„Toužím psát hudbu, která zažehává.“

„Duchovní hudba je taková, která dokáže být katalyzátorem proměny našeho vnímání, pohledu na svět a sebe sama.“

„V Ave Maria jsem se snažil především o prostotu, čistotu.“

Ve své tvorbě rád zkoumá prostorové aspekty hudby a vrací se jako ke zdrojům a k výchozímu materiálu k chorálu, k etnické hudbě a dokonce k prvkům odvozeným z analýzy zvuku. Nekomponuje nicméně nijak abstraktní nebo odtažitou hudbu, i když by předchozí slova mohla k podobné představě vést. Slavomír Hořínka, skladatel a pedagog na katedře skladby Akademie múzických umění, je naopak rozhodnut psát hudbu, která nenechá lidi lhostejnými. A souvisí s tím i jeho přesvědčení, že hudba má schopnost zasáhnout člověka hluboko do jeho nitra a že vlastně každá vnitřně opravdová a upřímná hudba je tak trochu hudbou duchovní. Na festivalu Smetanova Litomyšl zazní v neděli odpoledne v Piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže na koncertě Kühnova dětského sboru ve světové premiéře jeho skladba Ave Maria.

Jste řazen téměř výhradně k autorům duchovní hudby. Je to správný pohled? 

Občas slýchávám takové zařazení, ale přiznám se, že si s ním nevím moc rady. Připomíná mi to situaci, když se děti v hudební nauce učí, co je to „hudební zvuk”. Přece každý zvuk může být za určitých okolností součástí hudby. Mně není moc vlastní takové oddělování a rozdělování. Vždycky se spíše snažím hledat průniky a spojnice.

Je tedy pro vás „duchovní hudba“ hodně širokým pojmem?

No právě. Která hudba není duchovní? Řekl bych, že každá umělecky autonomní, vnitřně opravdová a upřímná hudba musí být duchovní. Hudba buď je, nebo není. A co je hudba, to si určuje každý sám. Já třeba slyším hudbu skoro ve všem okolo mne. Víte, hudba je nejabstraktnější ze všech umění, ale zároveň má schopnost člověka zasáhnout snad nejniterněji, jak je to jen možné. Kdybych měl popsat, co je pro mě „duchovní hudba”, tak je to taková, která dokáže být jakýmsi katalyzátorem proměny našeho vnímání, pohledu na svět a sebe sama. V křesťanské ortodoxní tradici na to mají krásný pojem – metanoia.

Takže nemusí mít text…

Samozřejmě, že nemusí.

A je pro vás primárně spojena s některou církví a její liturgií?

Podívejte, já jsem křesťan, katolík, a tak se přirozeně zabývám tématy, která s tím souvisejí. Liturgie mě inspiruje, ale musím přiznat, že hudba k liturgii vůbec nemusí být „duchovní” v tom smyslu, jak jsme se o tom před chvíli bavili. Liturgická hudba je specifický žánr, kterým se také zabývám, ale je to pro mě v něčem podobné, jako psát hudbu k divadlu. Jsou zde zkrátka specifické požadavky, které jsou nad mojí vlastní libovůlí. Nemyslím primárně z hlediska stylu, ale spíše praktického rázu. Ohledně toho, co vnímám jako sakrální hudbu, vám řeknu jednu příhodu. Před lety jsem s Orchestrem Berg připravoval prostorové Magnificat pro kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Koncipoval jsem to tak, že se hudebníci budou pohybovat po celém prostoru kostela, jeho ochozech a dokonce i v kupoli. Když jsem skladbu vymýšlel, tak jsem na dlouhé hodiny chodil do Salvátora, procházel si trasy, poslouchal akustiku, zkoumal prostor. Samozřejmě jsem se účastnil i liturgie. No a tenhle kostel je na velmi rušném místě. Spousta turistů, tramvaje, auta, motorky…

Přiznal jste tedy ve své skladbě okolní ruch?

