Ve Velkém sále berlínské Filharmonie zazněla ve dnech 16. až 24. ledna na koncertech Berlínských filharmoniků dvě erbovní díla české hudby. Monumentální Symfonii tisíců Gustava Mahlera v nastudování Kirilla Petrenka, kterou orchestr hrál po patnácti letech, o pár dní později vystřídala Novosvětská symfonie Antonína Dvořáka, kterou nastudoval Lahav Shani. Rozdíl v přístupu dirigentů k interpretaci děl byl velký.

Rusko-rakouský šéfdirigent a umělecký ředitel orchestru Kirill Petrenko se již ve svých dlouhodobých plánech rozhodl přizvat do Berlína k provedení velkolepé kompozice Gustava Mahlera Symfonie č. 8 Es dur, přezdívané Symfonie tisíců, výjimečné tuzemské a zahraniční pěvce i vokální tělesa. Mezinárodní obsazení s osmi sólisty, dvěma smíšenými sbory, dětským sborem a Berlínskými filharmoniky s rozšířeným provozovacím aparátem přistoupilo k provedení díla s pokorou, nadšením i zjevnou radostí, kterou Kirill Petrenko šířil mezi všemi účinkujícími nejen na zkouškách, ale i na koncertě 17. ledna ve Velkém sále berlínské Filharmonie. Maestro dílo nastudoval skvěle s nadhledem i úžasnou hloubkou porozumění stylu skladatele.

Monumentální Symfonii č. 8 Es dur (1906–1907) Gustava Mahlera premiérovali Berlínští filharmonikové ve své historii 17. května 1912 v areálu městského Cirkusu Schumann, kde dílo řídil nizozemský dirigent Willem Mengelberg. Před uvedením kompozice s Kirillem Petrenkem, hrál orchestr Symfonii tisíců ve svém sídle v období zahájení sezony 2011/2012 se svým tehdejším šéfdirigentem sirem Simonem Rattlem u příležitosti 150. výročí narození skladatele.

Maestro Petrenko vtiskl dílu o dvou částech velkolepou dramatickou obraznost. Hluboce humánní postoj skladatele ke kompozici, o níž se Mahler vyjádřil, že je reflexí „poselství lásky v bezcitných časech“, dirigent prodchl i svým laskavým výrazem při interpretaci. S radostí ovšem Petrenko diriguje mnohé kompozice.

Tentokrát byly při provedení díla brilantní mnohé sekce a vynikající bylo i kompaktní znění tělesa ve své barvité vrstevnatosti. Dirigent ostatně již na zkouškách upozorňoval účinkující, aby neakcentovali každý tón, neboť by se jim ve výsledném znění mohlo stát, že hrají – s nadsázkou ve vztahu k přezdívce díla – v dané chvíli „symfonii o tisíci decibelech“. Přál si, aby každý interpret vystihl přesně dynamiku ve svém partu a nesnažil se vůbec podléhat velkému orchestrálnímu či vokálně-instrumentálnímu zvuku, který současně ve svém bezprostředním okolí vnímá. Pak je možné dle dirigenta docílit ve znění i barvách jejich jasně zřetelné diferenciace.

První části díla Hymnus „Veni, creator spiritus“. Allegro impetuoso vtiskl dirigent kreativně pevný, modulačně i vrstevnatě gradující niterný tah se spektrem lesklých, chladných i hřejivých barev v široké dynamické škále. Sugestivitu interpretace ozvláštnilo i dominantně specifické hudebně-emocionální crescendo. Lyrické téma i jeho rozvedení s mistrovskou fugou a vrcholícím Gloria zaznělo s půvabnou expresí.

Druhé části Schluss-Szene aus „Faust“. Poco Adagio, inspirované závěrečnou scénou veršovaného dramatu Faust Johanna Wolfganga von Goetha, vévodila Petrenkova snaha o co nejpřesnější vystižení dramatické obraznosti, která nebyla okázalá, ale niterně uchopená v pestré paletě momentální intenzity, v gradaci s četnými vrcholy i malebně znějící flexibilitě dynamických proměn. Berlínští filharmonikové s Kirillem Petrenkem přesně vystihli Mahlerův styl.

