PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Moře, černá loď s krvavě rudými plachtami, přízračná posádka ani romantická monumentalita živlů. Z tradiční ikonografie Bludného Holanďana nezůstává v inscenaci Dmitrije Tcherniakova téměř nic. Přesto je toto radikální odhmotnění legendy jedním z důvodů, proč inscenace uvedená poprvé v Bayreuthu roku 2021 ani po pěti letech neztratila svou provokativnost. Wagnerův mýtus zde není ilustrován, ale podroben téměř psychoanalytické dekonstrukci: prokletí mění v trauma, věčné bloudění v kompulzivní návrat a vykoupení v problematický pokus uniknout z kruhu destrukce. Moře zmizelo z jeviště, nikoli však z partitury. Jeho živelná energie zůstává přítomná v orchestru a nachází odezvu v napětí mezi postavami.

Ve Velkém sále berlínské Filharmonie zazněla ve dnech 16. až 24. ledna na koncertech Berlínských filharmoniků dvě erbovní díla české hudby. Monumentální Symfonii tisíců Gustava Mahlera v nastudování Kirilla Petrenka, kterou orchestr hrál po patnácti letech, o pár dní později vystřídala Novosvětská symfonie Antonína Dvořáka, kterou nastudoval Lahav Shani. Rozdíl v přístupu dirigentů k interpretaci děl byl velký.

„Rezidenční orchestr multifunkčního Kulturního a kongresového centra se rozhodl uspořádat svému oblíbenému skladateli slavnost a představit jeho proslulá, ale i méně známá či méně uváděná díla.“

„Koncert pro klavír a orchestr je technicky velice náročný part, kterého se s bravurou a jistotou zhostil Lukáš Vondráček, pro kterého šlo o druhou spolupráci s místními symfoniky.“

„Každé ze třinácti částí Dvořákova Rekviem a jejich plnokrevnému provedení naslouchalo publikum se zatajeným dechem a aplaudovalo vestoje.“

Hladinu Lucernského jezera s přestávkami čeří výletní lodě, labutě či kapky deště, který se k večeru po takřka celodenním přetahování se zubatým sluníčkem už zřejmě unavil. Zpoza mračen se konečně vynořují majestátní alpské štíty, aby olemovaly krajinu jako na pohlednici. Páteční podvečer se v malebném Lucernu nese nejenom ve znamení přeháněk a citelného nárůstu turistů, ale rovněž ve znamení hudby. A to české. 

„Kateřina Kněžíková zaujala připraveným přednesem a úplným ponořením se do interpretovaných písní.“

„Zpívaná němčina je i v rámci pěvecké výuky kategorií sama pro sebe a Bruns ji zvládá výborně, jeho dikce i intonace je přímo čítanková.“

„Nejnáročnější poslední věta celého cyklu Rozloučení je hluboce filozofická, plná melancholie, ale také smíření se smrtí a v podání Pučálkové byla skutečně jímavá.“

Týden po koncertu Jessicy Pratt ve Státní opeře připravilo Národní divadlo další koncertní lahůdku, tentokrát zaměřenou na písňovou tvorbu. Programem koncertu byly Kouzelné noci Bohuslava Martinů a Píseň o zemi Gustava Mahlera, tedy dvou v Čechách narozených a následně světově proslulých skladatelů. Interpretace písní Bohuslava Martinů se ujala naše přední sopranistka Kateřina Kněžíková, v Písni o zemi vystoupila především v Německu působící mezzosopranistka Štěpánka Pučálková a s ní německý tenorista Benjamin Bruns. Orchestr Národního divadla vedl hudební ředitel opery Robert Jindra.

„Smerom k záveru diela ale akoby hráči prirodzenejšie cítili energiu jednotlivých dielčích klimaxov.“

„PFS podalo plnokrvný, kvalitný výkon, ktorý nenechal nikoho zabudnúť na to, že prišiel primárne práve na ich koncert.“

„Každý zo štvorice Šaturová, Lapkovskaja, Bruns, Konieczny je neprehliadnuteľný.“

Dvořákovo Requiem znelo tento rok na Deň českej štátnosti hneď na dvoch miestach: jednak v Ostrave na ukončení Svatováclavského hudobného festivalu, jednak v Prahe na zahajovacom koncerte sezony Pražského filharmonického sboru. Popredné české zborové teleso chcelo podľa úvodných slov svojho riaditeľa Davida Marečka pôvodne započať svoju 90. sezónu o čosi „optimistickejším dielom“. Nakoniec však prevážila hĺbka Dvořákovej smútočnej omše. Veľkolepé dielo znelo okrem PFS v podaní Drážďanských filharmonikov a sólistov Simony Šaturovej, Anny Lapkovskajej, Benjamina Brunsa a Tomasza Konieczneho, všetko pod taktovkou Michaela Sanderlinga. Výsledok bol bez pochýb sugestívny, nie však nutne v zmysle hĺbavej emotívnosti.

„Francouzská režisérka německou kulturu vidí také bez příkras, ale spíše pobaveně.“

„Na podvody je určitě zvyklý – a v závěru jde tedy jeden nepodstatný neúspěch jen zapít k baru.“

„Podrobné a uvolněné herectví, ale i zpívání na vysokém standardu. Vyrovnané obsazení. Vše se samozřejmostí, která vzbuzuje lehkou závist.“

Zlatá osmdesátá. Nebo začátek devadesátých. Kecal je cynickým provozovatelem zábavního podniku Kezal´s Village plného hostů, komedianti jsou céčkoví varietní umělci, Jeník frajer v džínách a Mařenka těhotná servírka. Takhle napsané to vypadá strašně – ale Smetanova Prodaná nevěsta, zpívaná v němčině, je v drážďanské Semperově opeře přesto podařená: hudebně poutavá, reálná – a hlavně zábavná. Stojí za ní francouzská režisérka Mariame Clément a český dirigent Tomáš Netopil.