Ano, došlo mi, že všechny ty vnější zvuky nelze vyloučit, tvářit se, že nejsou, ale musí se stát součástí připravované skladby stejně, jako jsou součástí liturgie v tomto konkrétním kostele. A když jsem pak byl v Jeruzalémě, uvědomil jsem si, že akustické podmínky na starém městě uvnitř hradeb jsou v něčem velmi podobné. To místo je totiž neskutečně rušné. Do Jeruzaléma jsem se pak vrátil dalšího roku o Velikonocích a nahrával uvnitř kostelů, hlavně v noci. Mám třeba nahrávku večerní modlitby muslimů celého Jeruzaléma pořízenou před oltářem v křižáckém kostele sv. Anny. Je až neuvěřitelné, jak dokáží zdi a akustika vnější zvuky proměnit. Venku to znělo jako změť muezzinů, uvnitř jako nebeská harmonie. Vnímám to jako paralelu ke schopnosti křesťanství vtáhnout dovnitř cokoli mimo jeho pomyslné hranice a přetvořit to, proměnit. Ta nahrávka je součástí akusmatické kompozice Prayer Inside a mně osobně zní jako dokonalá sakrální hudba.

Často je prvním interpretem Vaší hudby Orchestr Berg. Náhoda…? 

Já jsem v Orchestru Berg hrál na housle téměř od jeho počátků, mám k němu silný vztah a fandím mu. Myslím, že největší deviza Bergu, kromě odvahy jít hrát do různých netradičních prostorů, je především neobvyklá míra svobody a důvěry, které jsou ochotní autorům poskytnout. S Bergem je radost spolupracovat, protože chtějí věci dělat jinak, zkoušet nové přístupy. Musím říct, že je to oboustranné. Občas mě oni sami přivedou k něčemu novému, co by mě samotného nenapadlo. Například možnosti interaktivních multimédií, které jsme použili s Vladimírem Burianem ve skladbě Aevum.

Kudy vedly Vaše myšlenky, když jste psal skladbu Ave Maria, která bude mít premiéru na Smetanově Litomyšli? 

Již dříve jsem spolupracoval s Kühnovým dětským sborem, a tak jsem si mohl ověřit schopnosti a možnosti tohoto výtečného tělesa. V Ave Maria jsem se snažil především o prostotu, čistotu. Podobně jako v předchozích kompozicích pro Kühnův dětský sbor, i tady v určitém směru vycházím z gregoriánského chorálu, který se snažím dávat do nových souvislostí. V tomto případě jsou to místy až folklórní intonace.

Jak byste pomyslně rozdělil poměry v případě váhy, kterou při komponování přikládáte ohledu na posluchače, ohledu na hudební zákonitosti a ohledu na svobodnou a volnou invenci? 

Když píšu, tak uvažuji o působení skladby a zákonitostech v obecné rovině lidského vnímání. Moje inspirace v poslední době velmi často pochází z nějakého konkrétního prostorově-poslechového zážitku. Zpravidla mi jde o určitý zásadní moment, ke kterému se snažím dospět, dovést posluchače. Jestli se to nakonec někomu bude líbit, nebo ne, už je zcela na něm. Já sám toužím psát hudbu, která nenechá lidi lhostejnými, hudbu, která zažehává. Nikdy se ale nezavděčíte všem.

Je duchovní hudba v už tak menšinové umělecké hudbě ještě něčím menšinovějším, spíše výlučným, nebo okrajovým? 

Myslím, že ve světle toho, o čem jsme mluvili, určitě ne. Opravdu mám pocit, že dnes vzniká spousta hudby, která může být vynikající duchovní „potravou”.

Takže jste optimista, pokud se týká budoucnosti té hudby, kterou se zabýváte? 

O budoucnosti hudby moc nepřemýšlím. Snažím se žít tady a teď pro věčnost.

Výběr z tohoto rozhovoru najdete také ve Festivalových novinách Smetanovy Litomyšle.

Foto: Smetanova Litomyšl, Petr Veber