Ze sólistek zpívajících postavy z Goethovy tragédie byly vynikající především jihoafrická sopranistka Golda Schultz (Una poenitentium), americká sopranistka Jacquelyn Wagner (Magna peccatrix) a skotská mezzosopranistka Beth Taylor (Mulier Samaritana). Výborná byla i německá sopranistka Jasmin Delfs (Mater gloriosa), která ovšem na rozdíl od ostatních sólistů na pódiu interpretovala svůj part od varhan v horní části koncertní síně. Skvělí byli i čínský basbarytonista Le Bu (Pater profundus) a jihokorejský barytonista Gihoon Kim (Pater ecstaticus). Své party přednesli perfektní technikou, krásou barev a s citem pro dramatické nuance. Severoirská mezzosopranistka Fleur Barron (Maria Aegyptiaca) a německý tenorista Benjamin Bruns (Doctor Marianus) své party provedli se ctí.

Sbory, jejich interpretace i situování přispěly k velké plasticitě znění, mimochodem i malá skupinka hudebníků hrajících na žesťové nástroje i varhany hrající mimo orchestr ve vyvýšené části koncertní síně. Rundfunkchor Berlin skvěle připravil jeho dlouholetý nizozemský šéfdirigent a umělecký ředitel Gijs Leenaars. Vybranou část z velkého sboru Staats- und Domchors Berlin, ve kterém v současnosti zpívá cca. 250 chlapců, připravil svědomitě německý vedoucí sboru Kai-Uwe Jirka společně s americkou sbormistryní Kelley Marie Sunding. Bach-chor Salzburg podal pozoruhodný výkon, těleso perfektně připravil jeho německý sbormistr Michael Schneider.

Maestro Petrenko prodchl dílo vnitřním a velmi pevným řádem s úžasnou flexibilitou interpretace.  Vrstevnatost a diferenciace zvuku byla úchvatná. Posluchači ocenili nastudování monumentálního Mahlerova díla dlouhými ovacemi ve stoje.

***

V týdnu mezi oběma programy Berlínských filharmoniků, kdy orchestr již zkoušel s izraelským dirigentem Lahavem Shanim, hudebním ředitelem Izraelské filharmonie, díla The Unanswered Question (revidovanou verzi z roku 1935) Charlese Ivese, Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll, op. 77 (1947–1948) Dmitrije Šostakoviče s virtuosem a koncertním mistrem Berlínských filharmoniků Daishinem Kashimotem, připravovali současně i další erbovní dílo české hudby,  Symfonii č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“ Antonína Dvořáka. Mezi hudebníky a také v kuloárech se hovořilo velmi pozitivně o českých umělcích, zejména o dirigentech Jakubovi Hrůšovi i Petru Popelkovi a skladatelích Ondřeji Adámkovi či Miroslavu Srnkovi, kteří navázali s Berlínskými filharmoniky inspirativní spolupráci, která byla v koncertní síni tělesa velmi úspěšná.

Mahlerova Symfonie č. 8 Es dur, stejně jak Dvořákova Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“ nebyly v Berlíně uvedeny tentokrát v žádném festivalovém kontextu či v rámci jiné slavnostní události. Staly se naopak v letošní sezoně běžnou součástí koncertní nabídky. Novosvětskou symfonii Antonína Dvořáka premiérovali Berlínští filharmonikové ve své historii s dirigentem Oskarem Nedbalem 2. března 1900, bližší informace o místu konání program neuvedl.

Pod taktovkou Lahava Shaniho mělo dílo po zaznění skladeb Charlese Ivese a Dmitrije Šostakoviče ve svém provedení překvapivě podobné parametry – nastudování bez nadhledu, jistou opatrnost, povrchnost, rozpolcenost a stavění na kontrastech zvukových či emocionálních… Nejlepší dojem z koncertu, který nepatřil mezi programy mimořádné, zanechal houslista Daishin Kashimoto, který si získal publikum nejen neokázalou virtuozitou, ale i širší paletou odstínů hry. Zejména pozoruhodný byl jeho citlivý dialog s orchestrem. Lahav Shani, jenž je i končícím šéfdirigentem Rotterdamského filharmonického orchestru a od nové sezony novým šéfdirigentem Mnichovských filharmoniků, řídil díla především v proměnách vlastních emocí.

foto: BP / Monika Rittershaus a Lena Laine

Facebook X E-mail WhatsApp