinak to moc nefunguje… Nebýt jako mnich, ale přece jen zapomenout na různé svody světa. A čím je člověk starší, tím méně potřebuje lidi kolem sebe, se vším tím jejich povídáním… Mladý člověk žije nadějemi, že potká někoho, kdo mu pomůže, ale to já už nepotřebuju.

Ale soukromě vyučujete?

Vyučuju privátně, studenti ke mně přicházejí, když se připravují na nějakou soutěž a podobně. Aby dostali nějaké tipy. O mnoho víc jim toho dát nemůžu. Vždyť nejde o to, že jsem snad lepší než oni. To ne. Jen mám prostě větší zkušenosti… No a také vyučuji z trochu egoistických důvodů, protože se chci ještě pořád něco od nich přiučit. To je s mladými vždy tak – je to vždycky dávání i braní současně. Jen s vyučováním dětí nemám žádnou zkušenost.

Jak vypadalo učení v Litni?

Bylo tam asi deset studentů. Byli nadaní, někteří hodně nadaní. Bylo to zajímavé i z hlediska lidského a psychologického. Někdy vyprávěli. Nemluvili jsme jen o hudbě, ale i osobně. Víte, ono vyučování je stejně omezeno. Například charisma buď máte, nebo ne… Nikdo se ještě nestal známým díky svému učiteli. Úkolem učitele podle mého je otevřít okna. Ale rolls-royce úplně z čehokoli neuděláte.

 

2

 

Také vyprávíte? Nebo jen studenti?

O mém soukromí?

Spíš o zkušenostech…?

Ale ano, o koncertech, nějaké anekdoty…

Jak jste se v Litni cítil?

Všichni byli milí – a Martina Janková je fantastická! Ta má takové energie…!

 

16

 

Jak jste měli rozdělené vyučování?

Ona se věnovala víc pěvecké technice. O té já moc nevím. Já sám mohu mluvit o interpretaci. Vím, jak to má znít, ale nevím, jak toho docílit, nemohu mluvit o tom, jak zpívat. Maximálně mohu poradit, že lepší je zpívat s hlavou pěkně vzhůru, ne s bradou zakrývající krk…

Ale přesto máte co říci.

Ale snad ano, literaturu znám asi dost dobře. O struktuře, o vertikále, o horizontále… Možná, že dokonce někdy mohu upozornit na něco, co učitele zpěvu nenapadne. Na něco jiného než učitel zpěvu. Totéž platí, když spolupracuji s hráči na smyčcové nástroje.

Měli jste nějaké téma, byli jste na něco soustředěni.

Na písně. Ale preciznější téma stanoveno nebylo. Repertoár sahal od Mozarta po Brittena. A obsáhl hodně jazyků. Zpívalo se česky, rusky, polsky, francouzsky, německy, anglicky… Víte, sice jsem mnohokrát pracoval s pěvci, kteří zpívali něco v jazyce, kterým sám nehovořím; ale musím přiznat, že symbióza mezi textem a hudbou je vždycky lepší a užší, když se jedná o známý jazyk, o takový, kterému rozumím. Víte, Elisabeth Schwarzkopf svého času říkávala, že se zpěvák nesmí pouštět do rolí v jazyce, který nezná. Dokonce byla názoru, že německé písně nemá zpívat nikdo jiný než Němec. Hodně radikální názor. Ale něco na tom je, když zpíváte zhudebněné Verlainovy básně, je tam tolik rafinovanových detailů… Hudba je tu proto, aby zintenzivněla výraz citů. Jinak to nemá smysl. A v opeře? Vždyť když vezmete operní libreto a hrajete ho jako divadlo, nemá to valný smysl. Hudba dodává textu život: žárlivost, utrpení… A pak je tu ještě jedna věc. Interpretovi může být výraz jasný a dostatečný, ale k publiku, k posluchači, se nedostane. Je potřeba přidat trochu pepře a soli…

I to jste v Litni vysvětloval a připomínal?

Ano, samozřejmě. Při zkouškách v nevelké místnosti něco stačí, ale aby se celé poselství dostalo k publiku, je třeba přidat.

 

17

 

Ale i když nějakou řečí nemluvíte, tak přece jen můžete pěvci něco říci. Určitě existují univerzálně platné momenty.

Ano, ale ty nejsubtilnější věci, drobné akcenty a podobně, posoudit nemohu. Odvádím práci, ale naprosto pohodlně se přece jen necítím…

Subtilnost je pro vás hodně důležité slovo?

Ano. Symbióza mezi slovem a tóny. Může se stát, že je v hudbě akcent z nějakého důvodu napsán tak, jak v řeči akcenty nejsou. To je pak těžké…

Nemůže pak pěvec trochu pomoci výrazu svým gestem? Ukázat, co nejde zazpívat?

Ano, ale jsou pěvci, kteří ukazují někdy až trochu moc… Někteří se opravdu hodně hýbají. Ale platí to i o instrumentalistech. Když někoho jen sledujete, bez zvuku, řeknete si: ten člověk snad nemá žádný temperament! Ale když ho posloucháte, zjistíte, že ve hře je temperamentu až až. Například Arturo Benedetti Michelangeli…! Ale platí to i naopak. Myslíte si, kolik temperamentu tam bude – a ve hře není nic.

 

7

 

Co vám říká a dříve říkalo jméno Jarmila Novotná?

Přiznávám, že jsem její jméno neznal, dokud mi o ní nevyprávěla Martina Janková. Nejsem zas tak velký operní fanda. Ale byla to fenomenální kariéra!

Takže jste si vyučování v Litni užil?

Vyučování je pro mě něčím hodně intimním. Mistrovské kurzy jsem nikdy nedělal. Zvláště takové ty s účastí posluchačů. Publikum by mě vyloženě rušilo! Ale na nějakých masterclassech jsem byl - a někdy se mi zdálo, že vyučující je tam především pro publikum, ne pro studenta… Zažil jsem to jednou i s Mstislavem Rostropovičem. Vyučoval před dvěma stovkami lidí, já jsem doprovázel… Pak jsem se po letech ptal toho, co byl tehdy studentem, jestli si něco pamatuje, jestli mu to něco dalo. Nedokázal odpovědět. Prostě show - a to fakt nemám rád. V Litni to ale bylo něco úplně jiného.

 

15

 

11

 

19

 

18

 

9

 

Foto:  archiv FJN

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.